Bojím se říct vlastní názor

Příběhy 24. dubna 2012

Marcela se tak bojí, že ztratí své přátele, že raději obětuje vlastní osobnost a zájmy. Nedokáže říct, že s někým nesouhlasí, i když potom trpí.

„Můj problém je možná malý ve srovnání s tím, co zažívají jiné ženy,“ líčí čtyřicetiletá Marcela. „Ale mě to opravdu trápí, protože si nevážím sama sebe a nedokážu s tím nic udělat. Jsem přesvědčená, že by člověk měl mluvit pravdu a nebát se říct, co si opravdu myslí, ale přitom já sama se tímhle pravidlem nedokážu řídit.“

A dává příklad: Třeba se baví v práci s kolegyněmi o tom, co dávali včera v televizi. Jim se líbil nějaký film, o kterém si Marcela myslí, že to byla úplná pitomost. A v duchu se diví, jak něčím takovým mohly ztrácet čas. Jenomže není schopná to říct nahlas – obvykle buď mlčí, nebo prostě řekne, že se taky dívala.

Abych nepřišla o kamarádky

Proč to dělá? Jasně, že o tom přemýšlela. Je to proto, aby ji kolegyně pořád braly jako kamarádku. Bojí se, že kdyby se odlišovala, tak se s ní třeba přestanou bavit a nebudou ji mít rády. A přitom je to taková hloupost, nejde o nic víc než televizní program!

Jiná věc je třeba politika. „Holky pořád nadávají, jak jsou všichni grázlové, že každý jenom krade a že nemá smysl nikoho volit, protože je jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Ale s tím já nemůžu souhlasit a budu vždycky volit!“ Jenomže zase: Když na to přijde řeč, a to přijde dost často, tak mlčí a jenom kýve.

„Naštěstí se mě nikdo přímo nezeptá, co si o tom myslím, předpokládají, že kdo mlčí, ten souhlasí, a o to mi jde.“

„Kdo ví, možná bych dokázala vykoktat něco v tom smyslu, že já k volbám chodím. Ale neumím si představit, jak bych obhájila svůj názor, že když někdo jenom na všechno nadává a nic nedělá, tak se nemůže divit, že mu vládnou lumpové. A že můj hlas sice možná nic nezmění, ale aspoň to zkusím.“

žena postel

Raději mlčím. Snad to vypadá jako souhlas

zdroj: Isifa.com

Všechno je podle manžela

Marcela si myslí, že to má v hlavě docela srovnané, ale není schopná to nikomu říct. Neumí se postavit a prohlásit, že s někým nesouhlasí. Opravdu se pokaždé bojí, že by se ten člověk otočil na patě a už by s ní nemluvil.

Dost tím trpí doma, protože všechno je po manželově vůli. Není uzurpátor, ale Marcela nikdy neřekne, že to, co navrhl, se jí nelíbí nebo nehodí. Takže na dovolenou jedou, kam chce on, jedí, co chce on, v televizi se dívají na to, co chce on. „Když se mi někdy podaří pípnout, že bych chtěla pustit něco jiného, tak to zní tak směšně, že nepochopí, že jsem to myslela vážně.“

„Má mě rád a asi by to s naším vztahem nic neudělalo, ale kdo ví? Třeba si mě vzal právě proto, že s ním ve všem souhlasím, a naši spokojenost by to opravdu nabouralo. Obávám se, že se změnit nedokážu, že to takhle budu mít až do konce života.“

Může za to maminka?

  • Marcela má velký problém se svým sebevědomím. Stálo by za to navštívit psychologa a pokusit se dobrat důvodů, proč to tak je.
  • Častým důvodem v těchto případech bývají rodiče, obzvláště matka, která je na dítě přehnaně náročná. Nedokáže ocenit nic, co dítě udělalo, a to se potom cítí nedokonalé a nehodné lásky.
  • Marcela si tak dodnes myslí, že si lásku a přátelství musí zasloužit absolutním souhlasem. Bez terapie pravděpodobně neuvěří, že ji lidé mohou mít rádi, i když má odlišné názory.