Váš život je tak zajímavý, že by vydal na knihu. Vy jste se prý narodila s baletními střevíčky na nohou?
Téměř ano. Kam až si pamatuju, vždycky jsem tančila. Maminka nás se sestrou dala na tanec z prostého důvodu, abychom slyšely hudbu, dobře držely tělo a měly průpravu. I sestra byla baletka, sólistka. Ale měla poměrně krátkou kariéru. Kvůli úrazům skončila ve čtyřiadvaceti letech.
Máte i jiné než taneční vzpomínky?
Vyzkoušela jsem si všechny možné sporty, plavala jsem, lyžovala, chodila na gymnastiku. Mám celkovou fyzickou průpravu. Nebyl to jen dril. Ráda na dětství vzpomínám. Dokonce i na chalupě v jižních Čechách jsme o prázdninách se sestrou tančily na půdě. Táta nám tam musel natlouct tyč mezi trámy, abychom mohly cvičit. Od čtyř let jste vystupovala v Národním divadle a hrála ve filmech. Často jsem se objevovala ve Zpívánkách, točila jsem pohádky a podobně. Ráda vzpomínám na seriál Když se slunci nedaří. V díle o anorexii jsem hrála Zuzku, která nechtěla jíst. To už jsem studovala balet na konzervatoři. Filmaři si říkali: Kde bychom mohli najít anorektickou holčičku? Tak půjdeme na taneční konzervatoř.
Setkala jste se tam s anorexií?
Balet je tvrdý a bulimie a anorexie se objevují. Ve škole nás vážili a hlídali naši hmotnost. Tanec je spojený s určitou estetičností. Je důležité najít zdravou míru v tom, jak přistupovat k tělu, zvlášť když je ještě ve vývinu. Zároveň je nutná odpovědnost, že když na to tělo nemá dispozice, tak to včas zarazit a změnit. Spousta baletek se celou kariéru s váhou trápí.
TEXT: Michala Jendruchová
Celý rozhovor s Barborou Kohoutkovou čtěte ve Vlastě, která vychází ve středu 19. srpna.