Dusila mě dvacet let. Zpočátku se tvářila jako kamarádka. Ano, v prvních chvílích mně s ní bylo dobře. Slušelo mi to, přátelé mě chválili, že jsem dala dolů dvě tři pubertální kila. Tehdy jsem netušila, že koketuji s vražedkyní jménem anorexie. Velmi rychle se tahle „přítelkyně“ změnila v největší sokyni mého života. Bylo mi třináct, když zaútočila poprvé. V tomhle věku jsem nedokázala pochopit, že je to vážná nemoc, která mi nedovolí spolknout sousto, která mě nutí cvičit až do sedření kůže (Ne, není to klišé. Opravdu jsem si stovkami „sedů lehů“ a tisícovkami dřepů způsobila krvavé, bolestivé odřeniny), která mě dusí, udržuje v neustálém napětí a nedovolí se uvolnit. A tak když jsem s 31 kg skončila v nemocnici, abych přibrala na svou původní váhu, dlouho mi to nevydrželo. Neuvědomovala jsem si, že jsem nemocná a hlavně, nechtěla jsem se uzdravit.
Dávali mi půl roku života
Proto jsem v dalších letech žila jako na houpačce. Anorektické ataky se střídaly s lehkou „oplácaností“, kterou jsem ale nedokázala přijmout. Celých dvacet let jsem se nedokázala normálně najíst bez výčitek svědomí. Paradoxně nejtěžší chvíle jsem zažila v době, kdy jsem se rozhodla, že se skutečně chci uzdravit. Že chci konečně jíst a žít normálně. Ale jak, když celý život neznáte slovo „normální“? Bylo mi třicet a já jsem si nevěděla rady. A tak ručička na váze ukazovala stále méně a méně. Zastavila se u už známého čísla 31kg. Lékaři mi dávali půl roku života. Vnímala jsem, jak se za mnou bývalá kamarádka žene a sahá mi po krku. Umírala jsem. Právě tehdy jsem sebrala veškerou vnitřní sílu, o které jsem neměla ani tušení a zabojovala jsem. Krůček po krůčku jsem se učila jíst další a další jídla, zvětšovala jsem porce a zvykala si na každé nové deko. Připadala jsem si jako batole, které se učí chodit.
Dnes je mi šestatřicet, při 151 cm vážím 46 kg a říkám o sobě, že jsem v rekonvalescenci. S podporou a trpělivostí mých nejbližších jsem se dostala z hrozného srabu. Vím, kde mám ještě slabá místa a kde potřebuji zabrat. Učím se mít ráda sama sebe, učím se žít a užívat si života. A musím říct, že je to moc fajn. Ze své bolesti jsem se vypsala do knížky Už je to za mnou. Osobní zpověď (bývalé?) anorektičky. Troufám si říct, že to pro mě byla očistná terapie a zároveň ochranný štít.
Vina rodičů?
Těžko se hovoří o tak závažném problému ve chvíli, kdy jste v něm až po uši a nad vámi stojí „zubatá“. Cítíte stud za své chování, za svou vizáž i za své prožitky. Máte výčitky svědomí vůči své rodině, přátelům. Víte, že jim v mnohém lžete, ale nemůžete si pomoci. Pochopení blízkého i vzdálenějšího okolí může významně pomoci v léčbě. Právě na nepochopení většina nemocných často naráží. Anorektik se ve své nemoci cítí osamocený. Přitom nemoc si nezpůsobil zcela sám. Posedlost svým tělem a svou hmotností, výrazné omezování v jídle, přehnané cvičení, přesné stravovací rituály, nezdravé hubnutí... Duševní onemocnění, které se projevuje stále častěji už v raném dětství. „Anorexie vzniká souhrou biologických, psychologických a sociálních rizikových faktorů. Většinou u každého lze zjistit, jaké faktory se na vzniku onemocnění podílely. Jde o genetické faktory (stále více vidíme několik členů jedné rodiny s anorektickými problémy), různé diety spojené s hladověním, nejisté, úzkostné a perfekcionistické rysy osobnosti a větší citlivost na vzory a požadavky okolí (například virtuální ideál),“ říká Hana Papežová, vedoucí Specializované jednotky pro poruchy příjmu potravy na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN v Praze.
Jak mu to můžeš dovolit?
Její slova doplňuje Jana Sladká, ředitelka společnosti Anabell, která poskytuje pomoc lidem trpícím poruchami příjmu potravy: „Nelze také říci, že dnes někdo anorexii nemá a zítra už ji má. Jde o onemocnění, na němž se podepisuje poměrně dlouhou dobu řada skutečností – způsob výchovy, podpora dítěte rodiči v respektu k sobě samému, vztahy v rodině i mezi vrstevníky, vysoké nároky na výkon a dovednosti, ale také prožitá traumata a jiné.“
Věty, které jsou tabu:
V kontaktu s člověkem trpícím anorexií je důležité důkladně volit správná slova. Lehce mu můžeme ublížit nepatrným vtípkem, kritikou, ale i pozitivní pochvalou. Anorektik má totiž zcela změněné vnímání sebe sama.
TYS PŘIBRAL, VIĎ? Člověka, který se snaží vyléčit z anorexie, tahle věta hodí zpátky. On má panickou hrůzu z přibírání, a jakmile uslyší, že přibral, okamžitě začne zase hubnout.
TOBĚ TO SLUŠÍ. I banální pochvala se v hlavě nemocného může přetvořit na „Aha, tak já jsem přibral, když mi to podle nich sluší“.
DOKAŽ, ŽE JÍŠ. Nemocný bojuje s každým soustem. Když se vám svěří, jak se snaží na sobě pracovat, a vy před něj postavíte koláč s větou: „Tak se ukaž, jestli to sníš,“ hrozně ho ponížíte.
POSLOUCHEJTE A CHVALTE
Anorektik se potřebuje svěřovat se svými pokroky. I když vám připadá směšné, že snědl půlku rohlíku, on si myslí, že zdolal těžkou překážku. „Mně pomohlo, když jsem se mohla svým blízkým vyzpovídat. Potřebovala jsem pochválit, ale zároveň uklidnit, že po půlce rohlíku nepřiberu,“ říká Michala Jendruchová.
Proč s tím něco neuděláš?! Typická věta, kterou slyší nejbližší rodina anorektiků. Nevědí, že dokud sám nemocný nechce, nepomůže mu ani ten nejlepší odborník. V téhle situaci se právě nachází Jana, maminka pětatřicetiletého muže, který téměř pětadvacet let trpí anorexií. „Musím čelit, ať už ze strany rodiny nebo ostatních, větám typu: Jak mu to můžeš dovolit? Za tu dobu jsem si prošla všemi možnými emocemi od pocitů viny přes strach, bezmoc, zoufalství, beznaděj, lítost, obrovskou bolest...,“ říká žena. Honza má podle ní podporu celé rodiny. „Všichni už jsme pochopili, že nejtěžší boj svádí on. Zaslouží si náš obdiv za to, že vůbec funguje. Za to, že se sám rozhodl jít se léčit. Anorexie je nejtěžší soupeř, kterého v životě potkal. Není to nemoc těla. Je to nemoc duše,“ říká Jana Havelková. Podle ní se právě ta bolest duše odráží v tom, jak anorektici vypadají a za co je okolí odsuzuje. Je to volání o pomoc. Ale ve chvílích, kdy jsou na tom nejhůř, okolí je odsoudí. Je to přece anorektik...
Léčba je také o sebelásce
Mnoho anorektiků si dlouhá léta odmítá připustit, že není něco v pořádku. Když si uvědomí, že jsou nemocní, musí se rozhodnout, zda se chtějí uzdravit. Řada lidí však pomoc a léčbu odmítá. Podle profesorky Papežové se většina pacientů a jejich rodin bojí psychiatrické onemocnění si přiznat ve strachu ze stigmatizace nebo z pocitu studu. „Onemocnění také přináší postiženým některé »zisky«. Více pozornosti a někdy obdivu, že na rozdíl od ostatních vydrželi nejíst. Mají falešný pocit, že získali lepší kontrolu nad svým životem a emocemi díky kontrole nad jídlem,“ říká odbornice. Podle Jany Sladké je jedním z hlavních důvodů strach, že se léčbou s člověkem stane něco, co nebude moci ovlivnit. „A tím pádem bude vržen do oblasti nepochopení, nepřijetí, do oblasti, které se bojí a kterou odmítá. Za skořápkou nejedení je totiž spousta dalších problémů, které musí napovrch a k jejichž řešení by měla přispět právě vhodně zvolená a vedená psychoterapie, ruku v ruce s nutriční terapií,“ říká Jana Sladká. Léčba nespočívá jen v tom, nabrat určitá kila, ale je o sebelásce. Naučit se mít se rád takový, jaký jsem, i když mám k ideálu daleko.