Příběh: Život na Velikonočním ostrově

Příběhy 3. března 2015

Nicole Bürger (26 let) má velké cestovatelské plány a hlavně dobrodružnou povahu. I díky ní už dva roky žije na jednom z nejromantičtějších míst světa – Velikonočním ostrově, alias Rapa Nui.

Cestovala odmalička. Maminka Jana si založila cestovní kancelář a Nicole se díky tomu už jako malá holka podívala třeba na Maledivy. „Pro mě byl ohromný zážitek už jenom přejet hranice, to jsem se vždycky celá rozzářila. Měla jsem v sobě touhu po dálkách.“

Šok v katolické škole

Aby se trochu otrkala, posílali ji rodiče od devíti let o prázdninách
 do Anglie na zkušenou. Na střední školu Nicole vyrazila do Belgie. „Původně jsem chtěla mimo Evropu, ale rodiče se báli pustit mě někam moc daleko.“ Belgie proto představovala ideální řešení. V holandské části nastoupila Nicole do katolické školy. „Byl to pro mě velký kulturní šok. V té době, před dvanácti lety, 
na nás ještě koukali mezi prsty, ptali se mě třeba, jestli u nás známe hranolky. Ve škole mě ze začátku vůbec nechtěli vzít mezi sebe, protože jsem z Východu. Báli se, že jim něco budu chtít ukrást. Chvíli trvalo, než mě poznali a přijali. Katolická škola pro mě byla vůbec veliké překvapení. Tady jsme měli ve škole volnost, tam stály u vchodu učitelky, a když zjistily, že máme krátkou sukni, poslaly nás zpátky domů. Neexistovalo žádné debatování, při hodině se nesmělo mluvit, prostě režim,“ shrnuje belgickou zkušenost Nicole. Zatoužila po troše volnosti a odjela do Ameriky. „Na University of Connecticut jsem studovala mezinárodní obchod. Moc se mi tam líbilo, vždycky jsem toužila po tom, zažít pravé americké studentské městečko. Lidi tam byli hrozně fajn, vyhovoval mi americký vzdělávací systém. Ze školy z Čech jsem byla zvyklá bát se na cokoliv zeptat. V Americe vás učí, že neexistuje špatná otázka a že je dobře, když se zapojujete do debaty.“

Barbínka mezi divochy

Na Velikonoční ostrov se poprvé dostala už před maturitou. „Máma zorganizovala expedici s Pavlem Pavlem, který v 80. letech rozpohyboval místní sochy. To bylo mé první setkání s tímhle místem.“ Podruhé tam dorazila v době, když se zotavovala z boreliózy. Poslali ji tam rodiče s tím, že tamní vzduch jí udělá dobře. Říká, že si tam připadala opravdu jako v ráji. A navíc potkala Nicolase. „Byla to láska na první pohled. Navíc já se jmenuju Nicole, on je Nicolas. Když jsem odjela do Čech, začal mi psát na Facebook.“ Za dva měsíce si pro Nicole přijel do Prahy. „Naši nebyli vůbec rádi. Táta si myslel, že jsem se úplně zbláznila. Mě vždycky bavilo nakupování a najednou »barbínka« pojede mezi divochy? Nikdo mi nevěřil, že bych tam vydržela víc než měsíc. Mamka zase říkala, že si pro mě představovala spíš prince Williama. Ale současně, protože ten ostrov přece jenom zná, věděla, že se mi tam nic nestane, že je tam bezpečno.“ Poprvé se na ostrově zdržela pět měsíců. „Protože jsem se chtěla naučit pořádně španělsky, začala jsem pracovat v jednom hotelu, kde jsem dělala účetnictví. Majitel hotelu byl místní, skoro negramotný a choval se k lidem dost neurvale. Byla to hrozná zkušenost. Při svém druhém pobytu jsem se starala o Evropany a hlavně o Čechy, kteří přijeli na Velikonoční ostrov,“ vysvětluje Nicole.

Svatby nejsou běžné

Ale hlavně poznávala místní život. „Rande není jako u nás, že vyrazíte 
do restaurace. Většinou si jdete sednout k vodě a grilujete u pláže. Zažít západ slunce u soch je ale něco úžasného. Jak ten ostrov leží uprostřed Pacifiku a kolem vás je tma, připadají vám hvězdy naprosto obrovské. Cítíte ve vzduchu magickou energii, úplně vás z toho mrazí. Skoro čekáte, že se za chvíli objeví mimozemšťani.“ Místní muži prý obvykle bývají hodně romantičtí. „Kytku vám ale musí utrhnout, protože na ostrově není květinářství.“ A navíc i na Velikonočním ostrově platí, že láska prochází žaludkem. Možná, že za to může místní matriarchát, ale muži tu vyvářejí svým vyvoleným ženám. „Taky je tam málo nevěr,“ upozorňuje Nicole s tím, že je to možná i proto, že na malém ostrově by se nevěra strašně rychle provalila. „Na ostrově platí, že když láska, tak
na celý život. Přítel to též bere tak, že jsme spolu navždy. Zajímavé je také, že tam neexistuje přátelství mezi muži a ženami. Když třeba jdeme na barbecue, vždycky sedí muži a ženy zvlášť. Nevidí se, že by šla dívka s kamarádem do kavárny. Když jde muž někam se ženou, vždycky jen jako pár." Místní slečny prý zase nemají moc v lásce turistky. Z Chile na ostrov přilétají letadla plná potenciálních nevěst, které chtějí ulovit zdejší mladíky. "Na jednu stranu tím řeší, že muži mají problém najít partnerku, která by nebyla z jejich rodiny. Ale spousta z nich naopak chce mít místní holku, aby pokračovali v tradici. Oni jsou strašně hrdí na svou kulturu a nechtějí, aby zanikla.“ To, že by Nicolas požádal Nicole
v dohledné době o ruku, půvabná Češka neočekává. „Svatby tam rozhodně nejsou běžné. Žijou spolu na hromádce, a pokud se berou, pak třeba až po třetím dítěti.“

Vyléčil ji šaman

Na ostrově vycházejí noviny, vysílá televize. „Mají tam jenom tři kanály, přitom místní kanál vysílá až od osmi hodin večer, přes den nefunguje. Druhý vysílá z Chile, pod nějž ostrov spadá, ale nejsou na něm žádné zprávy ze světa, jen, když se někde odehraje nějaká velká katastrofa. A na třetím kanálu jdou výhradně telenovely. Když jsem se zajímala, proč jsou tu jen tři programy, bylo mi řečeno, že guvernér si nepřál, aby tam vysílal ještě někdo další. Prý by se pak lidi dívali jen na televizi a nic jiného by nedělali.“ Pozici guvernéra zastávala před časem i Nicolasova maminka. „Zajistila mimo jiné, že se postavila úplně nová nemocnice. Vybavením 
je na lepší úrovni než většina našich nemocnic, ale je tam problém s lékaři. Rapanuiský doktor žádný neexistuje, jen pár místních zdravotních sester. Doktoři jsou z Chile.“ V nemocnici se ocitla i Nicole. Půl roku trpěla zánětem žaludku, a když omdlela, odvezli ji na vyšetření. „Dali mi kapačku, pak ještě nějaké prášky, jenže když jsem šla na internet, zjistila jsem, že v Americe a v Evropě jsou zakázané, že jsou karcinogenní. Lepší je navštívit šamana než nemocnici.“ Na ostrov skutečně jezdívá „originální“ šaman z brazilského pralesa. „Jelikož jsem tehdy zrovna měla problém s žaludkem a na přírodní léčbu věřím, nenechala jsem se dlouho od přítele přemlouvat a šla jsem. Když jsme dorazili, zaplatili jsme mu každý dvacet dolarů a on vzal stranou mě, mého přítele a ještě nějakou ženu. Řekl, ať si sedneme, zlomil zápalku, kterou mi udělal na noze díry na kůži a řekl, že mi bude aplikovat jed z žáby, kterému říkají kambo. Za chvíli mi z ničeho nic začalo být úplně nesnesitelné horko, měla jsem pocit, že se mi uši utrhnou od hlavy. Brněly mě ruce, nedokázala jsem je vůbec narovnat, do toho šaman začal zpívat nějaké rituální písně. Když jsem se podívala na přítele, měl úplně rudé krvavé oči, najednou se nám udělalo hrozně špatně, vnímala jsem, že nás šaman odvedl kousek stranou, abychom si odpočinuli... Když jsem se probudila z transu, připadala jsem si jako znovuzrozená. Sice mi bušilo srdce, ale problémy byly pryč. Teprve pak jsem zjistila, že reakce na žabí jed může být různá – dokonce na to lidi i umřeli. Ale mně to pomohlo.“ Ač Nicole Bürger na Velikonočním ostrově prožila dva roky života, pořád to bere spíš jako dobrodružství. „Už vidím i negativní stránky. Třeba problémy s internetem nebo omezení pohybu. Ráda cestuju, ale tam jste na ostrově uprostřed Pacifiku. Do Chile je to čtyři a půl hodiny letadlem,
 na Tahiti trvá let dokonce pět hodin. Někdy mě z toho přepadne taková zvláštní úzkost.“