Dobrá kamarádka je k nezaplacení. Je tu, když máme trable i když si potřebujeme vyhodit z kopýtka. Dokáže nás rozesmát i „za časů cholery“, ochotně nás tahá z každého průšvihu a hlavně – vždycky je na mobilu. Když vyťukáme na displeji „Pomóc“, pokaždé pípne jako první esemeska právě od ní. Co byste si bez ní počala? Kdo by vám ji nahradil, kdyby se nedej bože třeba odstěhovala? Nikdo, a ani není třeba. Protože i kdyby se přesunula třeba na Měsíc, pořád zůstane vaší spřízněnou duší a na hloubce vašeho přátelství to pranic nezmění. Vím to. Mám kamarádky až na samém konci světa a jsou pořád nejlepší.
Principy, na kterých funguje přátelství, se diametrálně liší od těch, na kterých stavíme partnerský vztah. S kamarádkami nejsme dennodenně ani nesdílíme společnou domácnost. Tím spíš, pokud jsou na hony daleko. Upřímně řečeno, bydlet spolu, tak bychom si s většinou těch mých vjely do vlasů zhruba do týdne. Ani rovnováha „má dáti – dal“, tady neplatí. Opravdoví přátelé za pomoc při stěhování nebo s hlídáním dětí nečekají nic na oplátku. Tahle zvláštní bezmezná „láska“ má na nás blahodárný vliv. Psychologové potvrzují, že dobré přátelství redukuje výrazně stres a nervozitu, svým způsobem to je něco jako lék – místo „Vem si prášek“, „Zavolej kamarádce“.
Říká se, že ta nejlepší přátelství vznikají v dětství. „Hodnotná kamarádství jsou založená na dlouhodobém poznávání a tento předpoklad splňují právě vztahy z mládí,“ vysvětlují psychologové. Vědci dokonce přišli na to, že kamarádi z dob malin nezralých jsou klíčem k našemu štěstí v dospělosti. Na Novém Zélandu zkoumali skupinu osmi set dobrovolníků od jejich tří do dvaatřiceti let a zjistili, že to, jak si vedli na poli sociálním v dětství se s nimi táhne i do dospělosti. „Dětská přátelství jsou specifická v tom, že vznikají v době, kdy intenzivně hledáme něčí blízkost,“ říká americký psycholog Scott Bea. „Každé přátelství je jedinečné, ale ta, která vznikají v dětství, na nás mají větší vliv, než si možná uvědomujeme."
Kamarádky z dětství vědí, z čeho máme tik v oku a proč se škrábeme nervózně na zátylku – byly s námi, když tyhle zlozvyky vznikaly. Znají naše silné strány i kritická místa, prožívaly s námi okamžiky vítězství i pády na ústa – vlastně jsme se v tom bahně válely mnohdy spolu. A znají naši rodinnou historii, vždyť s námi trávily každé druhé odpoledne, spaly u nás o víkendu a jezdily k nám na chalupu. Všechny tyhle vzpomínky vytvářejí spojení pevnější než cokoli jiného. Přátelství vzniklá v dětství nás v první řadě učí důvěřovat ostatním, což v dospělosti už tak snadno neděláme. Klub „důvěryhodných“ se stává exkluzivnějším, je těžší projít „filtrem“. Podobné je to i se sebevědomím. Výzkumy potvrzují, že lidé, kteří měli pevná přátelství v dětství, mají vyšší sebevědomí. Kamarádi ze školních lavic nás viděli v těch nejhorších modelech, vlasových kreacích i při trapasech, a přesto nás nezatratili!
Kamarádky z dětství nás také pojí s místem, kde jsme vyrůstaly. Chodily jsme stejnou cestou do školy a z okna autobusu vídaly stejnou krajinu. Potkávaly jsme stejné lidi a popíjely stejně nechutné víno při prvních experimentech s alkoholem. Možná dnes bydlíme stovky kilometrů daleko, ale to neznamená, že jsme ztratily vztah k rodnému městu, naopak, většinou se k němu hrdě hlásíme.
Fakt, že Helenka, s níž kamarádíte od školky, zůstane navždy tuo nejlepší, ovšem neznamená, že přísun nových kamarádek s maturitou končí. To by byl velký omyl a chyba! Bylo by naivní očekávat, že přátelství uzavřené ve školní lavici vydrží až do důchodu. Možná se vaše cesty rozejdou a možná, navzdory zcela odlišným životům, se jednou někde sejdou a pak to zase nastane. Jako by to bylo včera... Ale i v dospělosti si můžete najít přítelkyni, i když to půjde třeba o něco hůř. Faktem je, že zhruba každých sedm let přijdeme o nějakého přítele. Nikam neodcházejí, jen mají prostě jiné zájmy a priority. Své životní fáze prožívá každý v jiném rytmu a tak se někdy kamarádky odstěhují na čas ke klokanům a ty s malými dětmi se začnou družit více s matkami ratolestí ve stejném věku, zatímco vy máte doma náctileté. Ale děti rostou a kamarádky se zase vynořují z pískovišť...
Mít nejlepší kamarádky stovky kilometrů daleko někdy zamrzí. Ale kolikrát to vyjde nastejno, i když bydlí za rohem. Člověk má pocit, že se můžeme potkat kdykoli a paradoxně je tak mnohem lehčí schůzku odvolat jen proto, že venku právě příšerně prší. Lítáme mezi prací, školkou, družinou, nákupy a jinými povinnostmi a na sedánek s kámoškami není čas. A když se najde, mluvíme hlavně o dětech nebo vyrazíme do divadla a pak rychle domů, protože ráno se musí vstávat... Tak nějak mi chybí ona „lehkost bytí“ z dřívějších časů, kdy jsme dokázaly hodiny mluvit jen tak. Ale nestěžuju si! Jsem vděčná za své přátele, ať už to zrovna mezi námi jiskří, trochu skřípe anebo naše přátelství na chvíli usnulo. V průběhu života se mi pár dobrých kamarádek i ztratilo, ale když se ohlížím, vzpomínám na ně s láskou. Protože dobré přátelství je k nezaplacení!