PŘÍBĚH PRVNÍ: ŠPANĚL KLIDNĚ UVAŘÍ A POSTARÁ SE O DĚTI
„ROK JSME ŽILI NA DÁLKU, MANU BYL VE VALENCII, JÁ V PRAZE. SCHÁZELI JSME SE JEDNOU ZA DVA MĚSÍCE BUĎ V ČECHÁCH, NEBO VE ŠPANĚLSKU, ALE TAKY JSME MĚLI RANDE TŘEBA V ŘÍMĚ NEBO V PAŘÍŽI. PAK JSME SI UVĚDOMILI, ŽE SPOLU CHCEME OPRAVDU ŽÍT A ŽE TAKHLE TO DÁL NEJDE,” VYPRÁVÍ PŘÍBĚH SVÉ ŠPANĚLSKÉ LÁSKY ZUZANA.
Potkali se v roce 2008 na univerzitě v Cranfieldu v Anglii, kde oba studovali. „Strávili jsme jedny letní prázdniny ve Valencii a pak se vrátili každý do své země. Když jsme se po roce rozhodli pro společný život, já už měla sehnanou práci v Praze a Manu zrovna dokončil školu, tak si zkusil najít něco tady u nás. A měl štěstí, po pár týdnech dostal práci v mezinárodní firmě. A tak přijel do Prahy, kde jsme žili čtyři roky, na které moc rádi vzpomínáme.“ V práci se dařilo oběma, podnikali spoustu věcí, cestovali. Za tři roky se jim narodila holčička. „Manu má Prahu rád, ale pak dostal hodně lákavou pracovní nabídku v Bruselu, kam jsme se plni nadšení odstěhovali. To bylo Carmen 8 měsíců.“ Jenže se ukázalo, že Belgie, kde ani jeden neměl rodinu a kde je šedivo a deštivo, pro ně není onou zemí zaslíbenou. „Udělali jsme asi nejšílenější, ale nejlepší rozhodnutí v životě. Manu dal výpověď, sbalili jsme kufry a odstěhovali se do Valencie, aniž bychom tam měli práci či bydlení.“ A ve Valencii žijí doteď. Začali podnikat, bydlí pár metrů od pláže, španělskou rodinu mají kousek odtud a ta česká jezdí na Pyrenejský poloostrov i na několik měsíců v roce. Koncem března přibude do rodiny další přírůstek. Vypadá to, že to bude zase holčička...
Zuzana vyrůstala v klasické české rodině, ale za pecí rozhodně neseděla. Už když jí bylo čtrnáct, poslal ji táta na rok na střední školu do USA, což byla skvělá zkušenost. Na vysoké pak každé léto jezdila na tři měsíce do USA na ostrov Martha’s Vineyard, kde pracovala, ale hlavně si užívala prázdniny. V zahraničí i studovala – poprvé na Erasmu v Lyonu, podruhé v Anglii. Tam právě potkala svého budoucího manžela. „Naši si ho hned zamilovali. Táta si oddechnul, že to není třeba Australan, ale hlavně v něm viděl mého životního partnera. Mí sourozenci ho mají taky rádi, jen sestru mrzelo, že jsme se odstěhovali. Máme k sobě blízko, často jsme se vídaly a dokázaly žvanit hodiny. Tak teď žvaníme po telefonu nebo po Skypu a minimálně čtyřikrát do roka se vidíme. S oběma sourozenci si jednou začas naplánujeme víkend třeba v Paříži nebo v Berlíně jen ve třech a vzpomínáme na dětství.“ Rodina je ve Španělsku nade vše, není nic důležitějšího. Lidé si – a to ale nejen v rámci nejbližšího příbuzenstva – hodně pomáhají, jak finančně, tak i jinak. Raději se rozdají a druhý den nic nemají, než by odmítli někomu pomoct. Chlapi nemají problém uvařit, udělat něco v domácnosti, postarat se o děti. Podle Zuzany mají Španělé i větší úctu k ženám, než je zvykem u nás, ať už jde o partnerky, manželky, matky či babičky. Aspoň podle toho, co sleduje ve svém okolí. „Když jsem viděla, jak se Manu stará o svou téměř devadesátiletou babičku, jak jí pomáhá hledat zuby, zavazuje tkaničky u bot a bere ji na vycházku, tehdy jsem si řekla, že s tímhle chlapem chci žít a mít s ním děti.“
Děti a prarodiče jsou ve Španělsku hýčkáni a opečováváni s nesmírnou láskou. Při výchově potomků jsou Španělé méně přísní, výprask či facka jsou tabu. „Nechávají dětem víc prostoru, nedodržují tolik denní režim. Nevím, co je správné, ale děti tu vypadají spokojeně a rozmazlené nejsou o nic víc ani o nic míň než v Čechách. U nás možná dbáme víc na to, jestli hrají na nějaký hudební nástroj nebo se soustavně věnují nějakému koníčku.“ Španělé se taky umějí víc radovat, jsou veselejší, nejspíš díky slunnému počasí. S tím souvisí i rozdíl v čase. Jako by ho ve Španělsku bylo nějak víc. Tím, že je tam teplo a víc denního světla, prožívají Španělé mnohem delší den. Například s dětmi chodí do parku až okolo půl šesté večer a večeří se až po deváté. Když se jde do restaurace, tak až po desáté večer. „V tomhle mi víc vyhovují Čechy. Jiné jsou i Vánoce. Ve Španělsku se sejde celá rodina, někdy 20 i více lidí. Hoduje se, zpívá, tancuje, je veselo. Ale není nad naše pohádkové a kouzelné české Vánoce!“
Malé vady na kráse se samozřejmě najdou všude. „Španělé nemají ve zvyku poprosit či poděkovat. Chvíli jsem si zvykala, když mi někdo u oběda řekl: Podej mi sůl, aniž by řekl kouzelné slovíčko. Taky se tu tolik neřeší nemoci. Když dítě kašle, má horečku, tak mu dají paralen a klidně jdou na oslavu narozenin. Je ale fakt, že tu vidíte míň unudlených dětí než v Čechách, tolik se nemarodí, asi opět díky místnímu klimatu, které je evidentně léčivé.“
