Dospívající mládež nechová ke svým rodičům nenávist. Pouze jimi absolutně pohrdá, což je někdy zastřeno soucitem s nepatrnou mozkovou kapacitou rodičů, s jejich směšnými nápady, nespravedlivými příkazy a zřejmou senilitou. Hovoří-li o otci, říká vesměs "Jó ten" a o mat ce "vona". Dospívající mládež má ne ustále vážnou známost. Dospívající mládež telefonuje. Souvisí to s jejich tajným poutem, které je k sobě váže a nutí, aby jedli všichni stejné pokrmy, aby chodili v tlupách, stáli v hloučcích a udržovali mezi sebou neustálé spojení. Spisovatelka Betty MacDonaldová to v knize Co život dal a vzal popsala výstižně. Dnes by nejspíš dodala něco o tvítování, chatování a cvakání selfie. Špatná zpráva je, že si tím projde každé dítě a vy s tím nenaděláte absolutně nic. Dobrá zpráva je, že jednoho dne puberta skončí a vaše zlatíčko bude zase normální.
Tátové to pojímají jednoduše, buď rebelující mládež seřvou do kulič ky, anebo mávnou rukou s tím, že přírodě holt neporučíš. My mámy ale nemůžeme přenést přes srdce, že z našeho rozkošného robátka je klackovitý dacan, a přes veškerá výstražná znamení a opakující se neúspěchy se snažíme nadále ho vychovávat, případně ho alespoň milovat a dávat mu to najevo. „Nesahej na mě!“ je z těch méně razantních reakcí. První, co je třeba zkrátka pochopit je, že už nejsme středobodem života svých dětí. Leckterá máma to obrečí, ale je třeba se s tím smířit. Teď jsou nejdůležitější kamarádi. I kdyby se vám synátorův či dceřin výběr nelíbil, vězte, že zákazy tu nefungují. Náctiletí touží po nezávislosti, a tak se učí, jak na to. Je to o nervy a občas přijdou k úrazu. Ale váš Pepíček či Alenka neprochází pubertou jen proto, aby mu vyskákaly na čele beďary a vás připravili o poslední zbytky rozumu... „Puberťák se musí vymezovat proti autoritám, a to na plný úvazek,“ říká psycholog. „A je to tak správně. Protože pokud to nedělá, pak je to průšvih. Jestliže si svoji pubertu neodžije, bude mít potřebu vymezovat se vůči autoritám i v dospělosti.“
Chápeme to. Hledá vlastní identitu, bojuje s nejistotou a pochybnostmi o sobě samém. Ale stejně… Člověk neví, co je horší, jestli když mluví, nebo když mlčí. Protože když mlčí pořád, případně vydává zvuky typu "éé, hm, áá", neubráníte se pocitu, že něco je špatně. Snažit se prorazit brány jeho mlčení je téměř nemožné. A vlastně i riskantní, protože se mnohdy zničehonic mění ve výbuch vzteku. Kyselé obličeje jsou to nejmenší. Navíc si zjevně myslí, že výsostným právem dospívajícího je sekýrování rodičů, což jsou jediné chvíle, kdy pro změnu záplava slov nekončí. Každý puberťák má svou vlastní metodu, s níž se snaží nás dospělé přivést do stavu, kdy se jen stěží bráníme chuti inzultovat nebo aspoň mlátit hlavou do zdi. „Dá se říct asi jediné: setrvejte při zdravém rozumu a modlete se asi tak, jako byste se modlili jsouce ztraceni v lese v bouřce bez kompasu nebo jako kdyby vás v děravé kánoi unášel dravý proud a před sebou jste slyšeli hukot vodopádu,“ radí jedna učebnice psychologie pro střední školy.
My jsme nemožní, oni nesnesitelní. Proč se nedokážeme domluvit? Podle vědců je to tím, že puberťáci používají při komunikaci jinou část mozku než pak v dospělosti – méně vyvinutou a ne tak schopnou. Ale nejde jen o mozek. V celém těle probíhá zemětřesení, po kterém nezůstane kámen na kameni. Ve středověku dívky začínaly menstruovat až v sedmnácti letech, za Rakousko-Uherska už ve čtrnácti a dnes průměrně ve třinácti, ale i dřív. Mimo jiné za to může i strava. Když nebylo jídla nazbyt, špatně živené dívčí tělo cítilo, že by případné potomstvo nezvládlo a pubertu pozdrželo. Dnes máme jídla i energie na rozdávání, tudíž i dost sil k plození a starání se o děti dřív. Jenže zatímco tělo by už mohlo, mozek zdaleka ještě ne. Biologicky dozrává až kolem pětadvaceti. Navíc jeho vývoj probíhá nerovnoměrně, ve skocích. Třeba čelní lalok šedé kůry mozkové se prudce vyvíjí mezi 10. a 12. rokem života. Proto děti v tomto věku tak rády řeší hádanky, hrají složité hry a projevují ohromnou zvídavost a důvtip, a my se dmeme pýchou, jakého máme génia. Jenže pak nastane zlom. Příslušné centrum mozku se zhruba až do dvaceti naopak zákeřně scvrkává. A je tady onen typický líný, otupělý puberťák bez zájmu o cokoli smysluplného. Takže když si sečtete nedospělý mozek a rozbouřené hormony, možná jim odpustíte, že to někdy vypadá, jako by nás chtěli dohnat k šílenství.
I když puberťák dává najevo, že mu na vás vadí naprosto vše, tedy i to, že chodíte, mluvíte a dýcháte, stejně vás potřebuje. "Mluvte se svými dětmi, i kdyby se tvářily, že vás neposlouchají," radí psychologové. "Dejte jim najevo, že jim nasloucháte a zajímá vás jejich názor." Jenže někdy to prostě nejde. Třeba to jejich „Klídek, matko“, to začne hystericky ječet i leckterá flegmatička. „Zhasni a mazej už spát“ zase často říkáme my rodiče. Možná bychom si měli ušetřit práci a přestat svého puberťáka honit večer do postele, ačkoliv ráno ho z ní nejde vytáhnout. Opravdu totiž ještě není v jedenáct večer ospalý. A nemůže za to on, nýbrž jeho podvěsek mozkový neboli hypofýza. Ta produkuje hormon melatonin, jehož hladina večer stoupá a dává tělu signál, že je čas jít na kutě. Jenže u dospívajících stoupá o poznání později než u malých dětí nebo u dospělých. Takže zrovna tohle vám fakt nedělá naschvál.
Milujte své dítě, ale hlavně sebe, radí psycholog. Neboť největší nůční můrou puberťáka je, že vyroste a bude muset žít ten hnusně nudný dospělácký život. Takže buďte aktivní, šťastná a veselá (nebo se tak alespoň tvařte). A taky praštěná. Nic nerozchechtá puberťáka víc, než když předvádíte při hře Activity hospodského.