Děti tátu potřebují. Dotýká se jich jinak než máma, hraje s nimi jiné hry, lépe zvládá chlapeckou agresivitu a princezniny rozmary. Tátové sportují, soutěží, berou citové pseudoproblémy s humorem.
Někteří tátové dokážou naplnit dětské sebevědomí, jiní ho na dlouhou dobu zadupat hluboko do duše.
Když si máma neví rady, zavolá tátu
Tátové nemusí vědět všechno jako mámy. Nechytají detaily. Jsou vzácní. Hraví. Když si máma neví rady, zavolá tátu. Otec by měl umět s dítětem rozumně promluvit. Určitě by neměl před matkou vyklidit pozici, jinak bude chápán jako slaboch.
Táta je jiný než máma a dítě to cítí. Proto vznikají konflikty, které potomka učí přijímat různé názory.
Zralý táta bere dítě takové, jaké je: V pubertě drží hranice pevně v rukou a lépe než máma zvládá přechod potomka k samostatnosti. Táta vede dceru k oltáři. Táta lepí modely letadel a mačká tlačítko autodráhy. Moderní táta nenadržuje dceři. Moderní táta učí syna rozumět emocím, protože nechce, aby jeho milovaný jednou ztratil partnerku se slovy: „Nerozumíš tomu, co cítím.“ Na rozdíl od upovídaných a přecitlivělých matek však otcové děti nepřetěžují vysvětlováním. Tátové bývají prostě stručnější.
Největší slabina tátů? Nejsou doma. Děti nechápou, že je tatínek miluje, ale musí řídit svět. Berou to jako nezájem, a křičí všemi způsoby do světa: „Všimni si mě, táto, jsem tady a potřebuju tě!“ Nebo tátové doma jen existují, unavení, znechucení, neschopní navázat hlubší kontakt. Někdy stačí, pokud děti vědí, že tady táta stojí jako opora, ukazatel směru, a bude-li třeba, pomůže.
Tudy ne, pánové
No a někdy se táta prostě nepovede. Alkoholiky, násilníky a spol. stranou, tam je to jasně špatně. Tady jsou tři typy otců, kteří se nepovedli jakoby napůl. No a ty pak v dospělosti řešíme na psychoterapiích:
1. Dcero, synku, podívejte se na mě, jsem jako vy!
Pokud se táta stylizuje do role pubertálního kamaráda, mluví jako teenager, napodobuje jeho gesta, účes či oblečení, něco nefunguje. Táta s dětmi prostě není na stejné úrovni! Má dětem ukazovat, jak řešit konflikty a překonávat krize. Rovnocennost vztahu existuje vzájemným ovlivňováním - i děti přece pomáhají rodičům růst.
2. Disciplína, nebo smrt!
Tatínek generál zachází s ratolestí velmi přísně, ba krutě: Vždy kritizuje, připraven přehnaně trestat. Nic se mu nelíbí, na všem vidí mouchy. Zajímá se jen o školu, tvrdě potlačuje sebemenší odpor. Neptá se, nevciťuje. Jaké děti vycházejí z podobné výchovy? Většinou upjaté a nedůvěřivé.
3. Mouchy, snězte si mě!
Nebudu s tebou bojovat, nebudu se s tebou hádat, dělej, co chceš, tvoje svoboda je pro mě nejdůležitější, říká poslední problematický typ. Jenže dětem to nevyhovuje, nechtějí, aby se tatínek z výchovy stahoval, cítí se pak opuštěné, dezorientované, nemají se vůči komu a čemu vymezovat. A tak kolem sebe mlátí hlava nehlava.
A jaký je nejlepší táta?
Trpělivý, pozorný. Aby ho mohl syn napodobovat a dcera obdivovat.