Jak si splnit sen? Přečtěte si rozhovor s třetí českou strojvůdkyní

Malou Helenu byste patrně v Havířově častěji potkávali mezi kluky. „Jako holka jsem pořád lítala venku, hrála fotbal, hokej. Později jsem dělala osm let lehkou atletiku – běhala jsem 400 metrů překážek. A ačkoliv jsem pod stromeček dostávala panenky, vláčky jsem měla vždycky ráda. Když jsem je objevila u některého svého kamaráda, ráda jsem si s mašinkami hrála.“

NAŠI SE PTALI, NA CO MÁM ŠKOLU

Světu na kolejích inženýrka ekonomie definitivně propadla před třemi lety, když pracovala jako vlaková stevardka. „Dostala jsem se i na mašinu. Tehdy jsem se utvrdila v tom, že bych se vlakům chtěla věnovat i v budoucnosti. A taky jsem si řekla, že by bylo moc fajn, kdybych mohla být jednoho dne strojvedoucí. Předtím mi to vždycky přišlo takové nedosažitelné.“ Mezi řečí se o svém snu zmínila i kolegům – mašinfírům. „V té době zakládali Leo Expres a říkali, že je to dobrý nápad, protože by si stejně chtěli sami vychovat někoho nového úplně od začátku. A poslali mě, abych si udělala licenci na strojvedoucího.“

Pro rodinu to přece jen byl šok. Práce na železnici se v rodokmenu Záleských nevyskytovala. „Jen táta je horník a jezdí na lokomotivě, která se pohybuje na stropě.

Ale lokomotiva v dole je něco jiného než ta moje.“ Rodiče se prý jen zeptali, na co studovala vysokou školu. „Říkala jsem, že své studium vždycky budu moct využít. A že mě vlaky prostě baví. Tak řekli, že jo, a řekla bych, že jsou na mě pyšní. Prý se se mnou určitě někdy svezou.“

JEN TAK SI ODSKOČIT NEJDE

Strojvůdcovskou premiéru měla v den svých 25. narozenin. „Trému před první samostatnou jízdou jsem měla. Ale rychle opadla. Z Prahy až do Kolína byla totiž hustá mlha, to bylo dost nepříjemné. Taky jsem měla požární poplach na vlaku, ale ukázalo se, že byl planý. Všechno proběhlo v pořádku.“

Vzápětí se Helena Záleská dívá podezíravě, když se ptám, zda může aktivovat, stejně jako v letadle, autopilota a odskočit si. „To opravdu nejde. Maximálně si můžu v Olomouci nebo ve stanici, kde máme chvíli času, zavřít kabinu a na chvíli odejít. Ale do té doby to musím nějak vydržet.“ S tlačítkem bdělosti jsem se naštěstí trefil.

„Pořád existuje. Jakmile nám pípne zabezpečovací systém, stlačením tlačítka musíme potvrdit, že jsme vzhůru. Když to nepotvrdíme, jednotka se rychločinně zabrzdí. U téhle práce je hodně důležité, aby byl člověk odpočatý. Proto chodívám spát před směnou minimálně na osm hodin, protože v lokomotivě se člověk musí každou vteřinu soustředit,“ vysvětluje strojvůdkyně Helena.

Vysloveně noční můry nemívá. „Zdálo se mi ale třeba, že jsem projela návěstidlo. Z toho snu jsem měla opravdu špatný pocit. Ale když se ptám ostatních strojvedoucích, říkají, že se jim občas zdá totéž.“

ŠKODA, ŽE SE NEMŮŽU PROSTĚ JENOM PROJET

Po celou dobu se jí na prstech houpá svazek klíčů. Od čeho jsou? „Od centrálního zamykání soupravy. Můžu přijít, vzít ji a jet s ní. Mně by se moc líbilo, kdybych se s ní mohla občas jen tak projet. Jenže ono to bohužel nejde.“ Co všechno se musí stát, než odjede?

„Musím technicky zkontrolovat soupravu, jestli je v pořádku, udělat zkoušku brzdy, připravit vlak na vystartování. Stevardi mi dají znamení, že jsou připravení k odjezdu, potom nastoupí, já je zavřu a vyjedeme.“

Letadlo dostává pokyn z věže. Jak je na tom vlak? „Na nádraží to tak nefunguje. Stačí, když se mi rozsvítí návěstidlo. Ale nesmím odjet dřív, než je plánovaný čas odjezdu,“ líčí Helena Záleská. Ptám se, jestli je velký rozdíl sedět v kokpitu lokomotivy a řídit auto. „Je. Hlavně na dráze je zvyk, že se strojvedoucí navzájem zdraví. Stoupnu si, zamávám. A když vystoupím v Bohumíně, sednu do auta a jedu do Ostravy, mávám na protijedoucí řidiče v autě. A v Ostravě si vzpomenu, že nejsem ve vlaku. Dost by mě zajímalo, co si říkají manželky řidičů, kterým takhle mávám a které sedí vedle nich.“

Pevný domov prý zatím nemá, ale až se tak stane, určitě najde kus místa na pořádný vláček. „Hodně našich strojvedoucích to tak doma má. Takže i já jsem už přemýšlela o tom, že bych si jednou doma udělala nějakou menší dráhu. Třeba v ložnici nebo v kuchyni,“ uzavírá své vyprávění česká strojvůdkyně Helena Záleská.