Nový impulz: Zpátky do školy i ve čtyřiceti

Příběhy 1. června 2016

Změnit ze dne na den svůj život, a ještě se ocitnout uprostřed oblíbené knihy, to se mi podařilo, když jsem se hluboce po čtyřicítce rozhodla odjet na čtrnáctidenní jazykový kurz do Londýna. Už je to dva měsíce, co jsem se vrátila, knížku Pan Kaplan má stále třídu rád mám pořád na nočním stolku a z toho zážitku žiju dodnes.

Vlastně jsem to chtěla udělat vždycky, ale když mi bylo dvacet, neměla jsem odvahu. Pak se přidala spousta výmluv, děti jsou malé, z práce nemůžu na tak dlouho, je to drahé. Jenže na konci loňského roku se něco změnilo. Děti už tak malé nejsou a mně čím dál víc vadilo, že když mám mluvit anglicky, koktám tak, že raději vůbec nepromluvím. Ne, že by mi to v práci někdo vyčítal, asi by mě kvůli tomu nepropustili, ale můj vlastní pocit byl hrozný. A do toho mi vypršela dvacet let stará životní pojistka. Částka, kterou mi vyplatili, nebyla tak vysoká, aby stálo za to si ji uložit na horší časy. Na druhou stranu byla moc vysoká na to, abych ji utratila za kabelky a boty. A tak jsem dva dny surfovala po internetu, přesvědčovala sama sebe, že to zvládnu a pak si objednala dvoutýdenní jazykový kurz. Teprve pak jsem to oznámila rodině, která – ať si o tom myslela cokoliv – přijala můj nápad s ledovým klidem. Zato já z toho měla od první chvíle horečku.

A tak jsem jednu únorovou neděli stála v příletové hale letiště Heathrow s lístečkem s adresou paní Barbary Duncan, u které jsem měla dva týdny bydlet. Pracuju jako PR manažerka, denně se potkávám se spoustou lidí, dokážu s nimi komunikovat, ale v jádru jsem introvert. A tohle byla zkouška. Vlastně nejvíc ze všeho jsem se bála právě hostitelské rodiny a budoucích spolužáků. Nakonec jsem se ale zhluboka nadechla, popadla kufr a vydala se na metro.

Stará láska nerezaví

Proč Londýn? Protože ho miluju, tak jednoduché to bylo. Jasně, že kurzy tam jsou nejdražší a nejdražší je i ubytování, doprava a všechno ostatní, ale s Londýnem to byla láska na první pohled už zkraje devadesátých let, kdy jsem tam byla poprvé. Zpočátku jsem se víc než do školy těšila právě do města. Strávit v něm čtrnáct dní byl sen, i když jsem tam předtím byla několikrát. Těšila jsem se na muzea a galerie, na všechna známá a oblíbená místa. A nutno říci, že toho všeho jsem si užila vrchovatě.

118 do muzea

Každý den po škole jsem nasedla na autobus 118, který jel od školy do centra. Zpočátku jsem měla na každý den pevný plán – Britské muzeum s úžasnými starověkými sbírkami, kde bych mohla strávit měsíc, uměleckoprůmyslové Victoria&Albert Museum, kde jsou exponáty taky úžasné, ale nejskvělejší je tamní kavárna (jak jsem později zjistila, můj učitel Darren, byť v Londýně žije, v tomhle muzeu nikdy nebyl, prý ho to nikdy nenapadlo), Národní galerie, Tate Modern – asi bych teď mohla opsat celého průvodce kulturním Londýnem. Jenže druhý týden mě mnohem víc bavilo jen tak chodit po městě. Dát si čaj v knihkupectví Waterstones na Trafalgar Square. Někam dojet a jít jen tak, bez cíle. Hledat v Notting Hill dům, kde bydlela Sugar z románu Kvítek karmínový a bílý. A modré dveře z filmu Notting Hill (ne, ty jsem nenašla, snad příště). Sednout si v Hyde Parku na lavičku a představovat si, že jsem se v tomhle městě narodila.

Barbara

Ale zatím jedu metrem do zastávky Dollis Hill a čeká mě seznámení s mou bytnou. Zvoním na číslo 36 v ulici úhledných, typicky anglických cihlových domků. O paní Barbaře vím jen to, že má dvě kočky (rodinu se dvěma puberťáky jsem zbaběle odmítla, mám je doma). Otevřela mi žena větší než já, dobrých 180 cm, kterou po čtrnácti dnech strávených v její domácnosti považuju za součást naší široké rodiny. Teprve když jsem si povídala se spolužáky o jejich hostitelských rodinách, pochopila jsem, jak velké štěstí jsem s Barbarou udělala. Do Londýna přišla ze Švédska, pracovala jako vizážistka a pohybovala se v módním průmyslu. Má stejné zájmy jako já – pilně navštěvuje kurzy umění pro seniory a dvakrát týdně chodí na cvičení. Miluje kočky. Každý večer jsme spolu pily čaj a povídaly si nebo koukaly na televizi. Bylo to vlastně pokračování školní výuky, Barbara kladla spoustu všetečných otázek a odpovědět na všechny dalo trochu práce. Tím spíš, že repertoár témat byl široký. Probrali jsme celou moji rodinu, její rodinu ve Švédsku, královskou rodinu, ruskou carskou rodinu, o níž jsme viděly dokument v televizi, i příšerné vlasy Donalda Trumpa, otázku, jestli Británie opustí Evropskou unii, a jak velký strach máme z Putina. Strávily jsme spolu krásné nedělní dopoledne na trhu v Camdenu a páteční odpoledne v Covent Garden. Nenásilně mě opravovala a na závěr pobytu mě pochválila, že je vidět, že jí rozumím mnohem víc (samozřejmě jsem od začátku dělala, že jí rozumím bezvadně). Loučily jsme se s dojetím a doufám, že se potkáme v Praze. Ostatně jako se všemi mými spolužáky.

Moji milí spolužáci

Školu St Johns Wood School of English jsem si představovala jako velkou budovu se spoustou učeben, takže mě ten úzký domek v Boundary Road, hned za rohem od slavné Abbey Road a nahrávacího studia Beatles, trochu překvapil. V přízemí kraluje Triny, sekretářka, vedoucí studijního oddělení, dobrá duše školy, živoucí důkaz toho, že i cizinec se může naučit skvěle anglicky, (Triny pochází z Barcelony) a manželka zakladatele a majitele školy Pete Bulmera. Je mimo sezonu, takže ve škole je nás jen pár – dvě třídy asi po pěti. To je ideální počet, výuka je o to intenzivnější. V suterénu je společenská místnost, v prvním patře dvě učebny. Po rozřazovacím testu si mě do jedné z nich odvede Darren, sympatický čtyřicátník. Druhý učitel, hudebník Steve, nás bude mít na odpolední vyučování. Ke svému údivu zjišťuju, že jsem se ocitla v pokročilém kurzu, kde budu následující dva týdny jen lapat po dechu a svých dávno zasutých vědomostech. Ale zase je to další velké štěstí mého pobytu – náročné učivo mě baví a nutí k domácí přípravě. Pořád mluvíme, občas něco napíšeme, neustále předěláváme složité věty do jiné podoby, s jinou gramatikou. Musíme spolupracovat, což nám skvěle jde, i když naše skupina je značně nesourodá. Posuďte sami: Devatenáctiletá Maia ze Švýcarska, která věnuje rok mezi maturitou a univerzitou poznávání světa. Doma je v Ženevě, ale do Londýna přijela na pět týdnů z Říma, kde se věnuje zpěvu a hraní na housle. Kromě mateřské francouzštiny mluví i německy a italsky. Z naší skupinky je jasně nejlepší. Johana, pětadvacetiletá krasavice z Brazílie, která se v Londýně ocitla jako doprovod svého manžela, studenta prestižní London Bussines School. Přijela před pěti měsíci a neuměla anglicky ani slovo. V plánu má strávit v jazykové škole celý školní rok a pak si najít práci. V Londýně trochu strádá. Je jí pořád zima, často na mobilu kontroluje momentální teplotu v domovském Sao Paulu. Doma pracovala v reklamní branži, v Londýně je ženou ve studentské domácnosti, kde není peněz nazbyt. Ale její slunečná jihoamerická povaha nám rozsvítí každý den. O Joonovi se první týden jen mluvilo, byl totiž nemocný. Nakonec se z něj vyklubal usměvavý Jihokorejec, který studuje na stejné škole jako Johanin manžel. V Soulu pracoval v bance a začalo mu vadit, že si vůbec nemůže užít svá rozkošná, dnes tříletá dvojčata. Tak vzal rodinu do Londýna. Sice chodí do dvou škol naráz, ale může jít s dětmi aspoň do zoo. V Jižní Koreji by s nimi nestrávil ani hodinu denně. Hanse Funka předcházela jeho pověst. Penzionovaný učitel hudby a francouzštiny ze Saarbrückenu totiž přijel už potřetí. Darren nám na jeho příkladu vysvětlil, jak se řekne osobitý, a nemá to úplně pozitivní konotaci. Ale Hans byl vlastně obdivuhodný. Normálně hlídá svá tři vnoučata, ale každoroční jazykový pobyt v Londýně si dokáže užít. A neváhá utratit přes sto liber za lístek do opery.

Back to School

Výuka certifikovaná British Council, kterou škola St Johns Wood School of English má, je hlavně zábavná. Pět hodin rozdělených krátkými pauzami a polední přestávkou vždycky uteče jako voda. Používáme učebnice, English File Upper Intermediate, ale spíš nahodile. Gramatiku máme takovou, jaká zrovna na ty dva „moje“ týdny vyšla. Spíš děláme nejrůznější cvičení, předělávky vět, formou tiché pošty vyprávíme krátké příběhy, něco se učíme nazpaměť, abychom to dokázali odvyprávět slovo od slova, hrajeme scrabble. Na všech úkolech spolupracujeme, nikdy nejsme sami za sebe, vždycky máme parťáka. Mě obvykle zachraňuje Maia svými středoškolskými znalostmi gramatiky. Skvělé je, že učitelé nás opravují velmi nenásilně, pořád nás chválí, což přispívá k tomu, že ztrácíme ostych. Strávila jsem mnoho let v českých jazykových školách a výsledek byl, že jsem si vždycky připadala trochu jako neschopný negramot. Tady ani vteřinu. Škola skončila a já se už těšila na druhý den. Cestou v metru jsem si ráno anglicky přeříkávala odpověď na obligátní ranní Darrenovu otázku, co jsme dělali předchozí den odpoledne. Občas jsem se přistihla, že si něco myslím anglicky i odpoledne po škole. Mozek se nastavil do jiného modu.

Rádi spolu

Součástí výuky byl i tzv. social programme, který vedl majitel školy Pete. Neměla jsem štěstí, abychom vyrazili někam do muzea nebo do města, naše hodiny se vždy ve čtvrtek po škole odehrávaly v učebně, ale byly stejně zajímavé – zaměřené na život v Británii, na věci, které Britům přijdou samozřejmé, ale cizinci je nemohou odhalit. Dopátrali jsme se tak, proč je barva uniforem královských vojáků červená a jaká je spojitost mezi Británií, USA a Jamesem Bondem. Naučili jsme se pojmenovat asi dvacet kusů nářadí a stejný počet kancelářských potřeb a odhalili jsme asi 40 synonym slovesa to walk – jít. V pátek byl společenský program ne ve škole, ale v přilehlé kavárně. Ten měl pro změnu na starosti Steve, nadšený muzikant. Několikrát po škole jsme šli na kafe společně se všemi spolužáky. Byli jsme spolu rádi a doteď jsme ve spojení.

Za rok znovu

Na konci mého pobytu jsme se shodli, že dva týdny jsou prostě málo. Můj učitel Darren se podivoval, jak mohou někteří žáci přijet jen na týden. Já sama jsem cítila, že tři týdny, měsíc by byly mnohem lepší. Ale i těch čtrnáct dní mi moc pomohlo. V první řadě jsem se přestala bát mluvit. Zjistila jsem, že ostatní cizinci mají v jazyce stejné problémy jako já a Angličané mají dostatečně velkou fantazii na to, aby se dopátrali, co chceme říct. Začala jsem mnohem víc rozumět. Za posledních patnáct let jsem letos byla potřetí na prohlídce Shakespearova Globu a poprvé porozuměla výkladu průvodce. Začala jsem číst knihy anglicky. Začala jsem si psát se svými spolužáky. Ale hlavně – získala jsem znovu chuť do učení. Okamžitě po návratu jsem se přihlásila do jazykové školy, a protože mi to bylo málo, našla jsem si ještě soukromého učitele na konverzaci. K tomu mám předplacenou on-line výuku angličtiny a každý den se snažím podívat na nějakou gramatiku. A hlavně se neuvěřitelně těším, že příští rok v únoru pojedu znovu. Znovu se ze zaměstnané matky dvou dětí proměním ve studentku, která si ráno dá do baťůžku učebnice a svačinu a těší se na další školní den. Nevadí, že angličtinu lámu stejně jako pan Kaplan, nadšení mám totiž stejné jako on.