Co kdyby vás ve dvaceti letech "skolila" těžká mozková příhoda?

Finance a kariéra 3. října 2014

Jsem přesvědčen, že za mladou spisovatelkou Ivanou Havelkovou (20) se na ulici otočí i ženy. Málokdo by poznal, že tahle mladá dáma se vzhledem modelky a literárním talentem má za sebou těžké období – v den svých 18. narozenin utrpěla těžkou mozkovou příhodu.

Chtělo by se říct, že do té doby žila Ivana úplně běžným životem půvabné slečny z moravských Boskovic. Jen o trochu častěji než její vrstevníci sedala k počítači. A taky z trošku jiných důvodů. „Od sedmé třídy jsem začala psát. Články do novin, do internetového magazínu anebo svoje příběhy jen tak pro sebe, do šuplíku.

V osmé třídě jsem napsala první knížku. Příběh dívky, která byla plnoštíhlá a měla kvůli tomu ve škole problémy se spolužáky, kteří se jí smáli kvůli její postavě. Rozhodla se proto, že se sebou něco udělá, ale přehnala to a začala trpět anorexií.“ Nebyla onou dívkou právě Ivana? Štíhlá slečna, jejíž fotky můžete dodnes vídat v nabídce modelingových agentur? Navíc když prvotiny bývají často autobiografické. „To byla ta druhá, která vyšla letos,“ vyvrací moji domněnku mladá autorka, která si pořád dobře pamatuje na chvíli, kdy držela v ruce první výtisk.

„Měla jsem hroznou radost, ale současně mi přišlo zvláštní někomu knížku dát a říct: »Na, to jsem napsala já.« Nevěděla jsem, jestli se mi někdo nebude smát, jestli mě budou brát vážně. Ale rozhodně je to krásný pocit. Konečně jsem něco dokončila!“ Ačkoliv příběh působí velmi autenticky, neměla Ivana konkrétní předlohu své hrdinky trpící mentální anorexií ani ve svém okolí.

„O tuhle nemoc jsem se začala zajímat sama od sebe už na základní škole. A příběh jsem sepsala podle toho, co jsem si teoreticky nastudovala. Ženy, které trpěly nebo stále trpí mentální anorexií, mi potvrdily, že jsem se do těch pocitů dokázala vžít. A Občanské sdružení Anabell, které pomáhá takto postiženým ženám a dívkám po celé republice, dokonce pomáhalo knížku vydat,“ chlubí se mladá spisovatelka.

MÍSTO OSLAVY JI VEZLI DO NEMOCNICE

V druhé knize I za mraky je obloha stále modrá jsou příběhy dva. Prvním je osud kluka, jemuž život, rodinu i vztahy ničí pervitin. Tady si Ivana musela pomoct nejenom nastudovanou literaturou, ale autentickými pocity některých známých a přátel, kteří už bohužel stačili droze podlehnout. Na tom druhém příběhu je znát, že jej autorka prožila sama. Některé věty, byť vytištěné na papíru, až bolí. „Dala jsem do nich hodně pocitů, psala jsem to, co jsem prožila, co jsem si pamatovala, co jsem tenkrát cítila. Šlo to úplně samo.“ Probudila se tenkrát do slavnostního dne. Kdo by nevzpomínal na své osmnáctiny... Jenže většina z nás je má spojené s šampaňským, které už, coby dospělý, pít může. S okamžikem, kdy zakrojí nůž do velkého dortu. A večerním mejdanem s kamarády.

havelková

Na popularitu si Ivana (vlevo) teprve zvyká.

foto:

Ivana Havelková (20 let)

  • Narodila se v Boskovicích, kde navštěvovala základní školu. Začala psát ve svých 11 letech.
  • V roce 2009 vydala svou prvotinu Blízko smrti – příběh čtrnáctileté Lucie trpící mentální anorexií.
  • Studovala na Biskupském gymnáziu v Letovicích. Poté, co škola zanikla, přešla na pedagogickou školu v Boskovicích, kde letos maturovala.
  • Nyní vydala svou druhou knihu I za mraky je obloha stále modrá.

S Ivanou měl ale osud jiné plány. Poslal ji do nemocnice. Nadlouho. „Měla jsem mozkovou příhodu, která způsobila, že jsem ochrnula na obě ruce a nohu.“ Po dvou letech se naštěstí Ivanin zdravotní stav v mnohém zlepšil. „Zůstaly mi částečně ochrnuté prsty na pravé ruce. Dokážu je trochu natáhnout, ale je to minimum z toho, co bylo předtím,“ líčí mi Ivana Havelková. Deník si však nepsala ani si své pocity z nemocničního pobytu nenahrávala na diktafon. Nebylo třeba. Vryly se jí do paměti. Existuje něco, třeba vzpomínka, kterou do příběhu nedala? Třeba proto, že na ni chtěla navždy zapomenout?

„Snažila jsem se vylíčit i ty nejhorší chvíle, které jsem zažívala. Měla jsem pocit, že se z toho vypíšu. A když jsem dokončila poslední větu, strašně jsem si oddechla. Měla jsem pocit, že jsem ze sebe něco hrozně těžkého shodila. Víte, jeden z hlavních důvodů, proč jsem tu knížku chtěla napsat, bylo to, že jsem nechtěla svým známým a kamarádům vysvětlovat, co se vlastně stalo. Chtěla jsem, aby si to přečetli a dál už se mnou, co se mé nemoci týče, nic nerozebírali.“ Kamarádi si knížku přečetli. „A někteří na mě díky tomu dokonce změnili názor. Dokázali pochopit, proč jsem se v některé chvíli zachovala tak či onak.“

ROMÁNKY ASI PSÁT NEBUDU

Svou výpověď dala přečíst i mamince. „Občas jí dávám číst, co napíšu, ale je pravda, že do příběhu o mně se jí moc nechtělo. Nakonec to zvládla jednou a říkala, že je ráda, že to už má za sebou. A taky že má nemoc změnila i její pohled na svět, i když je mnohem starší než já. Že díky ní pochopila, že spousta věcí, které řešila předtím, nebyla vůbec tak důležitá,“ dodává.

I Ivaně samotné osud pochopitelně zpřeházel priority. Třeba v tom, jaké povolání si vybrala. Ačkoliv před svou nemocí nikdy nepřemýšlela o tom, že by mohla pracovat s dětmi, od září nastupuje úspěšná maturantka na místo asistentky pedagoga postiženého dítěte. „Budu se starat o holčičku s Downovým syndromem – Marušku. Známe se už pár měsíců, tento rok, kdy ještě chodila do školky, jsem ji navštěvovala, abychom se seznámily a připravovaly se spolu do školy. Od začátku na mě působila moc sympaticky, protože je velice usměvavá a vůbec se mě nebála. Je prostě jako ostatní děti. Myslím si, že by to mohla být příjemná práce.“ Jasno má mladá spisovatelka i o tématu své další knihy.

„Už jsem na ní dokonce začala pracovat a tentokrát bude o autismu. Já asi nikdy nebudu psát románky. Zajímají mě sociální témata a problémy lidí.“

Když mi Ivana Havelková vepsala věnování do své knížky, nalistoval jsem závěr, abych si přečetl onu poslední větu, po jejímž napsání si tak upřímně oddechla. Jsou dvě, ale vystihují vše, dalo by se říct, že celý obsah její knihy: „Mám ráda život. Daleko víc než dřív.“