Bylo mi přes čtyřicet. Měla jsem dobrou práci a pěkně zařízený byt, ale v něm jsem byla sama. Tedy ne sama, naštěstí s osmiletým synem, ale bez muže, který by tam s námi a pro nás žil. Nestěžovala jsem si, věděla jsem, že mám docela štěstí a zas tak úplně moc mi k němu nechybí. Kde jsem vzala osmiletého kluka? Na odpověď se musím ve vzpomínkách vrátit až do svého dětství, protože víte, jak to je – rodiče na nás mají vliv, i když se mu zuby nehty bráníme. Hned po škole jsem chtěla co nejdál od rodičů, protože u nás doma jsem si i po osmnáctých narozeninách připadala pořád jako malé dítě, které musí poslouchat. Táta byl vojákem z povolání a doma to fungovalo po vojensku: musíš, nesmíš, námitky nepřipadají v úvahu. Když jsem později viděla film Pelíšky, zdálo se mi, jako by si některé scény režisér vypůjčil z mého dětství. Zkrátka jsem se hned po vysoké bez dlouhého rozmýšlení vdala jen proto, že po svatbě budu bydlet o sto padesát kilometrů dál. Těšila jsem se, že konečně budu svou vlastní paní. Brzy se ale bohužel ukázalo, že si s manželem nerozumíme. Neshodli jsme se na chodu domácnosti, neměli jme žádné společné zájmy. On veškeré volno trávil na fotbale a po mně vyžadoval stoprocentní servis. V té době jsem záviděla maminkám s kočárkem, hodně jsem toužila po miminku, ale zároveň si uvědomovala, že s tímhle mužem dítě nechci.
Po čtyřech letech jsem se rozhodla vyřešit to rozvodem. Začala jsem znovu v jiném městě, ale nezvykla jsem si tam. Cítila jsem se sama, kolegyně v práci byly buď mladé holky, nebo ženy, které už měly svoje rodiny a děti. A tak když se objevil první muž, který o mě stál, zamilovala jsem se. Bylo mi třicet pryč a bála jsem se, že nebudu mít nikdy dítě. A tak jsem podlehla biologickým hodinám, které hlásily, že buď budu mít dítě teď, nebo promarním svou jedinou šanci. A tak, aniž bychom se víc znali, jsem přišla do jiného stavu. „Tak pojď, vezmeme se,“ nabízel mi tehdy přítel, ale já ho odmítla. „Promiň, jedna špatná zkušenost s manželstvím mi stačila,“ vysvětlovala jsem. Opravdu, rozvod, který jsem měla za sebou, neproběhl hladce, a já si navíc uvědomovala, že je v novém vztahu všechno příliš rychlé. Už po pár měsících jsem věděla, že jsem s odmítnutím svatby udělala dobře. Ještě v době, kdy jsem byla těhotná, přišel přítel o práci, novou ani nehledal, vymlouval se na velkou nezaměstnanost. Začal chodit do hospody, vracel se opilý, dokázal propít celou podporu v nezaměstnanosti a začal hrát automaty. A do téhle situace se narodil chlapeček Dan. Dva roky jsem doufala, že se jeho táta změní. Chtěla jsem věřit všem těm slibům, že si už hledá práci, že přestane pít. Po dvou letech jsem pochopila, že mě jen využívá, a vyhodila jsem ho z bytu. Ještě že jsem se nevdala! Zůstali jsme s Danem sami a věřte, nebylo to lehké. Neměla jsem babičky, které by mi malého pohlídaly, moje máma za námi jezdila, jak jen to šlo, ale bydlela daleko a chodila ještě do zaměstnání. Naštěstí jsem našla šikovnou paní na hlídání.
Ale najednou už bylo Danovi osm a táta mu chyběl, stejně jako Vaškovi v tom skvělém filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Ten jeho pravý se někam ztratil, už ho pět let neviděl a neplatí na něj ani alimenty. Když jsme si s Danem povídali, říkal mi, že si najdeme nového, lepšího. Přesně jako v tom filmu, když jsme spolu byli na procházce, držel mě za ruku, ukazoval na cizí muže a říkal: „Tohle by mohl být náš táta, mami!“ Někdy mi bylo trapně, když to ti pánové slyšeli. Moc mě to ale trápilo, a tak jsem se svěřila nejlepší kamarádce. „Prosím tě, kluk tátu potřebuje a ty mužského taky, najdi si někoho na internetu,“ poradila mi. Moc se mi do toho nechtělo. Ale hlavně kvůli Danovi jsem si tedy založila na seznamce profil, vždyť kdyby nic jiného, budu mít aspoň čtením a psaním zaplněné večery. Někdy to byla docela legrace – to když odpovědi byly plné hrubek, ale někdy to zas bylo dost drsné – když tomu druhému šlo jen o sex. Ale taky se našli takoví, s kterými se mi psalo dobře. Jenže pak došlo na schůzku a zjistila jsem, že něco je špatně. Stalo se mi třeba, že hned po úvodním potřesení rukou a první větě jsem věděla, že to nepůjde, protože hlas toho muže mi zněl nepříjemně. Bylo utrpením přečkat ze zdvořilosti dvě hodiny, než jsem se rozloučila, protože zkuste někomu hned říct, že to nemá cenu, protože vám vadí jeho hlas. Po půl roce a několika schůzkách jsem už byla rozhodnutá to vzdát. Už jsem neměla sílu dál v sobě živit naději, že potkám někoho, kdo bude stát za to.
Rozhodla jsem se, že smažu svůj profil, když v tom se mi objevila zpráva: „Ahoj, mohli bychom si psát?“ Dívám se na jeho profil. Hm, zajíček, je mu teprve třicet čtyři, a já byla vždycky přesvědčená, že jsem na starší. A tak mu odepisuji, ať si najde mladší. Vrací se mi odpověď: „Jak to myslíš?“ To je blbej nebo co? Ale blbá jsem já – nevěřícně koukám na svou odpověď, ve které jsem napsala: „Najdi si starší“. Jak je to možný? Pouštím se do vysvětlování a najednou psaní jde samo. S leknutím zjišťuji, že jsem zapomněla na čas a na dítě v družině. Rychle to ukončuji a dohodneme se, že se sejdeme zase na seznamce v osm večer. A já se přistihnu, že se těším jak malá holka a nemůžu se dočkat. Je osm pryč, Dan spí a já sedím u počítače, ale on nikde. Ach jo. Po akademické čtvrthodince to ukončuji. Když neumí držet slovo, nestojí za to. Druhý den je sobota. Už toho mám dost. Jsem odhodlaná smazat profil. Zapínám počítač, přihlašuji se – a on tam čeká s omluvou, že mu včera nešel internet a že je mu to líto. Domluvíme se, že bychom se odpoledne mohli vidět, protože je z vedlejšího města, tedy pokud seženu hlídání. Ale žádné hodné tetě se to nehodí. Když si ale odpoledne spolu píšeme, dostávám nápad, a než si to stačím promyslet, zvu ho na kafe k nám domů. Co jsem to udělala? Ale zpátky už to vzít nejde. Dan rozestavuje po bytě vojáčky a policajty z lega a dospěle se ptá: „Maminko, co když nám ten pán něco udělá?“
Přijíždí na čas. Nenápadně si ho prohlížím z okna. Sympaťák. Zvoní a já jdu otevřít. Dáme si tu kávu v kuchyni u stolu a Dan nás pozoruje. Dvě hodiny utekly jako nic. Před šestou mu říkám, že jdeme s Danem na skautské představení a chystám se rozloučit. Překvapuje mě otázkou, jestli může jít s námi. Nakonec proč ne? Všichni se dobře bavíme a po představení ho zvu ještě na čaj. Přijímá. Po osmé večer ukládám Dana ke spaní a on se mě ptá, jestli ten pán tady bude spát. Říkám mu, že ne, že za chvilečku pojede domů.
Sedíme v kuchyni s čajem a povídáme si. Samotnou mě překvapuje, jak se mi hezky mluví. Nejsem totiž zrovna výřečná, raději poslouchám, ale s ním to jde nějak samo. Najednou se kouknu na hodiny a je půl čtvrté ráno! I on je překvapený a ptá se mě s obavou v očích, jestli se můžeme znovu vidět. Přikývnu a pak se podívám z okna a vidím, že je tam hustá chumelenice. Vždyť je začátek ledna, tak proč ne? Nabízím mu, že si může zdřímnout v obýváku, aby v tomhle počasí nemusel řídit. S díky přijímá. Ráno po probuzení mi navrhuje, že se pojede domů osprchovat a převléct a pak se vrátí a vezme nás na oběd. Domluveno. A pak už s námi zůstal. Dnes jsme spolu už sedm let. Nebylo a není to vždycky růžové, ale dokážeme se pochopit a domluvit. Teď je Dan v pubertě, občas to mezi těmi mými kluky pěkně jiskří a já jsem ta, která se snaží jiskřičky uhasit. Někdy mě napadá, proč jsme se nemohli potkat dřív, aby mohl mít Dan i sourozence. Ale asi je všechno tak, jak má být. Protože si umíme vážit jeden druhého a nebereme náš vztah jako samozřejmost. A svatba? Kdybych chtěla, mohla být už dávno. Ale už vím, že jestli se mě ještě jednou zeptá, řeknu příště ano, protože tohle je nejlepší muž mého života.