Svou pozdní kariérou tak dává herečka naději všem ženám zralého věku. Namísto toho, aby se trápily stárnutím, mají šanci ukázat, co všechno ještě dovedou. I když je nyní Luba ve svých 92 letech po těžké operaci a potýká se se zdravotními problémy, při životě ji udržuje vědomí, že se kolem ní ještě stále něco děje.
Utajené talenty
Luba jako by sama v sobě začala v devadesátých letech odhalovat různé utajené talenty. Kromě toho, že stále hrála v divadlech a natáčela pro film i televizi, odbíhala k dalším múzám. Překvapila tehdy například knížkou, kterou připravila s Miroslavem Ivanovem. Jako zapřisáhlého odpůrce astrologie ho přesvědčila, aby polemizovali nad životy známých autorů s pomocí jejich horoskopů, a tak vzniklo Jiskření aneb Na černé hodince s Máchou, Němcovou a hvězdami. Horoskopy ráda sestavovala i kolegům v divadle a díky tomu získala přízvisko čarodějka. Brala je jako pochvalu. Stala se také objevitelkou. Její zásluhou znovu po desítkách let vyšla pohádka o Hadrové Ančce, kterou milovala od svých šesti let. Pak knížku ztratila, a v roce 1994 její torzo získala od jedné knihovnice. Příběh volně převyprávěla a Hadrová Ančka ožila. Nyní pro změnu objevila starý sešit po mamince, která do něj začala před sto lety na hospodářské škole zapisovat kuchařské recepty. Nebyla by to paní Luba, aby díky objevu nevyšla Maminčina kuchařka!
Nevadilo jí hrát stařeny
„Poprvé ze mě udělali stařenu v patnácti letech na gymplu. Hrála jsem tehdy stárnoucí Slávku v Měsíci nad řekou. A pak už to tak šlo pořád,“ svěřila se mi. Jako studentka náchodského gymnázia se také poprvé setkala s Jiřím Markem, který později sepsal povídky o hříšných lidech a Luba si pak v televizním seriálu, jenž byl na jejich základě natočený, zahrála jednu z prostitutek.
Luba Skořepová
Herečka, spisovatelka, autorka divadelní hry
- Narodila se v roce 1923 v Náchodě
- V letech 1942–1944 studovala herectví na Pražské konzervatoři, působila ve Studiu ND
- V roce 1948 se stala členkou činohry Národního divadla, kde setrvala do roku 2014
O to pikantnější je historka, na kterou si v souvislosti s tím vzpomněla: „V oktávě k nám do třídy přišel profesor němčiny Puchwein, což bylo civilní jméno Jiřího Marka. Byl fešák a hrozně na ženský a schválně nosil hodně upnuté šaty, které zdůrazňovaly jeho mužské přednosti. My jsme do něj trošku ‚dělaly‘, taky jsme chtěly mít dobrou známku u maturit. Pak jsem ho léta neviděla, až když jsme točili Hříšníky v té Jedové chýši a on se tam najednou objevil. Už neměl ty upnuté kalhoty, a taky už nebyl takovej fešák.“ Na přelomu tisíciletí si Luba zahrála dokonce mužského. Bez zábran navlékla pánské spodky, plandavý kabát, na nos si nasadila brejličky a na jevišti „vystřihla“ úžasného Harpagona. Nikdy netrpěla na předsudky. Zrovna tak přijímala novinářské návštěvy ve svém chaotickém bytě, kde měla kolem postele rozházené scénáře, zápisníky s poznámkami a knihy, protože stále na něčem pracovala.
Herecká paměť
Zatímco jako mladá mívala o svém herectví pochybnosti, postupem času se jich zbavila. Napětí ale zůstalo. Co ale sloužilo donedávna naprosto bezchybně, byla její herecká paměť. „Zato jsem dennodenně zápasila s roztržitostí. Snad každý týden jsem ztratila jeden deštník, dokonce jsem omylem zahodila hodinky do koše, neustále jsem něco hledala – notýsky, mobil či peněženku.“ A pokud náhodou přece jen zapomněla něco v textu? „Když mi vypadlo nějaké slovíčko, uměla jsem ho nahradit, protože jsem věděla, co ta postava chce říct.“ Luba si ale stejně dobře pamatovala i všechny své slavné kolegy z Národního divadla, kde byla členkou již od roku 1948, a dokázala o každém vyprávět nějakou půvabnou historku. Zrovna tak uměla do morku kostí rozebrat jejich povahy.
Těsně po válce se stala obětí autohavárie. Po operaci jí doktoři oznámili, že už nebude moct mít děti. O to víc pak chtěla s Josefem Pehrem pro děti hrát aspoň loutkové divadlo.
S muži jí to nevyšlo
Luba říká, že za svůj herecký talent musela něco obětovat. Platila nevydařeným soukromým životem, ale přesto si lásek užila dost. Jejím prvním manželem se stal herec a režisér Josef Pehr. Ona však měla Pepíčky rovnou dva – tím druhým byl jejich kamarád Josef Kemr. Bydleli totiž za války všichni tři pohromadě v pronajaté prádelně u sklepa ve vile výtvarníka Adolfa Weniga. „Já vařila nám všem polívku. Byla to jakási převařená voda s margarínem. Ale oba Pepové byli tak skromní, že té bryndě nic nevytkli. Jednou začas mi rodiče z venkova přivezli pečeného králíka a tím nás zachránili od hladu.“ Těsně po válce se stala obětí autohavárie. Po operaci jí doktoři oznámili, že už nebude moct mít děti. O to víc pak chtěla s Josefem Pehrem pro děti hrát aspoň loutkové divadlo. Její druhý manžel spisovatel Pavel Hanuš ji miloval tak vášnivě, že se kvůli ní chtěl dokonce zastřelit. Ani tohle manželství nevydrželo. Luba totiž byla každou chvíli zamilovaná, šla z emoce do emoce. Snad i proto se jí dařilo tak dobře ztvárnit v devadesátých letech ve Viole francouzskou spisovatelku Marguerite Durasovou, která ještě před smrtí prožívala milostné vzplanutí k mladíkovi (hrál ho tehdy čerstvý absolvent DAMU Jiří Hána).
Elixír života
O Lubě Skořepové je známo, že měla vždycky silný vztah k přírodě a nikdo by se ani nedivil, kdyby znala tajný elixír mládí. Ona mi ho však klidně odtajnila: „Zázračné jsou kopřivy. V jejich kořenech je životabudič, který regeneruje lidský organismus.
Babiččina bramborka:
Na pekáči se rozpálí sádlo, takové to poctivé, třeba ze zabijačky. Mezitím si připravíte asi čtyři velké brambory, mléko, jablka nebo švestky a vejce. Syrové brambory nastrouháte, spaříte vařícím mlékem, přidáte vejce, sůl a hotové těsto nalijete v tenké vrstvě na pekáč. Navrch nakladete ovoce a dáte zapéct. Hotový výrobek musí být tenounký, aby skrz něj bylo vidět do krajiny, a musí mít slípek. Nevíte, co to je slípek? To je na ‚paní bramborce‘ to hodně opečené, co se nejí, ale přímo hltá.
Mnoha lidem jsem poradila kopřivy při avitaminóze, oslabené imunitě, únavě či padajících vlasech. Sama jsem si vždycky na jaře dělala kúru, kopřivy jsem naložila a nechala louhovat až 24 hodin a pak jsem tu vodu pila, co se do mě vešlo.“ Vlohy pro to, aby rozuměla bylinkám i hvězdám, získala po své babičce Boženě Řezníčkové z Podkrkonoší. „Neměla tušení o nějakém umění a četla akorát Pečírkovy kalendáře. Ale psala si tajně, aby dědeček nevěděl, deník. Byla nadaná fabulačně, vládla krásným jazykem, čistým jako studánka, uměla vyprávět příběhy ze života. Ještě dlouho po smrti se mi zjevovala.“ I když Lubě nikdy příliš nezáleželo na tom, co jí, a nechápala, jak může být v televizi tolik pořadů o vaření, sama nejvíc vzpomínala na bramborku, kterou pekla právě podkrkonošská babička.