Proč jste si vlastně kdysi vybrala zdravotnictví? Máte to v rodině?
Vůbec ne. Otec je vystudovaný mechanizátor, i matka dělala v zemědělství. Ale já jsem prostě odmalička měla pocit, že zdraví je veledůležitá věc, že u toho chci být a pomáhat lidem. Houkala sanitka a já si říkala, už abych tam mohla být.
Když porovnáte sebe a své vrstevnice, když jste začínala, a dnešní sestry, je to rozdíl?
Jde o úplně jinou generaci. Myslím si, že teď je profese sestry – a použiju to slovo, protože si to opravdu myslím – zdecimovaná, vyhořelá. Je nás málo a sestry mají pocit, že jsou zneužívané, což se opravdu v mnoha zařízeních děje. Navíc je tu úplně nový fenomén, kdy absolventi střední školy chtějí jít studovat dál buď bakalářské studium nebo VOŠ, a stát se všeobecnou sestrou. Protože ‚jenom s maturitou‘ můžou být pouze zdravotnickými asistenty. Problém je i v tom, že sestry vesměs nechtějí dělat těžkou práci, což je pro tohle povolání smrtící. Nechtějí k lůžku, na internu, na geriatrii, do ambulance na chirurgii... A spousta z nich už odmítá i kdysi velmi atraktivní obory, jako byly třeba anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče, protože to je prostě těžká práce, a navíc velmi zodpovědná.
Z jednoho nedávného průzkumu vyplývá, že více než 50 procent sester vědomě překračuje své kompetence...
Neznají je, překračují je a ještě to považují za normální. A chovají se vlastně velmi rizikově, protože ve chvíli, kdy své pravomoci překročí, nejsou ničím kryté. Zdravotnická obec, tedy lékaři a jejich nadřízení, to považují za normální. Ale ve chvíli, kdy se něco přihodí v praxi, tak to odnese právě sestra.
Jak je to tedy s tím, co můžou a co ne?
Stav lékař versus sestra je jakýsi rakousko-uherský model, kdy všechno řídí lékař, ale sestra z velké části reálně koná. Špatné je, že to nikdo neřekne nahlas, že sestrám nepřísluší některé pravomoci a navíc je nemají zaplacené. Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních měl mimo jiné zajistit, aby sestra měla vedle sebe pracovníky, kteří dělají základní práci, a odbornou měla vykonávat výhradně ona. Jenže to se nepovedlo. Sestra nesmí opustit své pracoviště, takže, když chybí pomocný pracovník, udělá jeho práci, chybí-li administrativa, sestra ji vyřídí, chybí-li lékař, sestra se o pacienty nějak postará. Sestra by se hlavně měla starat o pacienta, měla by s ním mluvit a měla by u něj trávit nejvíc času. Ale bohužel – v českém zdravotnictví jsou pracovní priority jinde. Pacienti si oprávněně stěžují, že se s nimi nikdo moc nebaví. Nikdo nemá čas, a navíc se komunikace v českém zdravotnictví stále nepovažuje za důležitou.
Celý rozhovor čtěte v nové Vlastě, která vychází již zítra, ve středu 30. září.