Ze života: Trnitá cesta ze závislosti

Dětství a pubertu prožil Prokop jako většina kluků a stejně jako oni si sem tam dal nějaké to pivo. Nic zvláštního. Po ukončení střední školy však začal experimentovat s opiáty. „Zatímco ostatní spolužáci dál studovali nebo začínali kariéru, já jsem postupně spadl do alkoholové a drogové závislosti a musel na léčení,“ svěřuje se. Na otázku, proč s drogami začal, lehce pokrčí rameny. „Možná to byla touha objevovat něco nového. Nebo pokus o »samoléčbu« depresí, ke kterým jsem měl sklony.“

Komunita mi dala řád

Práci ani bydlení Prokop neměl, tak žil nějakou dobu v terapeutické komunitě. „Tam jsem se od drog částečně odpoutal. Komunita má pevně daný řád, program na každý den je nabitý. Ráno a večer probíhala setkání, na kterých jsme se vzájemně svěřovali, i s velmi osobními věcmi. Bylo to období, kdy jsem zažíval skutečně silné emoce a intenzivně prožíval vztahy s ostatními lidmi, se kterými mě spojovaly podobné problémy.“ Po nějaké době Prokop z komunity odešel. „Bylo to kvůli lásce. V komunitě jsou vztahy zakázané. Kdyby vznikaly páry, nebylo by to pro skupinu dobré. Partneři by se věnovali sami sobě a uzavírali by se před ostatními. Hodně lidí nakonec odejde právě kvůli lásce.“

Strmý pád

Po odchodu z komunity zůstal Prokop 
víc než rok čistý. Pak se ale začal opět postupně propadat do závislosti na alkoholu a po pěti letech se vrátil k opiátům. „Dlouhou dobu se mi dařilo držet všechno pod pokličkou a normálně fungovat. Žil jsem ve lži a bál se okamžiku, kdy všechno vypluje na povrch.“ To se také o pár měsíců později stalo. „Najednou všechno prasklo a následoval rychlý sešup. Přišel jsem o partnerku, o práci a nakonec o byt,“ vzpomíná Prokop, který měl před sebou nejhorších pět let svého života. „Žil jsem na ulici, spadl do drogové závislosti, dostal se do konfliktu se zákonem. Odstřihl jsem se od rodiny, i od přátel.“ Během těchto let se také nakazil hepatitidou C. Kdy a jak se to stalo, už nikdy nezjistí. „Vždycky jsem se snažil chránit, sháněl jsem si čisté jehly. Dlouho jsem si myslel, že jsem se riziku nákazy nikdy nevystavil, s nikým jsem jehly nesdílel. Ale zjevně to tak nebylo.“

Z vězení do IKEMu

O tom, že má hepatitidu C, se Prokop dozvěděl ve vězení v Drahonicích. „Jednou dvakrát mě chytili při krádeži, ale vždycky jsem dostal jen podmínečné tresty. Potřetí už sklapla past – putoval jsem do vězení.“ Jaké byly jeho reakce a pocity, když se dozvěděl o své nemoci? „Říkali mi o tom postupně. Zezačátku o hepatitidě nemluvili, pouze se zmiňovali o přítomnosti protilátek. Když to konečně vyšlo najevo, chtěl jsem se začít léčit, ale ne každý tu možnost dostane. Navíc jsem měl 
v hlavě i jiné starosti, a sice, jak ve vězení přežít. Bylo to celkem drsný, na cele nás bylo dvanáct chlapů.“

Po pár měsících byl Prokop propuštěn na podmínku a opět začal s odvykáním v komunitě. „Současně jsem začal řešit, jak se hepatitidy zbavit, protože neléčená vede k velkým komplikacím.“ Z komunity zamířil Prokop do Prahy, a protože si sehnal práci, poskytlo mu doléčovací centrum Magdaléna místo v chráněném bytě. „Také jsem měl velké štěstí, že mě znovu přijali kamarádi, i má rodina. Věděli, že nyní to už s odvykáním myslím opravdu vážně. Poprvé jsem to bral na lehkou váhu a nebyl jsem přesvědčený, že brát prostě nechci. Ale poté, čím jsem si prošel, jsem si uvnitř hlavy přenastavil priority a ujasnil si, že nechci být do konce života narkoman a pacient. Zkrátka jsem chtěl žít jako ostatní – být zdravý, mít práci, kamarády.“

Nový začátek

Léčení hepatitidy C v IKEMu
v rámci klinické studie trojkombinační léčbou u zatím neléčených pacientů zahájil Prokop v roce 2012. „Podmínkou byla dvouletá abstinence, což jsem splňoval. Léčení trvalo 28 měsíců a spolupráce s místními lékaři byla perfektní. Paní doktorka Fraňková mi sama od sebe volala a psala a ptala se, jak se cítím. Během léčby jsem normálně pracoval, ale protože mě práce
 v třísměnném provozu v tiskárně hodně vyčerpávala, musel jsem dvakrát na pár dní na neschopenku. Jinak to ale probíhalo bez komplikací. Chodil jsem na procházky, v létě trávil celé dny u vody, trochu jsem i sportoval.“ Na konci léčby čekala na Prokopa skvělá zpráva – z hepatitidy se hned napoprvé vyléčil. „Byl jsem šťastný. Konečně jsem mohl začít s čistým štítem, bez nemoci, bez alkoholu, bez drog. Mám práci, která mě baví, a poté, co jsem přibral asi sedm kilo, která jsem během léčby shodil, jsem začal dost sportovat. Vyrážím hodně na túry, jezdím na kole,“ uzavírá Prokop, který je se svým nynějším životem spokojený a je si jistý, že se k drogám ani alkoholu už nikdy nevrátí.