Skoro nikdo můj příběh nezná. A já bych se vám taky asi nedokázala svěřit, kdybych si před pár týdny ve Vlastě nepřečetla příběh „Své lásce píšu do vězení“. Právě on mě přiměl k tomu, abych sedla a také vám začala psát. S mužem, který mi tak podivně vstoupil do života, jsem se seznámila pracovně při vyřizování jeho stavebního povolení. Poznali jsme se blíž, byl mi sympatický, několikrát mě navštívil u mne doma, seznámila jsem se i s jeho manželkou a jeho dvěma dětmi. Porozuměli jsme si a hodně povídali, a ze Zdenova – tak se jmenuje – vyprávění jsem věděla, že je ženatý podruhé a z prvního manželství má syna. A také to, že jeho současné manželství prochází vážnou krizí. V podnikání se mu v té době také nedařilo, narazil na neplatiče, život se mu hroutil pod rukama. Všechno vyvrcholilo osudového dne, kdy mu manželka společně se svým milencem oznámila, že se chce rozvést. V hlavě mu zkratovalo, vzal pistoli a oba zastřelil. Potom dojel na policii a udal se. Soud mu uložil osmnáct let ve vězení. Přijal trest odevzdaně a s pokorou. „Jak to jenom zrovna on mohl udělat?“ přemýšlela jsem tehdy často, když jsem viděla, že o tomhle případu píšou i noviny.
Zase najednou jsem měla pocit, že mě někdo potřebuje, že mohu někomu pomoci, že někdo poslouchá a sdílí moje názory. Vždyť kdybych mohla pomoci jen jedinému člověku na zemi, bude to veliký skutek, který Bůh jistě ocení. Začalo pilné dopisování, které trvalo celých dvanáct let jeho pobytu v nápravném zařízení.
Já jsem v té době procházela malou životní krizí, kdy děti dospěly a vylétly z hnízda. Tehdy se žena začne cítit nepotřebná a zbytečná, nevím, jestli vás to taky už třeba potkalo... S manželem bylo všechno vyříkané, společné starosti byly vyřešené a co teď dál? Člověk by měl být nějak užitečný, prospěšný, pomáhat druhým.... Hodně jsem četla duchovní literaturu, zajímala se o alternativní medicínu, chodila na přednášky a hledala svoje místo v životě. Právě v té době mi přišel z vězení od Zdeny dopis. Prosil o dopisování, moc si přál zůstat v kontaktu s bývalými přáteli. Psychicky byl úplně na dně, napsal o svém hrůzném činu a že se mu vůbec nechce žít. Se svým mužem jsem situaci probrala, proti dopisování nic nenamítal, ale účastnit se ho nechtěl. Ale já jsem najednou zase měla pocit, že mě někdo potřebuje, že mohu někomu pomoci, že někdo poslouchá a sdílí moje názory. Vždyť kdybych mohla pomoci jen jedinému člověku na zemi, bude to veliký skutek, který Bůh jistě ocení. Začalo pilné dopisování, které trvalo celých dvanáct let jeho pobytu v nápravném zařízení. Vím, že dostal původně osmnáct let vězení, ale pro dobré chování mu byl zbytek trestu prominut. Všechny jeho dopisy byly plné úžasných slov obdivu, uznání, díků, nikdy nezapomněl na narozeniny, svátek či jinou příležitost k zaslání krásné pohlednice s blahopřáním. Sdělovali jsme si svoje názory, zájmy, postřehy a úžasně jsme si rozuměli. Každý jeho dopis byl vyzdobený ručně namalovanými květinami, nejčastěji růžemi.
Psal mi o všem, co mu běží hlavou, a tak jsem věděla, že jeho prvním spoluvězněm byl člověk, který mu pomohl překonat nejhorší krize, kdy si plně uvědomil hrůznost svého činu, kdy nechtěl dál žít. Pomohl mu nasměrovat ke hledání duchovní cesty, ke hledání Boha, ke smíření s osudem. I ve vězení Zdena musel řešit problémy s vyřízením dědictví, výživným na svoje dvě nezletilé děti a třeba i vyřešením dluhů, které zbyly po podnikání jeho zemřelé manželky. Se vším se mi ve svých dopisech svěřoval, radil se se mnou, prosil o pomoc, že si neví rady, co by měl udělat. V dopisech jsem mu potom pomáhala postupně vyřešit všechny problémy, a že jich nebylo málo. A také to nebylo jednoduché. Mluvila jsem i s jeho dětmi a pomáhala jim, hlavně v řešení majetkových záležitostí. „Už je tady dopis,“ věděla jsem pravidelně každý měsíc. Kdybych mu to dovolila, psal by snad každý den, ale já jsem požádala, aby to bylo právě jenom jednou měsíčně. Každý dopis měl mnoho stran, já si na ně pokaždé vyhradila soukromý čas, pohodlně se usadila s kávou a četla je jako milostný román. O to krásnější, že byl určený jenom pro mne. Byl mi neskonale vděčný za veškerou pomoc, péči, rady, sdílení starostí, povzbuzování a nazýval mne svojí dobrou vílou, svým andělem. Vyznával mi lásku a nabízel sňatek. Sliboval, že až bude na svobodě, přijde k mým dveřím s kyticí růží a bude mne nosit na rukou. Moc si přál, abych ho navštívila ve vězení, ale to jsem mu splnit nedokázala. Věděla jsem, že k němu dokázaly nalézt cestu všechny tři jeho děti, že za ním jezdí jeho přátelé a příbuzní. Osamocený ve svém osudu tak nezůstal ani ve vězení, což svědčí o tom, že i přes svůj hrůzný čin byl slušný člověk a jistě jím zůstal.
Každý dopis měl mnoho stran, já si na ně pokaždé vyhradila soukromý čas, pohodlně se usadila s kávou a četla je jako milostný román. O to krásnější, že byl určený jenom pro mne. Byl mi neskonale vděčný za veškerou pomoc, péči, rady, sdílení starostí, povzbuzování a nazýval mne svojí dobrou vílou, svým andělem. Vyznával mi lásku a nabízel sňatek.
Ve vězení dokonce dostal práci ve svém oboru, kterou si považovali i jeho dozorci. Ve volném čase se staral o záhony květin na vězeňském dvoře a o všem mi barvitě psal. Chodil na bohoslužby a chvíli uvažoval o tom, že vstoupí do kláštera. Před dvěma lety byl Zdena z vězení propuštěn. Čekala jsem, že mne navštíví. Měla jsem u sebe mnoho jeho dokumentů a písemností, které se za těch dvanáct let nashromáždily, a chtěla jsem mu je předat. Zdena mi však pouze dokázal telefonovat, potom jen posílal SMS, ale nedokázali jsme se sejít. „Ne, to opravdu nechci,“ došlo mi. Jedenkrát za měsíc číst jeho dopis bylo vzrušující, jedenkrát za měsíc dopis napsat jsem brala jako pomoc bližnímu. Vždyť ten, kdo dává, pociťuje mnohem větší štěstí než ten, kdo přijímá. Ale naprosto soudně jsem si uvědomovala svoji situaci. Jsem vdaná, čerstvě v důchodu, v manželovi mám oporu, moje děti mají svoje rodiny, mám krásná vnoučata, spoustu přátel, koníčky, aktivity, mám svoje jistoty, klid a pohodu. A tohle všechno bych měla pošlapat? Pro trochu vzrušení? Ne, ne. Rázně a radikálně jsem po třech měsících ukončila veškeré kontakty, dokumenty jsem zabalila a poslala Zdenovi s dopisem: „Pomáhala jsem Ti s Tvými záležitostmi v rámci svých možností po dobu, kdy jsi byl ve vězení, a bylo pro Tebe obtížné si vše vyřídit. Situace se změnila, jsi na svobodě, svéprávný a mojí pomoci už není třeba. Pokračování našeho vztahu v jakékoli rovině, třeba jen telefonické, považuji za nešťastné. Tobě by mohlo bránit v navázání perspektivního vztahu a ve mně vyvolává pocit trapnosti, studu, marnosti a zbytečnosti. Po Tvém propuštění mne potkalo příliš mnoho nepříjemných událostí, které mi jasně dávaly najevo, že je něco špatně. V den Tvého propuštění z vězení jsem byla na dovolené u moře a našla utopeného muže. Záchranáři ho hned začali oživovat, přivolaná helikoptéra ho odvezla do nemocnice, ale... Potom se mi rozbil mobil, a to tak, že úplně, a přišla jsem o všechny telefonní kontakty. Ukradli mi peněženku se všemi doklady.
Píchla jsem kolo na výletě na nejvzdálenějším místě od domova... Všechny ty nepříjemné události mi pomáhali řešit moji nejbližší, manžel, děti, kamarádi, kamarádky. Bylo to hrozné období a jsem moc ráda, že jej mám za sebou, že jsem zase našla svůj klid a rovnováhu, jasně si v hlavě srovnala životní hodnoty, co chci a co nechci. Jednoznačně se s Tebou nechci setkat, jednoznačně nechci pokračovat v jakémkoli kontaktu s Tebou, nechci telefonovat, nechci si dopisovat. Prosím, vezmi na vědomí moje rozhodnutí a přání a respektuj můj klid. Přeju Ti v životě jen to nejlepší, abys našel nějaké smysluplné uplatnění a třeba i ještě nějakou životní lásku.“ Je to už více než rok, co jsem takto rázně ukončila zvláštní dvanáctiletou etapu svého života, kdy mou mysl neustále upoutávaly myšlenky na Zdenu. Byla to zvláštní, svým způsobem horečnatá doba. Nemám teď ovšem žádný pocit zklamání, ale naopak úlevy. A jsem mu vděčná, že moje přání dokázal respektovat. Už se neozval.