Ať si kdo chce co chce říká, ať si slečna Emancipace řve a nadává, rozdíly mezi ženami a muži byly, jsou a budou. V mnoha věcech se tyto dvě bytosti mohou tolerovat, ale nikdy se zcela nepochopí. Třeba v mluvení, potažmo mlčení.
Mým původním záměrem bylo napsat titulek, pozdravit, vložit dlouhou, prázdnou pasáž, poté krátký závěr a podepsat se. Tím by bylo řečeno úplně vše. Jenže za prázdné řádky vás nikdo nezaplatí, graficky vypadají divně a hlavně – věta „A to má jako být co?“, řečená kolegyní a doprovozená pohledem, který ze mne dělal menšího a menšího, rozmetala můj záměr na kusy. Nebyl vám totiž dán dar mlčení.
„Ahoj, miláčku,“ řekne chlap po příchodu z práce domů, lípne pusu, plácne sebou na sedačku a... zírá. Upře zrak někam mezi svůj nos a nekonečno a prostě jen „tupí“.
„Ahoj, miláčku,“ řekne žena po příchodu z práce, ještě ani nerozepne kabát, zutou má jen jednu botu a už vykládá: „Tak si představ, co si zase vymysleli, to už snad fakt nemyslej vážně, dokonce i Milena už se tomu diví, a ta teda vydrží hodně, znáš Milenu, ne...“ Tsunami slov, erupce složitých souvětí, uragán příhod.
Chlap kouká na neexistujícího pavouka v rohu místnosti a absolutně nestíhá. Nestíhá nejen chápat obsah, ale dokonce ani zachytávat všechna slova. Jednak v tu chvíli na naše gusto moc rychle mluvíte a navíc my v tu chvíli děsně pomalu slyšíme.
Chlap začne sledovat neexistujícího pavouka...
Máte v sobě prostě touhu povídat, sdílet zážitky, popsat celý den do všech detailů. My máme touhu zalézt aspoň na chvíli do brlohu, mít klid, šero a prázdno. Po dni plném komunikace s nejrůznějšími lidmi, řešení spousty věcí, hodin u počítače a telefonů a ježdění v ucpaných ulicích se prostě chceme jenom na chvilku vypnout a mlčet.
Není to tím, že bychom vás neměli rádi a nechtěli vědět, co vás za celý den potkalo. Jen to nejsme schopni v takové megadávce absorbovat. Mnohé věty slyšíme se zpožděním (když už jste u úplně jiného tématu), některé se k nám nedostanou vůbec.
Časem si vytvoříme automatickou obrannou reakci – několik univerzálních slov, která v určitých intervalech prohodíme tak, že to vypadá, jako bychom skutečně vnímali, co říkáte.
Prozradím vám ale tajemství – nevnímáme. Doléhá k nám jen tón, jakým svá slova pronášíte, a podle toho z nás padají ony univerzální obraty. Je to stejné, jako když slyšíme motor auta a vnímáme jeho otáčky. A sešlápneme plyn, přibrzdíme nebo přeřadíme. Také nad tím nepřemýšlíme, děláme to automaticky.
Se stoupající praxí už nám ty naše repliky vylétávají v těch správných okamžicích vašeho nádechu či pomlky, v níž naši reakci očekáváte. Někdy mám dojem, že je jedno, co řekneme, důležité je, že vůbec něco poznamenáme. Tak přicházejí ke slovu stručné větičky jako „no to je děs,“ „jo, to chápu,“ „to bude dobrý,“ „to znám“ a podobně. Má-li žena kratší nádechový cyklus, lze vše zestručnit jen do slov – „děs“, „chápu“, dobrý,“ „znám“. A naprosto univerzální je „hmmm“ - zlatý výraz, který lze pronést v mnoha významech, stačí jen přizpůsobit tón, jakým to řekneme, tónu, kterým právě v tu chvíli vy vyprávíte.
Po letech tréninku jsou nakonec spokojeni oba – ona se vypovídá, on si zamlčí, a to paradoxně ve stejnou chvíli.
Jsou to dva naprosto protichůdné světy – naši mlčenliví pavouci a vaše bezedná nůše plná příhod. Ale také důkaz toho, že Marťan a Venušanka mohou na planetě Zemi docela v pohodě koexistovat.
A tak vás, milé dámy, prosím:
Nechte nám naše občasné mlčení, je pro nás stejným uvolněním, jako pro vás vypovídání se.
Nesnažte se ho pochopit, my vaši kavalkádu slov také nechápeme.
Nechtějte po nás v takových chvílích žádný názor.
Nedávejte nám kontrolní otázky - zbytečně se rozčílíte.
Nesnažte se mlčet s námi, znervózňovalo by nás to. Sdílené mlčení je totiž možné jenom mezi chlapy.
Když už někdy začneme hned po příchodu vyprávět, co jsme zažili, naopak pozorně naslouchejte, protože jde fakt o něco vážného. A navíc to moc často nezažijete.
