Nemoc mi změnila život... K lepšímu

Před pěti lety dostala Lenka (33) prudkou otravu krve a její život visel doslova na vlásku. Náročné operace nakonec přežila a uzdravila se, ale selhaly jí ledviny. „Když jsem se dozvěděla, že budu muset chodit několikrát týdně na dlouhé hodiny na dialýzu, myslela jsem, že to je konec mého aktivního života.“ Ale mýlila se! I s dialýzou procestovala takřka celý svět...

„Narodila jsem se v podstatě jako zdravé dítě, pouze s ne úplně dobře vyvinutým lymfatickým systémem,“ začíná s vyprávěním svého příběhu Lenka. „Během dětství a dospívání jsem žádná omezení nepociťovala. Poměrně hodně jsem sportovala a jediné, co mi sužovalo život, byly neustálé infekce, způsobené sníženou imunitou, vlivem nedokonalého lymfatického systému.“

V umělém spánku

Zlom nastal, když bylo Lence 28 let. „Dostala jsem prudkou otravu krve,“ vzpomíná. „Podstoupila jsem dvě operace a lékaři mi dávali pouze pětiprocentní šanci na přežití. Manžel a máma se se mnou už loučili před dveřmi sálu, zato já neměla tušení, do čeho jdu a vlastně si ani nic nepamatuju. Věřím, že operaci jsem přežila jen díky své vnitřní síle a optimismu.“ Po operaci byla Lenka deset dní udržována v umělém spánku. „Ani sami lékaři nedokázali přesně říct, v jakém stavu budu, až mě probudí. Zda nebude poškozený mozek. Jediné, co mé rodině řekli, bylo, že aby mě zachránili, musejí mi nasadit obrovské dávky antibiotik a že to stoprocentně odnesou ledviny.“ Při probouzení z umělého spánku si Lenka vzpomíná pouze na hlas manžela, který jí dal
a neustále dává ohromnou chuť žít. Během dalších čtrnácti dní se Lenčin stav stabilizoval, jen ledviny, jak lékaři předpovídali, přestaly pracovat.

Dialýza třikrát týdně

Lenka musela začít docházet pravidelně na dialýzu. „Teď už na ni chodím šestým rokem a beru
to jako samozřejmost. Začátky ale snadné nebyly. Do té doby jsem vedla velmi aktivní život. Sportovala jsem, studovala dvě vysoké školy. Kvůli hospitalizaci a následné rekonvalescenci jsem však bohužel ani jednu školu nedokončila. Musela jsem dodržovat absolutní klid. Stres ze zkoušek jsem nemohla riskovat,“ smutní ještě dnes. Lenka ale věděla, že zdraví je přednější a že dostudovat se dá kdykoli. Co jí dělalo největší starosti, byla dialýza. „Nedokázala jsem si představit, že budu muset chodit třikrát týdně na pět hodin do nemocnice. Nejvíc jsem se ale obávala toho, že kvůli dialýze nebudu moci cestovat.“

Lenčiny obavy byly naštěstí zbytečné. V dnešní době už není cestování s dialýzou problém. Člověk se jen musí trochu jinak připravit a malinko změnit návyky. „Nemůžu si například zakoupit last minute a letět ze dne na den. Dva měsíce trvá, než se dialýza a všechna vyšetření v cizí zemi vyřídí. Dále je potřeba před cestou kontaktovat koordinátorku prázdninové dialýzy, která vyhledá v daném místě dialyzační středisko, zašle tam výsledky krevních testů a další potřebné údaje o pacientovi. Zpět přijde potvrzení a adresa, kde se má člověk v danou hodinu a den hlásit, a je to,“ usmívá se.

Svatba v Las Vegas

S manželem procestovali takřka celý svět. „Co se Evropy týče, byli jsme snad všude, od Skandinávie až po jih. Navštívili jsme Ameriku a Mexiko, Singapur, Jižní Koreu, Mauricius, Thajsko, Izrael,“ vy- počítává Lenka. „Kdybych musela vybrat nějaké místo, které mi připadalo nejkrásnější, bylo by to hrozně těžké. Základ je totiž být tam s člověkem, se kterým je vám dobře, a to jsem vždycky byla – s mým mužem. Na co však nikdy nezapomenu, je pohled dolů do Grand Canyonu v Americe. Slovy nelze popsat, jak obrovský je a jak titěrný si člověk připadá v porovnání s ním.“ Za srdce chytlo Lenku také Fidži a nádherné vzpomínky má i na Las Vegas. Aby taky ne, vždyť se tam před čtyřmi lety tajně vdávala. „Brali jsme se v 5 hodin ráno v civilním oblečení a kšiltovkách. Ve městě, které nikdy nespí, to není problém. Žádné bílé šaty a všechen ten shon okolo. Oddáni jsme byli za pět minut pastorem, který evidentně přišel z nějakého místního baru, a za svědky nám šli majitelé kaple. Kdo ale může říct, že byl oddaný v kapli, kde se ženil Elvis Presley?“

Žiju šťastný život

Lenka je ukázkovým příkladem toho, že žít naplno se dá i tehdy, jste-li vážně nemocní. „Pokud po- minu dobu, kterou musím proležet u přístroje, pak mě dialýza v současnosti skoro vůbec neomezuje. Jsem typ, co bere věci tak, jak jsou, a snaží se vše vidět pozitivně. Dialýzu vnímám jako čas, kdy si odpočinu, v klidu se najím a popovídám si s ostatními pacienty a sestřičkami, které jsou neskutečně hodné a věnují se nám i nad rámec svých povinností. V jistém směru se na dialýzu dokonce těším. Jsem totiž velmi impulzivní člověk a mám tendence se do všeho vrhat po hlavě, takže pociťuji, že mě dialýza v určitém smyslu i zklidnila a dala mi jistý řád do života.“ Selhání ledvin změnilo Lence život. „Žebříček hodnot a priority mám teď úplně jinde,“ přiznává. „Každý den žiju naplno, ráda se směju a užívám si života. Vážím si darů, které jsem dostala do života, například mého úžasného manžela, se kterým jsem už od osmnácti, a mou milovanou maminku, se kterou máme po otcově smrti velmi blízký a krásný vztah. Oba při mně stáli v nejtěžších chvílích života, vždy mi pomáhali a drželi mě nad vodou. To, že chodím na dialýzu, beru jako daň za život a něco, co ke mně prostě patří. Navíc jsem vděčná, že dostávám to nejlepší, co moderní medicína v rámci dialyzačních metod nabízí. Transplantace v mém případě v úvahu nepřichází. Kvůli imunitnímu systému, který mám od narození oslabený, by mé tělo novou ledvinu nepřijalo. Samozřejmě se za zdravého člověka nikdy nebudu moci považovat, protože mám špatný lymfatický systém, který mi zčásti úplně chybí. S tím souvisí i řada zdravotních obtíží, například velká únava, časté infekce a nevolnost. Ale i přesto se snažím myslet pozitivně a vytěžit ze života maximum. Jsem spokojená s tím, co mám, a žiju šťastný život. Co víc si přát?“