Zatímco film Roztržka, v němž jste hrála manželku Václava Vosky, skoro není vidět, komedii Dovolená s Andělem reprízují často. Jak na ni vzpomínáte?
Hrála jsem řidičku autobusu Marienku, do níž se zamiluje horník Štefan v podání Františka Dibarbory. Vzpomínám si, že pan Marvan vůbec nebyl jako Gustav Anděl. Byl to skromný člověk. O pauze seděl sám a s nikým se moc nebavil.
A jaký byl pan Voska?
K tomu vám musím říct historku. Režisér Hubáček se tehdy rozhodoval mezi panem Voskou a Rudolfem Hrušínským – s oběma jsem dělala fototesty, a zeptal se mě, s kým chci hrát. Já si vybrala pana Vosku. Byl vrozeně noblesní a měl v sobě cosi křehkého. Od mládí jsem nějak dokázala každého odhadnout. Voska mé představy nezklamal. I po skončení natáčení mi ještě dlouho psal přátelské dopisy.
Studovala jste balet. Jak jste se tedy dostala před kameru?
Když jsem byla v prvním ročníku konzervatoře, měli jsme jako třídní Zoru Šemberovou, primabalerínu Národního divadla, a ta kamarádila s režisérem K. M. Walló. Právě se chystal točit budovatelský film Veliká příležitost, a tak do něj obsadil několik baletek včetně mě a také celý tehdejší první ročník JAMU i s jejich profesorkou Vlastou Chramostovou. Tak se poprvé ve filmu objevila Květa Fialová, Eduard Cupák nebo Jiří Vršťala.
Vy jste pak šla z role do role. To u tanečnic nebývá častým jevem.
Já jsem ale většinou ani moc nehrála, chovala jsem se přirozeně a jen jsem měnila tón hlasu a grimasy. Kameru jsem se snažila nevnímat. Někdy využili i mého oboru, takže třeba v Morálce paní Dulské hraju kankánovou tanečnici, která se objímá s Vladimírem Rážem. Ve Vyšším principu jsem měla malou roličku ženy obergruppenführera a musela jsem hajlovat. Režisér Krejčík mě rád obsazoval a nebyl na mě nijak přísný, jak jinak bývalo jeho zvykem. Vysvětluju si to tak, že mezi lidmi proudí vlny, a jsou buď pozitivní, nebo negativní, a podle toho se pak k sobě chovají.
Vaše taneční kariéra měla prý dramatický začátek.
Nejdřív jsem nastoupila do Armádní opery kvůli skvělému Luboši Ogounovi, který nás vedl. Byla jsem tam rok a pak si mě zavolali do kádrového oddělení a řekli, abych si sebrala své věci a okamžitě opustila budovu. Luboš se mě zastal, ale nebylo to nic platné. Vzala jsem si špičky, dres a šla v tom rozčilení pěšky rovnou na Hrad do prezidentské kanceláře. Tam mě poslali do armádní kanceláře, a když jsem měla sepsat žádost, abych se dozvěděla důvod své výpovědi, začala jsem plakat. Důstojník mi to raději nadiktoval.
A dozvěděla jste se něco?
Uvědomte si, že byl počátek padesátých let. Přišla mi odpověď, že jsem nedorostla na příslušníka socialistického zřízení a svůj postoj k režimu musím dokázat ve Slezsku v domově u korejských dětí, které byly v Československu v rámci pomoci válečným obětem (1950–1953 válka mezi Jižní a Severní Koreou pozn. red.).
Co vás tam čekalo?
Zámek v Krnově byl plný malých Korejců od šesti do čtrnácti let a hlídat je mělo asi třináct mladých lidí. Některé děti byly duševně narušené, chtěly utíkat, nebo si dokonce i vzít život. Hlídali jsme je ve dne v noci. Jednou jsem našla chlapečka, jak se věší na ručníku... Vydržela jsem to rok a pak jsem se úplně zhroutila. Doktor řekl, že se tam už nesmím vrátit a musím si dva měsíce odpočinout. Jela jsem za maminkou, která žila na Slovensku, a asi po šesti nedělích jsem se vydala do Prahy za Lubošem Ogounem s tím, že už jsem dokázala svůj postoj.
Mohl vás vzít zpátky?
Nemohl, ale poslal mě za Manon Chafour, která byla šéfkou baletu Karlínského divadla. Luboš jí zavolal, a když jsem tam dorazila, už mi jen řekla: „Všecko vím. Kdy můžeš začít?“ Já na to, že nemám nic s sebou. „Všecko ti půjčím, jaké máš číslo? Tady máš špičky.“ A bylo to vyřízené. V Karlíně jsem zůstala deset let.
O Manon Chafour se říká, že byla milenkou Jana Wericha.
O tom, že byla jeho přítelkyní, věděli jen jejich nejbližší přátelé. Přijala mě v roce 1953 a o tři roky později odešla do angažmá do Berlína. Chovala se k nám profesionálně, byla příjemná, měla vrozený šarm, prostě pravá Francouzka. S nikým z nás ale nekamarádila. Dělala nám choreografii, tancovala snad jen jednu roli. Byli jsme velký soubor, celkem nás bylo pětatřicet!
Kde jste potkala svého muže?
Na svatbě jedné mé kolegyně z divadla. Na hostině v restauraci u Pelikána mě s mým budoucím mužem posadili k sobě. Po přípitku vstal, připíjel novomanželům na lásku a štěstí a že by ještě rád dodal jednu větu: „Slibuji, že tuto ženu“ – a ukázal na mne – „si do roka a do dne vezmu.“ Za půl roku jsme byli svoji.
Jak fungoval vztah baletky a lékaře?
Zpočátku na dálku. Manžel totiž dostal nabídku na zástup za primáře v mostecké nemocnici. Mělo to být na půl roku, ale nepustili ho odtamtud pět let. To už jsme měli druhé dítě! Navíc se pracovalo i v sobotu dopoledne, takže přijel autobusem večer a v neděli večer zase odjížděl. Já mezitím měla jedno představení v sobotu a dvě v neděli.
Neříkejte, že jste tančila dál při dvou dětech?
V Karlíně jsem zůstala ještě po narození první dcery Leonky, kterou mi hlídala maminka, ale u druhého miminka už jsem podala výpověď. Můj život měl přesné etapy – hereckou, taneční a rodinnou. Když byly mladší Moničce tři roky, vzala jsem práci v Ústavu bytové a oděvní kultury, kde se pořádaly kurzy pro ženy, které chtěly umět dobře vystupovat. Učila jsem tam pohyb. Občas ještě přicházely filmové nabídky, ale odmítala jsem je kvůli rodině. Touha po kariéře? To ve mně nebylo.
V roce 1968 po invazi vojáků Varšavské smlouvy do Československa jste zůstali v zahraničí. Jak těžké to bylo rozhodnutí?
Nevyprávěla jsem vám všechny životní peripetie, kterými jsme si prošli – já i můj muž. Jako mladá holka jsem například zažila výslech v souvislosti s pokusem Jiřiny Štěpničkové o přechod hranice. Okupace nás zastihla v Dubrovníku na dovolené a já tehdy poslechla svou intuici a prohlásila jsem, že se domů už nevrátíme. Můj muž váhal kvůli svým pacientům. Já ale chtěla, aby naše děti vyrůstaly ve svobodě a demokracii. Shoda okolností nás dovedla do Holandska a zůstali jsme tam 37 let. Když manžel zemřel, intuice mě opět dovedla zpátky do vlasti.