Kdyby nešlo o hluboká lidská zklamání a tragédie, zapadly by následující příběhy docela dobře do úsměvných bondovek nebo rodokapsů z červené knihovny. Jenže ony se skutečně staly. A v Británii vyvolaly pozornost také proto, že na jedné straně stála mocná policejní mašinérie se všemi prostředky, které jí dává vyspělý stát k dispozici. A proti ní možná naivní a romantické, v každém případě nic netušící, bezbranné a zamilované ženy.
Šokující policejní praktiky
V roce 1968 ustavil londýnský Scotland Yard přísně tajné oddělení s názvem Special Operation Squad (Oddělení zvláštních operací). O jeho existenci vědělo jen pár vyvolených, politické špičky a pak samozřejmě policisté, kteří pro něj pracovali. Disponovali falešnými rodnými listy, cestovními pasy a falešnými bankovními konty. Pod krycími jmény a se změněnou totožností pronikali do organizací a spolků, které považoval tehdejší britský establishment za podvratné a nepřátelské. Vyčleněný a zvlášť vyškolený tým agentů měl pak za úkol navazovat intimní známosti s mladými ženami, shromažďovat na ně informace, případně ovlivňovat jejich prostřednictvím politické, ekologické nebo odborové organizace. Zpráva investigativních reportérů z deníku Guardian před dvěma lety uvedla, že zvláštní jednotka Scotland Yardu čítala v letech 1968 až 1994 osmdesát policistů. Podle šéfa příslušného výboru Dolní sněmovny britského parlamentu a politického veterána Keithe Vaze šlo o „naprosto šokující“ odhalení. Policejní praktiky z té doby označil jedním slovem za „příšerné“.
Kolik příjmení máš, tolikrát...
Když John Baker (vlastním jménem John Dines) zmizel po dvou letech společné známosti doslova přes noc z jejího života, Helen Steelová se rozhodla, že to nenechá jen tak. Přiznává, že jednala impulzivně, když zašla na hlavní britský matriční úřad v londýnském St. Catherine’s House. V naději, že ji návštěva přivede na Bakerovu stopu. Nebo alespoň na stopu jeho rodiny. Ke svému zděšení zjistila, že skutečný John Baker zemřel v osmi letech na leukémii. Její milenec – seržant tajné policie – si pro svou misi vypůjčil totožnost mrtvého dítěte. Lisa Jones potkala muže svých snů v polovině devadesátých let. Vysoký, dobře vypadal, navíc s dokonalým smyslem pro humor. Lisa patřila ke skupině, která vedla kampaň proti korupci mezi policisty. A Mark Cassidy jí tak rozuměl! Po roční známosti také on beze stopy zmizel. I jeho tajná mise totiž skončila. Tvrdil, že pracuje jako truhlář a přes den prý chodil instalovat nové kuchyně. Ve skutečnosti se nejspíš vracel ke své manželce. Té naopak tvrdil, že chodí do práce na noční, což paradoxně nebyla zas tak velká lež. Agenti Oddělení speciálních operací měli pohádkové platy. Brali až 200 000 liber ročně, více než britský ministerský předseda. Mimochodem svodka informací z operací tajné policie prý mířila přímo na stůl britských premiérů a přístup k ní byl omezen na nejvyšší státní činitele. Helen a Lisa jsou dvě z nejméně desítky Angličanek, které se staly oběťmi výzvědné operace Scotland Yardu namířené proti aktivistkám občanských spolků, ekologických hnutí nebo politických organizací. Analytici britské kontrarozvědky je považovali za „záškodnické“. „Je to na palici,“ postěžovala si v nedávném rozhovoru pro nedělník Sunday Times Lisa. „Byli to profesionálně vyškolení lháři, kteří měli na své straně celou státní mašinérii. Falešné cestovní pasy, falešná čísla sociálního pojištění, řidičáky... Vlastně ani nevím, co všechno o mně věděli jeho kolegové. Existují někde naše společné fotky? Psal si poznámky, co jsme jedli, kde jsme byli na dovolené?“ Lisa vzpomíná, že během dvouleté známosti s Cassidym se objevil prakticky jen jediný okamžik, který zavdal důvod k podezření. Našla doma pohozenou kreditní kartu s přítelovým skutečným příjmením Jenner. „Vymluvil se, že ji v návalu hlouposti koupil od nějakého chlápka v hospodě a natankoval na ni benzin do auta.“ Známost skončila, když si začal stěžovat, že se cítil ve vztahu příliš pod tlakem. Jednoho rána našla doma vzkaz na rozloučenou. Mark v něm vysvětloval, že zatímco Lisa touží po dětech a chce založit rodinu, on sám se zatím nechce vázat.
Praktický Carlo
Poslední v řadě žalob, kterým teď čelí londýnský Scotland Yard, podala žena, která si přála zůstat v anonymitě – britský tisk jí dal jméno Andrea. Její příběh se příliš neliší od těch předešlých. Patřila k členkám levicové Socialistické strany, když jí v roce 2001 okouzlil muž vystupující pod jménem Carlo Neri. Potkali se na protiválečné demonstraci v září roku 2002 v Londýně. Zaujal ji jako tichý, přemýšlivý a praktický muž, žádný snílek. „Trávili jsme spolu veškerý čas a za nějakých šest týdnů se ke mně nastěhoval,“ svěřila se letos v lednu reportérům investigativního pořadu BBC Newsnight. Nabídl jí sňatek a plánoval s ní dítě. Zapomněl jí ovšem sdělit, že je tajnými policistou a jednu rodinu a dítě už má. Když nevěděl, jak se ze svých lží vymotat, sehrál před ní duševní zhroucení. Předstíral, že trpí depresí a sebevražednými sklony. Svatba byla na poslední chvíli odvolána. Andrea se v lednu 2016 přiřadila k dalším nejméně devíti ženám, které žádají od úřadů omluvu s tím, že policejní operace ji způsobila psychickou újmu.
Výkupné za mlčenlivost
Celý skandál vyšel najevo díky neúprosným pravidlům, podle kterých pracuje anglická justice. Když se chystal soud s několika aktivistkami ekologického hnutí, které bojovaly proti teplené elektrárně v Nottinghamu, advokáti obviněných si vyžádali spisy a informace o účasti agentů na celém protestu. Tajné policii v tu chvíli došlo, že by tak mohla celou síť svých operací odhalit a do pomyslného ringu hodila v podstatě ručník. Státní zastupitelství musela následně celou žalobu stáhnout, aktivistky vyšly na svobodu. Scotland Yard se za špehování vlastních občanů omluvil a ženám nabídl finanční kompenzace výměnou za to, že nepoženou věc k soudu a nebudou požadovat přístup do svých tajných svazků nebo jejich zveřejnění. Finanční náhrady se pohybují kolem půl milionu liber, v přepočtu asi osmnáct milionů korun. Na dotazy novinářů o podrobnostech operací nebo totožnosti dalších agentů odpovídá Scotland Yard obvyklým policejním klišé: „Nejsme zplnomocněni cokoliv ani potvrdit, ani vyvrátit...“ Po několikaletých průtazích ustavila v červenci 2015 britská vláda vyšetřovací komisi v čele s devětašedesátiletým soudcem Nejvyššího Odvolacího soudu pro Angli a Wales Christopherem Pitchfordem, který je současně členem poradního sboru britské královny. Komise má v příštích měsících vyslechnout celkem 133 žen, které se v uplynulých padesáti letech ocitly v hledáčku tajných policejních ope- rací. Požadují, aby Scotland Yard zveřejnil jména všech tajných policistů a seznam organizací a institucí, které infiltrovali nebo se pokusili infiltrovat.
Jakýmikoliv prostředky
Příběhy žen zneužitých tajnými policisty inspirovaly divadlo Playhouse v anglickém Nottinghamu, a to letos v únoru uvedlo hru s názvem Any Means Necessary – Jakýmikoliv prostředky. Jejími hlavními hrdiny jsou Mel, mladá žena něco přes třicet let, idealistka duší i tělem, a Dave, truhlář, který ji podvede. Zápletka odhaluje nejen citové jizvy, které vztahy řízené podle scénáře z policejní centrály, na ženských duších zanechaly. Obnažuje psychický tlak, pod kterým se policejní agenti svým dvojím životem ocitali. „I herec, který tu roli dostal, se mi svěřil, jaký zmatek v hlavě mu působí, když v jedné scéně svádí ženu, na kterou byl nasazen, a v další se vrací ke své vlastní rodině,“ říká režisérka Kefi Chadwick. „Tlak na samotné policisty musel být neuvěřitelný,“ soudí režisérka. „Nešlo o herce, takže si pomáhali tím, že historky ze svého skutečného života přenášely do vztahu se sledovanými ženami, aby jim dodali na věrohodnosti... Diváci by měli soucítit především s podvedenými, jenže několikaletý život ve lži si také vybíral svou daň. Nasazení policisté byly většinou ženatí a až na jedno všechna manželství ztroskotala,“ dodává.