Ze života: Jak Sovák listoval ve své ženě

Příběhy 2. června 2016

Jiří Sovák patřil mezi nevýraznější české herce, a ačkoliv neměl tvář milovníka, ženatý byl hned třikrát. Nejtrvalejší byl ale až jeho třetí sňatek s učitelkou Annou, která s ním prožila čtyřicet let života.

Anna Sováková se stala jeho manželkou v roce 1960, takže spolu strávili čtyřicet let života. Byla ovšem v pořadí již třetí, a tak herec v žertu vykládal: „Abych ten maratón svateb a rozvodů nějak skončil, šel jsem za svou maminkou a povídám: ‚Prosím tě, buď tak hodná, vyber si nevěstu sama, ať je konečně pokoj. Já jsem kluk čipernej, já se skamarádím s každou!‘“. Svou maminku měl velice rád a také z ní měl skutečný respekt. Byla prý jedinou osobou, která ho dokázala rozjařeného vyhnat s kumpánem Menšíkem z vinárny a poslat je do postelí.

První rande na hřbitově

Jistě si vybavíte komedii Marečku, podejte mi pero! Sovákův syn Jiří Schmitzer, který mu hrál syna i ve filmu, v ní poslal vzkaz své spolužačce „Sejdeme se na hřbitově“, ale papírek se dostal omylem do rukou paní Týfové, Sovákově spolužačce ve večerní škole a byl z toho malér. Je pak jistě zábavnou shodou okolností, že i se svou třetí ženou měl Sovák poprvé rande na hřbitově. Jezdil totiž na letní byt k Andulčiným rodičům do Rožmitálu pod Třemšínem, a když bylo jejich dceři dvacet, povšiml si jejího výjimečného vzhledu. „Občas jsem se chodila učit na státnice na hřbitov a jednou jsem tam narazila na Sovču, a na náhodu to nevypadalo. Začal mi vyprávět o natáčení s Vlastou Burianem a já se místo učení celé odpoledne smála,“ vzpomíná Andulka. Na státnice už ji pak vozil svým autem... Je zřejmé, čím si ji herec získal. Okouzlil ji svým smyslem pro humor, a jak ona sama říká, u něj mělo všecko punc mimořádnosti. Jeho dobrý přítel režisér Martin Frič ji prý před svatbou se Sovákem varoval: „Andulko, buď s ním prožiješ sto životů, anebo uteč hodně daleko.“ Dala přednost té stovce... „S Fričem se měli moc rádi a také si přál, aby mu Sovča mluvil na pohřbu. Frič zemřel pár dnů po vpádu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 a my v té době zrovna byli v lázních. Napsali jsme spolu řeč, myslím, že byla krásná, a nebyla o smutku, pro Sovču přijelo auto, ale já s ním nejela, protože pohřby nesnáším. ‚Mak mi neměl odejít,‘ říkal pak Sovča. Měli spolu ještě spoustu plánů. Pak si oblíbil režiséra Vorlíčka, právě proto, že se u Friče zaučoval.“

Bydlení v jeskyni

Anna Sováková se jako dvaadvacetiletá novomanželka nastěhovala do bytu v pražské Dobrovského ulici, v němž její milovaný Jiří žil se svou tehdy pětasedmdesátiletou maminkou. Nebylo to pro ni snadné. Bytu říkala jeskyně – elektřina nebyla zabudovaná do zdi, pro vodu se chodilo na chodbu. Až po čase se Andulce podařilo z toho udělat příjemné bydlení. „Sovča nebyl žádný bytový fintil, jak o sobě říkal, ale když jsem od něj zaslechla větu, že umím vytvořit domov, tak to byla velká poklona. Nikdy s nimi moc neplýtval.“ I když se zdá spojení učitelky češtiny a dějepisu s hercem na první pohled téměř neslučitelné, opak byl pravdou. „Kantor a herec k sobě mají strašně blízko – oba vychovávají a poučují, jenom to ti na té druhé straně nesmějí poznat,“ vysvětluje paní Sováková. Soužití ale od ní vyžadovalo notnou dávku tolerance. „Jen si to představte – dopoledne učíte děti, zkoušíte, a pak přijdete domů a tam pro změnu nahazujete texty. Sovča se ale učil role velice rychle, hereckou paměť měl fantastickou. Jen jste po něm nesměla chtít nějaký jiný úkol, v tu chvíli paměť ztrácel... Musela jsem také číst scénáře, než se rozhodl, jestli je přijme, ale dělala jsem to ráda. Občas jsem v nich objevila chybu, což se stávalo u televizního pořadu Dostaveníčko u orloje, kde se mluvilo hodně o historii.“ Ne nadarmo Sovák prohlašoval, že když něco neví, zalistuje ve své ženě!

Dalskabáty viděla třistakrát

Andulka nepomáhala jen s přípravou rolí, ale Sovák si ji vyžadoval i v hledišti. Tak například Drdovu hru Dalskabáty, hříšná ves viděla ve Vinohradském divadle třistakrát. „Jezdili jsme často na Dobříš, nejvíc za překladatelem Erikem Saudkem, ale stýkali jsme se tam i s dalšími spisovateli. A tak se stalo, že nám Jan Drda jednoho dne začal předčítat ze svých Dalskabátů a řekl Sovčovi, že pro něj napsal postavu Matesa. On to poslouchal a pak řekl: ‚Honzíku, nezlob se, jsi moc hodnej, ale já bych si chtěl zahrát toho Ignáce Loulu a vím o někom, kdo ti toho Matesa vystřihne – a navrhnul mu Jaroslava Moučku. To herec běžně nedělá, aby si vybral jinou, zdánlivě menší, roli.“ Andulka chodila téměř na všechna představení, až Ilja Prachař jednou Sovákovi řekl: „Ty skončíš jako Vlasta Burian – ten nezačal hrát, dokud paní nebyla v lóži.“ Andulka k tomu dodává: „Chtěl mě tam mít i po představení, abych s ním šla do klubu. Jiřina Jirásková dokonce říkala, že mě zpočátku před lidmi schovával, aby mě měl jen pro sebe, ale to není pravda.“

Popudlivý dědek? Ani náhodou!

„V rozhlase jsem nedávno slyšela, že role Evžena Humla v Chalupářích mu proto tak seděla, že sám byl popudlivý dědek. Jestli něco ve skutečnosti nebyl, tak nebyl vůbec popudlivý, a vůbec ne dědek, a to až do svých osmdesáti. Samozřejmě, že když se blížil k téhle věkové hranici, tak neměl stejně bujaré myšlenky jako ve čtyřiceti, ale vždycky byl nesmírně vtipný, pohotový, i doma. Sovák byl cholerik, ale jaksi skokem – ve chvíli, kdy šlo o něco nepodstatného – v zásadních věcech ne. Dokázal strašlivým způsobem vypěnit, já mu ale říkala Líbezný cholerik, protože jeho záchvaty končily nesmírně komicky. Musela jsem vždycky odejít z jeho blízkosti, aby neviděl, že se směju,“ říká paní Andulka. Je zajímavé, jak moc sama uplatňovala humor při výuce. „Do školy musíte pustit legraci. Třídy, ve kterých jsem učila, si dávaly pozor, aby mě nerozčílily právě proto, že by přestala být legrace. Mým žákem byl i Honza Menšík, syn Vladimíra Menšíka, a toho jsem jednou poslala pro prášek na zklidnění, protože jeden žák mě tak rozesmál, že jsem se nemohla zastavit.“ Tatínek jednoho žáka paní Sovákové (ve škole ale tehdy používala příjmení Schmitzerová) se divil, že se jeho syn tak zlepšil. Prý mu doma řekl: „No já teď při hodině poslouchám, aby mi něco neuniklo – je tam totiž strašná legrace.“ Domů se sice snažila kantořinu příliš nenosit, ale občas se tak stejně stalo. „Můj muž jednou ležel a četl si. Bylo otevřené okno, konec června a já jsem opravovala sešity. Někde daleko na ulici zařvaly děti a já jsem zaklepala tužkou o stůl a řekla „Ticho!“ A na to Sovča opáčil: „Rozvádím se.“.