Kamile je čtyřiačtyřicet a vzpomíná na událost, která je stará už patnáct let, ale která jí dodnes nedovolí spát. „Pořád se nemůžu zbavit výčitek svědomí a asi se mi to ani nikdy nepovede. Myslím, že nemám nárok na to, abych výčitky neměla, i když jsem svůj trest dostala a absolvovala. Ale není dne, abych si nevzpomněla, že vinou mojí nezkušenosti a nerozvážnosti umřeli dva lidé,“ zoufá si.
Měla tehdy docela čerstvý řidičák, a myslela si, že jí řízení jde moc dobře. Po půl roce už měla, jak se říká, roupy, a tak se pouštěla i do riskantnějších situací, jako je třeba předjíždění. „Vím, že dobrým řidičům to jako risk připadat nemůže, ale vzpomeňte si, jak jste se cítili, když jste předjížděli poprvé. A já měla najednou pocit, že jsem královna silnic, že mi to jde skvěle a můžu si dovolit už ledacos. A to byl problém.“
Jeli jsme pomalu, ale…
A právě její nezkušenost zavinila tragickou nehodu. Neodhadla dobře situaci a viditelnost na úseku silnice před ní a vjela do protipruhu ve chvíli, kdy neviděla za horizont.
„Vůbec mi nedošlo, že nevidím, jestli něco jede, nebo ne, prostě jsem chtěla předjet pomalu jedoucího řidiče přede mnou. Nejela jsem nijak rychle, maximálně šedesátkou, a ani to auto, které jelo naproti, nebylo o moc rychlejší. Ale bohužel při nárazu spadlo ze silnice do srázu a lesa a tam se převrátilo tak nešťastně, že oba pasažéři zahynuli.“
Chtěla jsem být mrtvá
Ve zničeném autě seděli dědeček s babičkou, kteří zrovna jeli na návštěvu k rodině. Kamile se nestalo celkem nic, kromě otřesu mozku a zhmožděnin, ani autu, které předjížděla.
„První rok po nehodě jsem si každý den přála, abych byla na místě těch mrtvých. I kdyby mi nevzali řidičák, neumím si představit, že bych ještě někdy sedla za volant. Byla jsem potrestaná, ale nejvíc tím, že jsem s touhle vinou musela žít dál.“
„Navštívila jsem rodinu těch dvou lidí a divila se, že na mě nepustili psa. Šla jsem se jim omluvit s tím, že nemůžu nikdy nahradit, co jsem způsobila.“
„Aby věděli, že s tím budu žít do konce svých dní.“ A že nikdy na jejich nejbližší, kteří mojí vinou přišli o život, nezapomenu. Bylo zvláštní, jak mě přijali. Dokonce řekli, že se budou snažit mi to odpustit, i když to zatím ještě nedokážou.“
Stačí jen sekunda
„Nemůžu se přestat divit, když vidím, co všechno lidé v autech vyvádějí, jak nebezpečně jezdí, jak ohrožují sebe i všechny kolem. Prosím, pokud také jezdíte nebezpečně, nebo máte jako já tehdy dojem, že jste už skvělí řidiči, dejte si pozor. Stačí jediná sekunda a váš život už nikdy nebude jako dřív...“
Myslíte si, že jste natolik dobrý řidič/řidička, že vám by se něco podobného stát nejspíš nemohlo? Jenže nepřijde vám, že lidé jezdí čím dál agresivněji a nebezpečněji?