Udělala jsem dluhy a nevím, z čeho je zaplatím

Příběhy 28. září 2012

Krize se dotkla i lidí, kteří problémy s penězi nikdy neměli. Andrea (44) je zoufalá, protože jí kromě velkých dluhů hrozí také rozzlobený manžel.

Jsem v situaci, ve které je teď spousta lidí, ale možná to na ně ještě nedolehlo tak zle. Prostě jsem utrácela víc, než jsem si mohla dovolit, protože jsem si myslela, že to z výdělku v pohodě zaplatím. Jenomže teď se mi to nemůže podařit, i kdybych se rozkrájela, protože mi snížili plat na polovinu.

Tedy já jsem s tím souhlasila, protože teď v krizi nemáme žádné zakázky, a tak se nás majitel zeptal, pro které řešení jsme - buď může půlku lidí vyhodit, nebo všem sníží platy. Samozřejmě jsme byli pro to, aby nevyhazoval nikoho. Jenomže to si člověk neuvědomí, jak málo mu najednou přijde na účet.

Měla jsem to propočítané jinak

Loni jsem dost nakupovala, potřebovali jsme zařízení do bytu. I když můj manžel vydělává opravdu málo, já jsem si propočítala, že bychom to měli zvládnout. Ale teď už mám několik nesplacených pohledávek a dluhy každý měsíc rostou. Nepřišla jsem na to, co bych měla udělat.

S manželem jsem to neřešila, protože on mi loni říkal, že bych neměla kupovat tolik věcí, které nepotřebujeme. Ale protože rodinnou kasu mám na starosti já, mohla jsem ho uklidnit, že to není žádný problém, že přece ví, kolik beru, takže může být v klidu. Pak jsem koupila nové vybavení do obývacího pokoje, klukovi počítač a ještě novou televizi... a protože jsme spláceli také z předloňska ložnici, hodně se to nasčítalo.

obývák

Nakoupila jsem nový nábytek do obývacího pokoje.

zdroj: www.thinkstock.cz
počítač

A synovi nový počítač.

zdroj: www.thinkstock.cz

Nikdo mi už nepůjčí

Dělá mi to opravdu velkou starost. Mohla bych si možná půjčit v bance, ale asi by mi nepůjčili, když by zjistili, že mám dluhy u jiných společností. Nemám nikoho v rodině, koho bych mohla požádat o půjčku, všichni mají starostí dost.

Jediný člověk, který peníze má, je moje teta, ale ta je lakomá, přestože by si ani nevšimla, kdyby mi dvě stě tisíc půjčila. To je totiž částka, kterou potřebuju.

Vlastně už jsem za ní byla. Uvařila mi kávu a vedla pak přesně ty řeči, které jsem čekala: „Andrejko, vždyť tě přece vaši vychovali, abys neutrácela víc peněz, než máš. Já opravdu nesouhlasím se zbytečným utrácením, takže pochopíš, že tě v tom nemůžu podporovat. Je mi líto, že máš starosti. Víš, že po mně budete dědit, ale dokud jsem na světě, nikomu žádné peníze dávat ani půjčovat nebudu.“

Já vím, že to jsou její peníze, a vím, že má pravdu. Ale když nenapadlo ani americké bankovní ředitele, že bude krize, tak jak jsem to měla vědět já? Kdybych věděla, jak se situace vyvine, tak bych si nákupy rozmyslela. Protože jsme opravdu nemuseli mít nové vybavení do bytu, to měl manžel pravdu. To mi ale teď nepomůže. Přemýšlela jsem dokonce o těch nabídkách na okamžité půjčky, které vycházejí v novinách, ale toho se pořád ještě bojím - co když jsou to lichváři.

naděje

Naděje na zlepšení situace je mizivá.

zdroj: www.thinkstock.cz

Nevím, na koho se obrátit

Vyjednala jsem si s firmami, co jim dlužím, odložení splátek. Jenomže to nepůjde donekonečna. Nevím, na koho bych se měla ještě obrátit, a hlavně se bojím to říct manželovi, protože vím, že si bude dělat starosti daleko větší než já. Mrzí mě, že jsem ho přivedla do takové situace, protože se bude zlobit. A určitě to nepřispěje k domácímu klidu. A to je jasné, že bych radši měla doma pohodu než novou televizi.

Ptala jsem se v práci, kdy bychom mohli počítat s tím, že se situace zlepší a dají nám víc peněz, ale řekli, že to nijak rychle nebude. Prý mám počítat s tím, že i když všechno dopadne, jak nejlíp to půjde, minimálně rok nám víc peněz dát opravdu nemůžou.

Snažím se šetřit na všem možném, co mě jenom napadne, ale na všechny splátky, které mám platit, to opravdu stejně nestačí...

Napište nám svůj příběh

Své příběhy nám zasílejte na adresu DOPISY@SANOMAMEDIA.CZ. Uvítáme i vaše portrétní fotografie, ale podmínkou nejsou. Do předmětu prosím uveďte heslo: Příběh.


Co tomu říkáte? Měla by Andrea ještě jednou zajít za tetou poprosit o pomoc? A říct to manželovi? Nebo máte jiný návrh? Poraďte v komentářích pod článkem.