Psaní ji sluší. Vyhrajte knihu Věry Noskové

„Začala jsem plně žít až v důchodu,“ říká bez nadsázky spisovatelka Věra Nosková. Má na mysli to, že se konečně zcela svobodně věnuje své celoživotní vášni. Píše o tom, co ji zajímá, způsobem, jaký považuje za nejlepší. Píše výborně a vy můžete s Vlastou vyhrát její knihu Bereme, co je.

Přiznala jste, že autobiografický román Bereme, co je by nevyšel za života vaší matky. Vypořádala jste se jeho vydáním s problematickým vztahem, který jste měly?

Dá se říci, že ano. Ani jsem nevěděla, že to bude mít takový efekt. Předtím jsem na ni vzpomínala s nevolí a nevěřícným úžasem, ale teď už nevzpomínám téměř vůbec. Celý ten dlouhý příběh mého dětství a mládí je zakonzervovaný na stránkách. Snad dvě desítky čtenářů od chvíle, kdy Bereme, co je vyšlo, mi napsali, že měli matku se stejným chováním a že jim ta knížka pomohla leccos pochopit a odpárat se od bolestivých vzpomínek. Takže to, že jsem otevřeně popsala, co mě trápívalo, pomohlo i jiným.

Máte dva dospělé syny. Jak oni zpětně hodnotí svou výchovu? Musela jste se někdy kontrolovat?

Tomáš ani Jirka si nestěžují, dala jsem jim, myslím, dost volnosti a důvěry, jsou z nich poctiví a rozumní chlapi. Kontroluju se průběžně a často, téměř vždy promýšlím, co řeknu a co udělám, abych nenadělala nějakou škodu, abych nepoškodila lidi, které mám ráda třeba nějakým necitlivým hodnocením, poznámkou. V literatuře si dovoluju tvrdou upřímnost, v životě jsem soucitná a spíš asi laskavá. Samozřejmě i k členům rodiny. Děti, i ty dospělé, potřebují uznání a pochopení. Stále jsem jako matka na příjmu.

V knihách Chraňme muže a Příběhy mužů se stáváte spojencem a ochránkyní poloviny lidské populace. Natolik vás ovlivnilo soužití se třemi chlapy?

Asi mě víc ovlivnilo bezprostřední pozorování velitelského kuchyňského matriarchátu v dětství. Viděla jsem v okolí to věčné oštěkávání chlapů, znám faleš ženských manipulací v rodině, vytěsnění nebo prolhané obvinění táty společných dětí po rozvodech. Také můj genetický otec byl zbaven možnosti mě vůbec někdy vidět, a matka se postarala o to, abych nedostala do ruky jediný dopis z mnoha, které mi po dlouhá léta psal a zoufal si, že mu neodpovídám. Já zatím o jeho dopisech nevěděla. Bylo mi to s nehorázným zadostiučiněním sděleno matkou až po jeho smrti. Tuhle ženskou faleš a manipulaci nenávidím. Ale mé knížky na téma ohroženého mužského elementu si všímají mnoha aspektů, které doba přinesla, třeba vypjatého feminismu, nových poměrů ve vztazích nebo ztráty důstojné mužské role.

V manželství žijete déle než 40 let a chráníte ho diskrétností. Máte recept na spokojený a rovnocenný vztah?

Můj muž mě nijak neúkoluje, nemá žádné požadavky a nároky. Sám si zašije ponožku, vyžehlí, pere pro celou rodinu a nebere to úkorně. Nechce, abych kvůli němu vařila, nakupovala. Je šikovnej, umí leccos opravit. Dokud byly děti malé, byla jsem mamina na plný úvazek a také hospodyně, pletla jsem dokonce svetry a šila klukům na zimu prošívané bundy, zavařovala – prostě česká klasika tehdejších let. Manžel ale vždycky pral, kdysi i našim miminům pleny, věšel prádlo, dával pozor, aby nezmoklo, bylo mi to vždy milé. Máme takové neproklamované heslo, žít a nechat žít. Někdy spolu někam vyrazíme, jindy si každý volíme svůj program se svými přáteli. Cítím se v rodině hodně svobodná a spokojená.

Aranžérka, dělnice, servírka, pracovnice pošty, uklízečka, závorářka, archivářka, osvětová pracovnice, učitelka v mateřské škole, novinářka. To je namátkový výčet vašich povolání. Může budit obdiv, ale i dojem z bezradnosti hledání...

Všechna ta zaměstnání, někdy jen brigády, proběhly v rychlém sledu během mého dramatického mládí. Hledala jsem pro sebe nějaké místo, několikrát jsem se stěhovala a žila v různých městech. Nebyl nikdo, kdo by mi poradil, pomohl. Maturita z gymnázia nic nevážila, nebyla jsem ochotna se nějak angažovat, vstoupit do strany. To trvalo ale jen do mých 27 let. Pak jsem se vdala, usadila, udělala si dálkově střední pedagogickou školu. Učitelkou mateřské školy jsem byla vlastně deset let, ale byly v tom i dvě mateřské dovolené. Tuhle profesi jsem si pragmaticky zvolila proto, abych mohla být i v zaměstnání se svými dětmi. Čtyři roky jsem pak pracovala jako noční vychovatelka v internátu střední oděvní školy. Chodila jsem jen na noční šichty, abych mohla přes den psát, být takříkajíc svobodná. Ale moc se mi to nedařilo. Přes den bylo nutné věnovat se synům, rodině. Pak přišla revoluce a začala jsem profesionálně psát, alespoň jako novinářka. Začínala jsem v Českém deníku a naposledy mě zaměstnávaly Hospodářské noviny, jejich příloha Věda a lidé. Psala jsem zároveň prózu, ale šlo to těžko a pomalu, novinařina potřebuje celého člověka. Teprve když jsem šla do důchodu, osvobodila jsem se a začala psát knížky, ale i žít, naplno. Mimochodem, ta pestrost mých tehdejších zaměstnání mi umožnila poznat různá prostředí a lidské typy, z čehož dodnes při psaní těžím.

Román Bereme, co je jste vydala vlastním nákladem. Bylo složité založit nakladatelství?

Je to jednoduché, na živnostenském úřadě vás zaregistrují, vy jim dáte tisícovku, oni vám přidělí IČ a DIČ. Pak je nutné přesvědčit nějaké distributory, aby s vámi podepsali smlouvu, že budou brát do prodeje knížky z vašeho nakladatelství. Ale bolí to, když člověk poprvé vydá vlastně za své úspory knížku, aniž má reálnou naději, že se mu ty uškudlené korunky vrátí. Po úspěchu Bereme, co je se mě ujalo nakladatelství Abonent, vzniklé při Národním divadle. Když je nový ředitel ND po dvou letech zrušil, vrátila jsem se k vydávání ve svém nakladatelství Klika.

Dnes má nejméně pět známých spisovatelů své vlastní nakladatelství, je to nový trend. Nemusíme nikoho zaměstnávat, na sazbu a korekturu si někoho najmeme, v mém případě dělá sazbu syn. V edici Otevřeno vydáváme, kromě ezoteriky, vše autorům, kteří si chtějí a mohou zaplatit náklady na vydání své knihy nebo si třeba seženou sponzory, my jim pak posíláme 90  procent toho, co knížka vydělá. Jsou to luxusní podmínky a autoři se k nám docela hrnou.

Sžila jste se naplno s počítačem, nebo se někdy vracíte k papíru a tužce?

Knížky, fejetony atd. píšu už od devadesátých let přímo do počítače. Na papírek si poznamenávám, když mě něco napadne venku – na cestách, v hospodě. Nejčastěji píšu propiskou, co mám nakoupit.

Pomáhá vám internet při práci, anebo se zamotáváte do jeho sítí?

Pomáhá mi velmi. Do sítí se nezamotávám, šetřím časem.

Jak jste se dostala k předsednictví v klubu skeptiků Sisyfos?

Předsedkyní jsem se stala přirozenou cestou. Předsednictvo, jehož jsem stálou členkou, mě prostě zvolilo. Kamarádi skeptici mi někdy žertem říkají Matka zakladatelka, neboť jsem před dvaceti lety přišla s nápadem takový spolek založit a oslovila jsem přednostně astrofyzika Jiřího Grygara. Pak už to šlo rychle, ukázalo se, že část veřejnosti je racionální, střízlivá a špatně snáší expanzi ezoterických a okultních lží, pošetilostí a ohlupování lidí ve veřejném prostoru.

V klubu jste stále aktivní?

Jsem do jisté míry aktivní, pracuji v předsednictvu, nedávno jsem měla dvě skeptické přednášky v Bratislavě, kde jsem dostala literární stipendium z Visegrádského fondu. Momentálně ve svém nakladatelství Klika vydávám knihu Čeští skeptici, kdo jsou a co chtějí. Je sestavená hlavně z humorných a sarkastických textů na téma vykutálenosti jedněch a pošetilosti druhých.

V mládí jste obdivovala Evu Olmerovou a setkala se s ní. Co si myslíte o idolech? Imponuje vám v současnosti nějaká veřejná osoba?

Fascinoval mě hlas Evy Olmerové, ale když jsem se ocitla v její blízkosti, což jsem popsala v knize Obsazeno, pociťovala jsem spíš rozpaky. Bylo mi málo přes dvacet, také jsem chtěla zpívat, nametly jsme se spolu... A tím to skončilo. V Čechách obdivuju například Šimona Pánka, vážím si právničky Hany Marvanové, čerpám inspiraci a sílu z knih amerického spisovatele Philipa Rotha, Saula Belowa, Bernarda Malamuda, smekám před prací špičkových vědců, u nás třeba prof. Antonína Holého, který před třemi lety zemřel. Oslovuje mě Richard Dawkins, mile mě překvapuje současný papež. Miluju filmy Andrzeje Wajdy a dalších filmových tvůrců. Velikáni současnosti, stejně jako minulosti jsou lidé tvořiví, pracovití a moudří. Takových lidí není zas tak málo, a ti všichni mi imponují. Slovo idol vnímám jako vyprázdněné. Žádné idoly nemám.

Schvalujete zavedení kvót pro ženy v řízení firem a politice?

Neschvaluju žádné kvóty ani pozitivní diskriminaci. Ve svobodné demokratické společnosti je nefér zvýhodňovat nařízeními jedny na úkor druhých.

Lze z vaší vlastní zkušenosti srovnávat vedení mužem, nebo ženou?

Takové srovnání mi nedává smysl, bylo by to jen obecné plácání. Zažila jsem „mužné“, razantní a přitom dobré šéfky, hlavně v novinařině. A muže, kteří řídit firmu a kolektiv buď uměli, nebo to byli protivní a namyšlení packalové. Nezáleží na pohlaví, ale na osobních vlastnostech.

Jak vypadá z vašeho pohledu pohodově strávený den?

Je-li to den pracovní, psací, ráda bych ho strávila o samotě, někde na chatě nebo v chalupě uprostřed lesů, večer bych si pak pustila nějaký pěkný film s číší červeného vína při ruce. Je-li to den odpočinkový, viděla bych se nejradši na vandru se syny nebo na vodě s přáteli nebo na cestách po Evropě nebo Jihovýchodní Asii. Nebo bych si dala v létě slunný den s knížkou u rybníka, řeky, jezera a večer pak prozpívaný s kytarama u piva. Téměř každý den mám potřebu poslouchat hudbu a přečíst si kus knížky.

VIZITKA

● Mládí prožila ve Strakonicích, v rodině s nevlastním otcem.
● Vystřídala mnoho profesí a po převratu začala s novinařinou.
● S Jiřím Grygarem a dalšími založila v roce 1995 Český klub skeptiků Sisyfos.
● Až po padesátce začala vydávat romány, sbírky povídek a fejetonů a knihy pro děti.
● Autobiografická trilogie Bereme co je, Obsazeno a Víme svý jí přinesla nominace na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého.
● Je vdaná, má dva syny a žije v Praze.

TEXT: Marcela Kratochvílová

Soutěž

Deset z vás může vyhrát knížku Věry Noskové Bereme, co je. Stačí správně zodpovědět soutěžní otázku a mít štěstí při losování.

Soutěž byla ukončena. Výherce budeme kontaktovat telefonicky nebo prostřednictvím e-mailu.

Výherci: Pavel Š., Liberec; Blanka K., Rychnov nad Kněžnou; Olga F., Kamenice nad Lipou; Jaroslava D., Přelouč; Ljuba V., Zlín; Ludmila J., Chvalčov; Blanka S., Liberec; Renáta Č., Praha; Vladimíra H., Kralupy nad Vltavou; Alena N., Praha.