„Když se moje máma dozvěděla, že jsem si přes agenturu najala paní na úklid, která mi taky žehlí prádlo, málem se z toho zbláznila,“ líčí dvaačtyřicetiletá makléřka Ilona. „Prý si proboha těch pár kousků, co nosím, můžu vyžehlit sama, a podlahu vytírat mě snad taky naučila.“
Ilona žije sama. Má sice přítele Martina, ale stýkají se jenom občas, oba bydlí ve svém bytě a zatím na tom nehodlají nic měnit. „Mně to takhle vyhovuje a jemu taky. Vidíme se, když na to máme oba náladu, takže je to pořád hezké a nezkažené nějakými obyčejnými manželskými starostmi.“
Proč dřít ještě doma
Pokud jde o domácí úklid, Ilonina maminka není schopná pochopit, že ji to prostě nebaví. Iloně není líto peněz, aby si ušetřila nudné drhnutí podlahy a oken a koupelny. Stačí, když musí občas něco uvařit a sama dávat prádlo do pračky a pak ho věšet.
„Prý když nemám doma chlapa ani děti, tak snad tolik nenadělám, abych po sobě ty tři hrnky a talíř nemohla umýt a uklidit sama!“
„No nádobí myje myčka. Ale jak říkám - mně je prostě líto času, který můžu strávit něčím rozumnějším než u kbelíku a hadru.“
Raději si něco čte, nebo si jde něco koupit, nebo s kamarádkami do kina. Těm to ostatně vůbec nepřipadá divné, že jí chodí pomáhat paní. „Vždyť většina z nich taky někoho takového má. Trávíme spoustu času v práci, tak proč dřít ještě doma?“ pokládá řečnickou otázku Ilona.
Raději budu trávit čas jinak než otrávená u mytí nádobí. Stačí, když musím občas něco uvařit, dávat prádlo do pračky a pak ho věšet. Hospodyně ho pak prostě vyžehlí.
Miluju čistotu, ale ať uklízejí jiní
Peněz Iloně opravdu líto není. Platí své hospodyni tři tisíce měsíčně za to, že k ní chodí dvakrát týdně. A Ilona má zaručeno, že se byt bude blýskat. Ráda se vrací domů do čistého a voňavého.
Není totiž žádná šmudla, máma ji vychovala k čistotě stejně jako obě sestry. Jenže ty jsou do uklízení na rozdíl od ní taky celé divé. „Mně přijde, že se na to snad vysloveně těší, že budou moct v sobotu ráno zapnout vysavače a popadnout všechna ta leštidla, co já ani nevím, na co vlastně jsou.“
„To jenom já jsem černá ovce, která si radši v sobotu pěkně přispí, než aby budila sousedy rachtáním luxu.“
Uklízečka dochází k Iloně v úterý a v pátek, takže v pátek večer má zaručeno, že se vrátí z práce do perfektně čistého bytečku. „Nevím, co je na tom špatného, možná by to sestry taky takhle braly. Jenomže jim to jejich manžílci nedovolí, protože proč by měli platit paní na úklid, když může uklízet manželka? Tak tohle teda na mě určitě nikdy fungovat nebude! Ani kdybychom se k sobě s Martinem někdy nastěhovali, svůj životní styl kvůli němu měnit nebudu. Paní na úklid si klidně budu platit sama, ale služku dělat nikomu nebudu!“
Každá to máme jinak a nic není špatně
O tom, kolik práce musí dneska zastat ženy, se vedou nekonečné debaty – ani ten nejlepší muž s nejlepšími úmysly se do domácnosti nezapojuje tolik jako žena. Ilonina maminka jistě sama strávila valnou část života u kýble a pračky, a jistě mnohokrát padala únavou.
Nejen ve starší generaci je totiž zakořeněn pocit, že o to, aby bylo doma čisto a útulno, se musí postarat jen žena, a to přímo osobně. Zapomíná se přitom na to, že aby ženy vydržely stoupající tempo pracovních nároků, tráví dnes často v zaměstnání mnohem více času než dřív.
Paní, která Iloně uklízí, je jí navíc jistě vděčná za nabídku výdělku. Možná by Ilona mohla mamince vysvětlit, že její tři tisíce měsíčně jsou pro ni důležitá investice, kterou platí pro své zdraví – potřebuje si doma spíš odpočinout než se zhroutit. Anebo možná, a to spíš – tomuto tématu se v přítomnosti maminky vyhnout úplně.