Rut Schreiberová: Afrika je láska na celý život

Příběhy 24. ledna 2016

Život v rozvojových zemích ji zajímal od dětství. Když na vysoké škole dostala možnost vycestovat do Guineje, neváhala. Tamější lidé ji uchvátili natolik, že se jim rozhodla pomáhat. Před jedenácti lety založila občanské sdružení pro-Contact a do Afriky se pravidelně vrací. Přestože třikrát prodělala malárii, táhne ji to zase zpátky. A kdo ví, možná napořád.

Co s člověkem udělá malárie?

Záleží, jak rychle se onemocnění rozpozná a jak rychle se nasadí antimalarika. Já jsem poprvé onemocněla hned v roce 2005. Potíž byla v tom, že v Africe to ještě vypadalo jako běžná chřipka. Říkala jsem si, že jsem jen unavená z práce. Tady mi ale bylo čím dál hůř, přidaly se horečky, blouznění, halucinace, nevolnost, zvracení atd. V nemocnici mi navíc hned neudělali testy na malárii, čímž se léčba ještě protáhla. Nakonec jsem skončila na JIP s multiorgánovým selháním.

Přesto jste vycestovala znovu. A znovu onemocněla...

Přesně tak. Neodradilo mě to. Problém je, že na malárii neexistuje očkování. Jsou sice léky, ale nedoporučuje se je užívat, když jezdíte do tropických oblastí často. Mají mnoho vedlejších účinků. Naposledy jsem onemocněla před čtyřmi lety, tak si teď dávám pauzu. Potřebuji se dát zdravotně do pořádku. Nemoc je sice vyhubená, ale můj organismus z ní byl hodně vyčerpaný a stále se ještě necítím natolik silná, abych se tam vrátila. Momentálně tedy vše řídím na dálku.

Teď jste mi nahrála slovní hříčku. Už jedenáct let jsou hlavní náplní vaší práce adopce na dálku. Už coby studentka jste založila občanské sdružení pro-Contakt. Jak to všechno začalo?

Při svém prvním dobrovolnickém pobytu v Africe jsem poznala stejně nadšené lidi. Když jsme se seznámili s místní komunitou, neváhali jsme jim pomáhat. Založili jsme občanské sdružení pro-Contact a rozhodli jsme se mimo jiné zprostředkovávat adopci na dálku. Náš projekt umožňuje dětem ve městě Conakry v Guineji získat vzdělání a zdravotní péči. Je to nejubožejší oblast. Zdravotní péče je bídná a bez peněz vás neošetří ani na pohotovosti. A co se týče vzdělání, jen třicet procent místních lidí je gramotných. Chceme docílit toho, aby děti měly možnost vzdělání a tím i šanci najít si práci. Nechceme jim jen sypat peníze. Lidé nás někdy kritizují a říkají, nedávejte jim nic, budou na nás závislí. Ale tak to není. My jim zásadně nedáváme peníze, ale motivaci. Jak se říká, nedávejte rybu, ale naučte lovit ryby. Dáváme dětem šanci, aby se samy vzdělávaly. A díky tomu měnily místní prostředí.

Vzpomenete si na první adoptivní dítě? A kolika z nich jste za těch jedenáct let již pomohli?

To víte, že vzpomínám. Byl to zážitek. Začínali jsme s málem, na začátku jsme podporovali jen pár dětí. Ale nekladli jsme si velké cíle, neměli jsme očekávání. Brali jsme vše, jak přicházelo. Začátky vyžadovaly velké úsilí, ale když to děláte s radostí a se srdcem, tak problémy nevnímáte. Postupně se množství nabalovalo a v současnosti máme v péči 1200 dětí.

Hovoříte v množném čísle, ale veškerou zodpovědnost celých jedenáct let táhnete jen na svých bedrech. Vy jste zakladatelka a zároveň jediná zaměstnankyně.

Mám kolem sebe tým dobrovolníků, ale celá zodpovědnost je na mně. Někdy se mi těžko usíná. Zrovna teď je to složitější. Několik adoptivních rodičů ukončilo podporu, třeba kvůli tomu, že přišli o práci, a já teď řeším akutní adopce, aby ty děti mohly pokračovat ve studiu. Urychleně hledáme nové adoptivní rodiče. Nejhorší pro dítě je, když dostane naději, přičichne ke vzdělání a pak mu naději vezmete. To je pro ně strašné. Děti mají chuť se učit.

Jaké je „vaše“ typické dítě?

Rodiče oba negramotní, neumí číst a psát. Otec je mnohdy bez práce, matka prodává na trhu, co ušije nebo vypěstuje. Jenomže komu to prodá?! Je tam obrovská nezaměstnanost. Za celý den si vydělá sotva na rýži, kterou odpoledne koupí a uvaří ji pro celou rodinu. Bývá to jejich jediné jídlo za celý den. Děti chodí do školy hladové. I to je důvod, proč mají horší výsledky. Navíc v rodině nemají mnoho impulzů k učení. Často musí po škole ještě pracovat, třeba prodávají u silnice. Kvůli chudobě se mnohdy poprvé dostanou do školy až v deseti letech. Když nemají vzdělání, nemají šanci najít práci. Díky gramotnosti se naučí organizovat svůj život, plánovat, pečovat o zdraví svých dětí, uvědomovat si hygienická rizika. V rodině bývá běžně šest až deset dětí. Podle statistik děti gramotných matek mají větší naději na přežití.

Co by měl udělat zájemce o adopci?

Na našich internetových stránkách www.pro-contact.cz máme nabídku dětí k adoptování. Přímo přes náš web je možné se elektronicky zaregistrovat. Roční příspěvek je 6300 korun. Zdá se to hodně, ale když to rozložíte na jednotlivé měsíce, vyjde to na pětistovku, což není zas tak velký zásah do rozpočtu. Navíc je možné platit také čtvrtletně či měsíčně. Máme transparentní účet, takže každý vidí, kam jeho příspěvek putuje. Uvítáme i jednorázové příspěvky, které nám pomůžou překlenout krizovou situaci, než se najde další rodič. Z této částky se zaplatí zdravotní péče, školní docházka, pomůcky a část je určena na provoz organizace a na cestu koordinátorů do Guineje. Máme i několik adoptivních rodičů, kteří s námi spolupracují od samého začátku. Někteří z nich si přibrali i další dítě.

Navštěvují se vzájemně?

Občas rodiče jezdí do Afriky. Ale je to náročná výprava, už kvůli všem očkováním. Děti sem nejezdí. Byl by to pro ně kulturní šok a cítily by se tady ztracené. Ale rodiče s dětmi jsou v pravidelném kontaktu. Posílají si dopisy, drobné dárky, děti posílají rodičům vysvědčení, fotky.

Jak vypadá vaše africká mise?

Do Guineje jezdíme dvakrát ročně, většinou v květnu a v listopadu. Ale přípravy probíhají v podstatě celý rok, vyžadují spoustu organizace. V Africe máme tým koordinátorů, s kterými jsme neustále ve spojení. Ti během roku dětem kontrolují docházku, pomůcky atd. My tam jezdíme na supervize, na měsíční pobyt, při kterém zkontrolujeme každé jednotlivé dítě, předáváme balíčky od adoptivních rodičů, vybíráme materiály, dopisy, vysvědčení, potvrzení o docházce. Podporujeme asi patnáct škol, část z nich je ve vnitrozemí vzdáleném šest set kilometrů, což je šílená cesta, která trvá jeden a půl dne. Děti navštěvujeme i v rodinách, natáčíme videa a řešíme akutní problémy. Rozhodně to není dovolená.

Kde tam bydlíte?

Bydlela jsem u místních koordinátorů. Nechtěla jsem se izolovat v hotelu, chtěla jsem proniknout co nejblíže do života místních lidí. Mají těžké podmínky, malé domy, bez elektřiny, není zde tekoucí voda, splachovací záchod. Děti spí na zemi nebo na jednoduché matraci. Je tam velké dusno, osmdesátiprocentní vlhkost, takže si připadáte neustále jako v sauně. Však jsem tam jezdila s kufrem plným dárků, ale pro sebe jsem si přibalila jen dvoje hadrové šaty a ťapky. Jinak se tam nedá vydržet. To bylo také asi jediné, co se mi líbilo při návratu. Když vystoupíte v Praze na letišti, je to, jako kdybyste se dostali z dusné deky.

Co se vám na Africe nejvíc líbí?

Všechno. Je to úplně jiný svět. Já jsem si ho tak zamilovala! Říká se, že když navštívíte Afriku, tak buď vám padne do oka natolik, že se tam musíte vracet celý život, nebo utečete. Ale když si ji zamilujete, je to láska na celý život. A to se stalo mně. Chtěla jsem se tam i odstěhovat, ale zdraví mi to nedovolilo. Zatím.

Jací jsou místní lidé?

Žijí v mnohem těžších podmínkách, přesto jsou pokornější, spokojenější, šťastnější. Sice bojují o přežití, nemají co jíst, pít, nemají peníze na zdravotní péči, ale mají k sobě tak nějak blíž. Hodně jsem se od nich učila. Člověk tam sice jezdí pomáhat, ale pomáhá vlastně i sám sobě. Naučila jsem se od nich daleko větší pokoře. Nepotřebuji už tolik věcí. Tam zjistíte, že u nás se máme dobře. Máme se lépe než osmdesát procent lidí, kteří žijí v rozvojovém světě. Nic nám tady nechybí.

Vzpomenete si na nejsilnější zážitek?

Zúčastnila jsem se mnoha svateb, pohřbů. Nejsilnější pro mě asi bylo úmrtí v rodině koordinátora. Lidé tam velmi silně prožívají emoce. U nás je to takové uhlazené, kultivované. Oni dají průchod emocím. Viděla jsem, jak ze žalu s sebou házeli na zem, řvali, bylo to šílené, ale očistné. Dostali tu bolest ze sebe pryč.

Při návratu asi musíte prožívat kulturní šok...

Je to všechno takové divné. Tam lidé mnohem více drží spolu, jsou pohostinní, komunikativní, srdeční. Žijí víc komunitním životem. Pokaždé jsem se vracela fyzicky vyčerpaná, ale psychicky jsem byla odpočatá. Dobíjelo mě to.

Vaše práce, to ale nejsou jen adopce. Podporujete také sirotčinec a založili jste i knihovnu Járy Cimrmana. Že by nějaký cimrmanovský vtípek?

Knihovna Járy Cimrmana slouží jako vzdělávací centrum a zároveň knihovna, kde si děti mohou půjčovat materiály, knihy ve francouzštině. V Česku jsme udělali sbírku a odvezli je do Guineje. Knihovnu jsme pojmenovali podle Járy Cimrmana, protože pánové Smoljak a Svěrák nám na začátku pomohli s benefičním představením. Bylo to od nás takové poděkování jim. Pořádáme tam i různé osvětové aktivity, například o sexuální výchově, obřízce, o hygieně atd. V budoucnu bychom rádi rozšířili náš e-shop o výrobky, které vyrábějí africké ženy. Mělo by to být takové fair traide.

Rut Schreiberová v roce 2004 založila sdružení pro-Contact, které pomáhá africkým dětem v oblasti Guinea-Conakry. Chcete-li pomoci, můžete poslat jakoukoliv částku na účet Raiffeisenbank: 1953720001/5500. Více na www.pro-contact.cz