Ani v roce 2017 ženy obvykle nedokážou udělat první krok, a když se jim nějaký muž líbí, dát mu to najevo. Možná je to v pořádku, ale čtyřicetiletá Ida kvůli tomu třeba přijde i o možnost prožít životní lásku.
„Připadám si jako malá holka. Zamilovala jsem se totiž do kolegy v práci, určitě to na mně každý pozná, jenom jemu je to úplně jedno,“ přiznává. Trvá to už skoro pět měsíců, Ida se nemůže vůbec soustředit na tabulky, které má vyplňovat, a pořád po něm pokukuje a rozhoduje se, jestli mu má něco říct, nebo ne. Kolegyně, které jsou zároveň její kamarádky, dávno vědí, o co jde, a radí jí, ať po něm „vyjede“.
„Tak to řekly. Prý ve svém věku nemám co ztratit. Ale já si na to netroufnu, neumím si představit, co by se stalo, kdyby mě odmítnul. A bojím se, že by to udělal. Pokud jsem si mohla všimnout, jaké ženy si prohlíží on, tak já určitě nejsem jeho typ. Jsem malá oplácaná brunetka, zatímco on kouká po vysokých blondýnkách. Kolegyně říkají, že z toho si nemám nic dělat, že po takových ženských jdou všichni chlapi, ale ve skutečnosti pak berou, co je. To je sice hezké, ale zase bych nechtěla být nějaká náhražka.“
Nechci být s výstřihy trapná
Tomáš, do nějž se Ida zakoukala, sedí o dvě kanceláře dál, vídají se každý den třeba u kopírky nebo v kuchyňce a občas jdou ve skupině kolegů na oběd do jídelny. Nikdy bohužel neudělal nic, co by jí naznačovalo, že má o ni zájem jiný než jako o kolegyni. Chová se k ní zdvořile a hezky, ale to se on chová ke každé, protože je prostě takový.
„Taky proto se mi tolik líbí. Liší se od ostatních mužů, kteří jsou často burani. Zjistila jsem si, že ženatý není, jenom rozvedený, žádné děti nemá a podle všeho ani žádnou přítelkyni, takže si myslím, že by třeba o nějakou stál. Ale asi se nikdy neodvážím mu něco říct.
Každé ráno trávím hodinu u zrcadla, abych vypadala co nejlíp. A utrácím za hezké oblečení. Podle kamarádek je sice hezké, ale málo sexy.
Ale sebe nepředělám, minisukně nebo velké výstřihy jsem nikdy nenosila a teď s tím ve svém věku už asi taky nezačnu. Ani si to neumím představit, že bych se před Tomášem nějak producírovala, myslím, že bych byla spíš trapná. Taky bych nechtěla vypadat jako někdo, kdo honí poslední vlak, aby se ještě stihl vdát. To podle mě muže spíš odrazuje.“
Co kdyby mě odmítl?
Ida je proto dost nešťastná. Myslela, že její zájem opadne, že se po pár měsících ukáže, že Tomáš není tak zajímavý, jak se původně zdálo. Už kolikrát v duchu promýšlela i mail, který by mu napsala. Něco jako: „Ahoj, nechtěl bys jít odpoledne na kafe nebo do kina?“ Ale má hrůzu z toho, že by napsal, že nechtěl.
Ona by pak musela chodit do práce a potkávat ho každý den a přitom vědět, že se mu vnucovala a on ji odmítl. To prý se bude raději trápit, ale mít naději.
„Ale možná bych se na to měla vykašlat úplně a nějak ho z hlavy vygumovat. Jenže to nejde. Takhle vážně jsem byla naposledy zamilovaná snad ve dvaceti do spolužáka ve škole. Tehdy jsme spolu čtyři roky chodili, pak jsme se ale rozešli. Ještě jsem žila pět let s dalším mužem, ale to ani nebyla žádná velká láska, rozuměli jsme si spíš jako kamarádi a on si nakonec našel jinou, do které se zamiloval doopravdy, a tak si ji vzal.“
Od té doby žije Ida sama. Zvykla jsem si na to, ale radši by měla manžela, to nezapírá. A myslí si, že Tomáš by mohl být ten pravý: „Nepije, nekouří, je slušný, slyšela jsem ho hodněkrát zajímavě vyprávět o filmech, a taky se mi samozřejmě líbí jako muž. Ale asi první krok nikdy neudělám.“
Může žena začít?
Váš souhlas určitě záleží na osobní zkušenosti a osobním charakteru. Zatímco část žen nemá potíže oslovit muže při snaze o seznámení, ta druhá, snad i větší, má pořád pocit, že se to jaksi nehodí. A ono na tom něco je, protože muži jsou prostě rádi lovci.
Na druhé straně se ale říká, že je lepší litovat, že jsem něco udělala, než že jsem to neudělala. Pokud Ida cítí, že její vztah k Tomášovi není jen chvilkové zalíbení, proč to nezkusit první? Třeba si on o ní myslí, že je zadaná, a proto nejeví zájem.
Nejlepší je představit si, co by se mohlo stát nejhoršího: Pokud je on takový formát, za jakého ho má, pak jistě najde i přijatelnou formu případného odmítnutí. No, a pokud formát není, tak ať si jde, ne?