Ale napadlo vás někdy, proč se prakticky vůbec nemluví o tchánech? Přitom jsou na tom oba – žena i muž – stejně.
Žijí spolu, mají spolu dítě, a to se jednoho dne rozhodne, že se vdá či ožení. A dotyční, aniž by se o to jakkoli zapříčinili a aniž by s tím mohli cokoliv dělat, si před svá jména mohou dopsat tituly tchyně a tchán.
S chlapem to ani moc nehne. Ovšem ženská... Ta se přesune do kategorie legendárních, mytických bytostí.
Z matky, manželky, milenky se náhle stane TCHYNĚ. Cítíte také, jak výhružně to zní?
Kdežto TCHÁN – klídek, žádné emoce. A proč to tak je?
Myslím, že chlap a ženská berou jinak skutečnost, že ta dosud jenom jejich ratolest najednou patří i k někomu jinému. Žena se toho svého mateřského, ochranitelského pudu neumí zbavit a podvědomě se nadále snaží o to, aby její děťátko bylo šťastné a spokojené.
A tak udílí rady a snaží se řešit spory, které nejsou její, prostě do všeho frflá. Neznamená to, že by chlap ve chvíli, kdy si jeho potomek začne žít vlastní život, přestal být otcem.
Ale bere to nějak sportovněji. A hlavně, uznávám sebekriticky, máme rádi svůj klídek. A proč bychom tedy do něčeho vrtali a dostávali za to po papuli?
Od toho jste tu už historicky vy – tchyně. A vašeho věhlasu už stejně nikdy nedosáhneme. A upřímně – ani po tom netoužíme, to postávání v pozadí nám vyhovuje.
Jaká je vaše tchyně? A váš tchán? Je to tak, jak píše Karel Černý? Nebo může být i tchán pěkně otravný, a naopak tchyně sympatická a "nefrflající"? Vyjádřete se v diskuzi pod článkem.