V roce 1920 byl Karel už úspěšný. Novinář, spisovatel, dramatik. V osobním životě se ale potýkal se zdravotním handicapem, věčnou bolestí zad, a s pocitem, že nikdy nebude vypadat jako lamač ženských srdcí. Roku 1920 už znal osmnáctiletou herečku Olgu, dceru svého redakčního kolegy Scheinpfluga. A pronásledoval ji dopisy a vzkazy velmi vášnivě. Olga byla zaplavována psanými listy, které se naštěstí dochovaly. Ale nikdo dlouho netušil, že se dochovaly taky dopisy úplně jiné, jen o dva roky starší slečně jménem Věra Hrůzová. A dopisy stejně vášnivé a stejně časté. Někdy i ze stejného dne. Věra bydlela v Brně, takže se s Karlem vídali jen zřídka. Začali si psát právě na konci roku 1920, pak byla v dopisech pauza, následovaly vášnivé roky 1922 a 23 a – zbytek neprozradím.
„Vzácná a vážená Věro, psala jste mi tak samozřejmě o své budoucí svatbě, jako by se rozumělo samo sebou, že už o tom vím. Nevěděl jsem pranic, i nezbývá mi nyní než svolávat veškeré požehnání nebes na Vaši hlavu i na hlavu vyvoleného. Je od vás hezké, že jste ani ve stavu zásnub nezapomněla na své jiné ctitele.“
Přečtěte si v článku, jak to dopadlo. Tedy vy určitě víte, že si nakonec vzal Olgu. Ale co se stalo s Věrou? Je to neslušné číst si cizí dopisy. Ale snad nám Karel Čapek promine, že vám ho představíme jako chlapa, co by zasloužil, aby se na něj vykašlaly obě. Omlouvá ho snad jen to, že se Olga dlouho nemohla rozmyslet, jestli o něj stojí, nebo ne. Zatímco dopisy Olze jsou známé už dlouho, Věra si ty svoje schovávala v zásuvce. Až měsíc před svojí smrtí, v roce 1979, se rozhodla je zveřejnit. Díky tomu, že je nezničila, se můžeme podívat do srdce velkého spisovatele. Vybíráme z dopisů jen malé kousky, ale stojí za přečtení celé, přestože nejsou jen o lásce. Půjčte si v knihovně Čapkovu korespondenci a najdete tam dopisy Olze a Dopisy ze zásuvky, které psal Věře...
27. prosince 1920
„Věro, myslím na jednu věc: řekla jste kdysi (19. prosince ve čtvrt na šest), že jste bídnice. A já jsem řekl, že jsem bídník. Nyní tedy myslím na to, jste-li stejně veliká bídnice jako já. Je to, Věro, palčivě naléhavé téma, a jakmile se vrátíte do Prahy, musíme změřit své bídnictví. Žiju na ostří nože. Musím padnout na jednu nebo na druhou stranu. Chtěl bych Vás vidět, amazonko, na Vašem valachu. Lítají Vám vlasy, pusu máte pootevřenu – jak Vám to sluší!“
2. ledna 1921
„Tak tohohle týdne se zase triumfálně vrátíte do Prahy; doufám, že nebudu z posledních, koho tu uvidíte. Přál bych si nyní být Španělem, předně proto, že ve Španělsku je přece jen krásně, a za druhé proto, že bych svůj dopis mohl bez neslušnosti zakončit slovy: líbám Vaše nohy.“
14. června 1922, Tatranská Lomnice
„V neděli jedu na Tatry, Tatranská Lomnice. Doufám, že mi to bude na prospěch a dopíšu svou komedii. Nevěřím na ten zázrak, že byste se tam objevila Vy; na takové zázraky není ještě vynalezen karburátor. Ačkoliv kdybyste věděla, jaké budu mít pěkné turistické kalhoty a svůdná lýtka, přijela byste tam, i kdyby to bylo na koštěti. Škoda že nevím, kdy je filipojakubská noc; dal bych si s Vámi, černá čarodějnice, rande.“
„Kdy přijedete do Prahy? Nemáte nějakou neodkladnou příčinu přijet na pár dní sem? Mohla byste si dát zaplombovat zuby, kupovat punčochy nebo podobně. Je ve mně jistá strašlivá nedočkavost, až zatínám nehty. Vaše písmo má něco hrozně nahatého, jako by se člověk dotýkal holého těla. Pokušení.“
8. září 1922
„Abyste věděla, dnes jsem si najmul sekretářku. Nabízel jsem tuto funkci Vám, ale vy jste dala přednost nevím jaké technické kanceláři. To je Vaše věc – moje ovšem také. Moje sekretářka umí šest jazyků, ale když si vzpomenu na jeden jediný, růžový, hbitý a plný rozkoše, hrome!“
26. června 1922, Tatranská Lomnice
„Milá Věro, už dlouho nosím Váš dopis na srdci, že jsem jej dokonale propotil. Po jedné stránce se mě bolestně dotkl: jak mě neznáte! Jak špatně chápete mé nejhlubší city! Copak si myslíte, že já vůbec kdy piju limonádu? Já, prosím, chci požitky, které se pijí z mlsnosti a ne z žízně, které se jmenují káva, čaj, láska a podobně. Věro, jediná věc v životě má cenu: volnost. A kdyby se láska a volnost vylučovaly, volím volnost. Víte, „vážná“ láska je ta, která váže, láska má být nevážná. Jak se zdá, bídnice, Vám ani nenapadá, že byste mohla také hledat volnost na Tatrách. Víte, mám tady vzrušeně smutné pocity nekonečné volnosti, ale potřeboval bych Vás. Většinou koukám po houbách, ale takhle občas, řekněme dokonce velmi často, mám divokou chuť – na Vás. Tak na shledanou, sladký jede, hříšný bifteku kočičí, maso krvavé a skryté.“
„Milá Věro, ráno mně přinesli ty chryzantémy od Vás rovnou do postele, a do mne jako když hrom udeří, zapomněl jsem letos na Ježíška! Děkuji Vám tedy za ty chryzantémy i za Váš dopis, nejen proto, že jsou ty květy tak krásné a dopis ještě krásnější, nýbrž proto, že mne ta nádherná vzpomínka vyhodila z postele a mrštila se mnou do města nakoupit dárků.
8. března 1923
Není mi dobře, našli na mně nějaké anemické šelesty a hlavně jsem velmi na huntě nervově, zkrátka doktoři mě posílají nejmíň na čtyři neděle na jih. Chtěl jsem jet do Španělska, ale nemám dost kuráže, tedy do Itálie, ostatně kamkoliv, kde bych byl němým poustevníkem. Samotařím, utíkám před lidmi, jsem zlý a smutný. Což, patří mi to, je to jistě trest, třebaže nevím zač, ale jistě jsem něco špatného provedl, neboť cítím k sobě velikou nenávist.“
7. září 1923, Praha
„Jsem hotov s Krakatitem a už nic z toho nemám, nic z té horečky a opilosti a radosti a lásky. A zatím vy tedy pícháte do krásného svatebního prádélka, které... po kterém mně vlastně nemá nic být, a které neuvidím, a které, a se kterým, a ve kterém, a pro něž... a ze kterého, jak vidíte, se nemohu vyplést, proboha, zakažte mi to, ať už na ně nemyslím! Propána, vařte knedlíky božské jako oblaka a roštěnku a celerový salát a co chcete, přeju to ze srdce i Vám i... i... zkrátka komu chcete, ale Vaše ďábelské prádélko, necudný závoj, který jedné noci někdo jiný rozerve, ach to je pro mě příliš, a vy, pošetilá, mi o tom ještě povídáte, nuže, já Vás nenávidím. Píšu to francouzsky, protože česky bych to napsal daleko sprostěji.“