Někdo chce menší prsa, někdo naopak větší. Někdo delší nohy a jiný zase menší zadek. Jeden si připadá malý a buclatý a druhý zas moc dlouhý a vychrtlý. Máme to my lidé těžké, nikdo nejsme jako ze žurnálu. A přitom ty žurnály na nás ideály jenom chrlí. (Akorát že ony ideály mají taky plno komplexů, kromě toho, že jsou domalované Photoshopem). Pak nemáme my, „normální“ lidi, mít mindráky!
Kde se to v člověku bere?
Mindrák je stav, kdy se člověk cítí mizerně, protože si připadá nedostatečný, nepovedený, či dokonce méněcenný. Zkrátka ne tak dobrý, jak by chtěl být. A zdaleka se to netýká jen fyzického vzhledu. Inteligence, sportovní nadání či schopnost nenuceně konverzovat s kýmkoli a kdekoli jsou žádané charakteristiky, ovšem jen málokdo oplývá všemi ve správné míře. Jak vlastně takový mindrák přichází na svět? Někdy jsou to přehnané nároky (vlastní, rodičů, partnera), jindy stačí nepříliš taktní poznámka. Někdy má mindrák skutečnou příčinu. Prostě nevypadáte tak, jak se všeobecně předpokládá, že byste vypadat měli. Váš nos je skutečně zahnutý jako skoba a vaše nohy skutečně nejsou rovné. „No a co?“ řeknete si možná. Jenže zkuste se posadit do třídy plné puberťáků a uvidíte, jak vám bude. Možná si na to ještě dokonce živě vzpomínáte. Tělo se překotně mění a ne vždy ke spokojenosti jeho majitele. Beďary na nose, velký zadek, krátké nohy, každý si něco najde. Kluci si porovnávají svou mužskou chloubu, holky sledují vzdouvající se (či stále ploché) svetry. Malá prsa rovná se velký problém. Velká prsa rovná se taky velký problém. Ignorovat jízlivé poznámky v době dospívání dokáže snad jen hluchý. Vždyť leckdy to neumějí ani dospělí...
Kdo za to může?
Nějaký ten dobře živený mindráček má většina z nás, i když o něm nemluví. Často si ho dokonce hýčkáme a vyžíváme se v tom, jak „trpíme“. My v redakci jsme se hodně nasmály, když jsme ty své probíraly na poradě. Ale i když s věkem zjistíme, že je to prkotina, někde v hloubi duše nás to i tak malinko hryže. Podle psychologů trpí alespoň občas pocity méněcennosti až 95% lidí. Mindráky nám berou dobrou náladu, energii a radost ze života. Ovlivňují pracovní výkon, vztahy k přátelům a výchovu dětí. A přitom zbytečně... Podstatou mindráků a pocitů méněcennosti je nedostatek uznání. Pocit, že nejsme dost dobří, nám v dětství mohou způsobit rodiče nebo jiní pro nás důležití dospě lí, a především pak vrstevníci. I v dospělosti nás dokáže negativně ovlivnit nadřízený, kolega či partner. Dost často si to ale způsobíme sami svými vysokými nároky. Chceme být dokonalí, jenže nejsme. Chceme vypadat jako naše ideály. Jenže touha po tom být krásná jako Angelina Jolie, vlivná jako Obama a chytrá jako Einstein je honba za chimérou. Zejména, pokud byste chtěla oplývat všemi třemi kvalitami najednou.
Co je vlastně komplex méněcennosti?
Vídeňský lékař a zakladatel tzv. individuální psychologie Alfred Adler přišel počátkem dvacátého století s teorií osobnosti, podle níž každý člověk touží po zajištěném místě ve společnosti. Jednoduše chce někam patřit a být druhými přijímán. Pocity méněcennosti se podle něj rozvíjejí už v raném dětství. Problematický je jakýkoli tělesný handicap či nápadnost ale třeba i přílišné rozmazlování. Když budete dítěti zametat cestičku a dělat z něj princátko, nedokáže si vytvořit skutečný pocit vlastní hodnoty. Neprožije radost z úspěchu dosaženého vlastními silami, nenaučí se spolupracovat, nechápe ani nezbytnost spolupráce. V dospělosti má pocit křivdy, tyranizuje, buď přímo, nebo za fasádou dobré vůle. Pocit méněcennosti může však být naopak i následkem tvrdé výchovy. Dítě vyrůstá s vědomím, že je málo milováno, je podezíravé a nedůvěřivé. Podle Adlera má vliv i postavení dítěte v rodině. Sourozenci mezi sebou, i nevědomě, bojují o přízeň rodičů a pocit méněcennosti může souviset i s tím, že dítě nesplňuje jejich očekávání. Znáte to, táta chtěl radši kluka, Jiřina je ve sportu jednička a já nemehlo... Lidé s pocitem méněcennosti si o sobě vytvářejí pokřivený obrázek, který jim nedovoluje být vyrovnanými a spokojenými. Jejich sebeúcta je na nule. Stále se zabývají sami sebou, sledují, jaký dojem vytvářejí v ostatních, těžce snášejí kritiku. Někdy je reakcí rezignace, sebelítost a snaha vzbuzovat soucit, jindy se vše přetransformuje v extrémní ctižádost a ješitnost a taky nadměrnou kritičnost vůči okolí. Kritické poznámky k druhým zvyšují zamindrákovanému člověku vlastní sebejistotu. „Právě kvůli pocitům nedostatečnosti a nejistoty mohou někteří lidé vyhledávat extremismus, který jim dá pocit, že dělají správnou věc, že právě oni jsou ti dobří, kteří by měli rozhodovat o tom, kam má společnost směřovat. Je pak vcelku jedno, zda jde o islamisty, nebo neonacisty,“ vysvětluje psycholožka Alžběta Kučerová.
Útočí ze všech stran
„Člověk si může říkat stokrát, že je mu jedno, co si o něm druzí myslí, a stejně se nechá zviklat,“ vzdychá šestatřicetiletá Petra. Je krásná, chytrá, má nádherné a vychované děti, úspěšného manžela. A stejně se užírá, že není dost dobrá. „Ztratit sebevědomí a cítit se méněcenný je v dnešní společnosti strašně jednoduché,“ vysvětluje. „Na každém rohu vám někdo vnucuje správnou verzi toho, jací máte být, kolik kilo máte přibrat v těhotenství, kdy má vaše dítě začít mluvit a kdy dělat první krůčky, jaké dovednosti v něm máte podporovat a co mu vařit, jak má vypadat vaše domácnost, kde a jak máte trávit volný čas, kolik řečí máte umět a jakou sukni máte nosit...“ I při největší snaze dříve či později narazíme všichni na kolonku, do níž nezapadáme. A stačí jeden jízlivý komentář, někdy vlastně i celkem nevinný. „Vypadáš unaveně“ se totiž dá přeložit i jako „Jsi ošklivá“, „Nezapomeň zase odvézt Pepíčka na kroužek“ jako „Kašleš na dítě“...
Nedejte se!
Nezáleží na tom, jak jste chytří nebo zkušení. Vyrobit mindrák je jednoduché. Nemusíte udělat víc než stanovit normu a přesvědčit se, že se jí nevyrovnáte. Dokazuje to i studie, při níž jistý psycholog zjišťoval, jak pocity méněcennosti ovlivňují naši schopnost řešit problémy. Dal svým studentům běžný test. Pak prohlásil, že průměrný člověk by ho měl dokončit přibližně za pětinu doby, kterou skutečně vyžadoval. Když zazvonil zvonek oznamující, že doba pro „průměrného člověka“ vypršela, i ti nejinteligentnější studenti začali být nervózní a opravdu neschopní, neboť se začali považovat za imbecily. Člověku s pocitem méněcennosti většinou nepomůže, když mu to budete vymlouvat a přesvědčovat ho, že má i dobré stránky. Problém je tam, kde ho druhý cítí. Záleží na tom, v jakých souvislostech se cítil odstrčen. Chcete-li pomoci, se zájmem ho vyslechněte a pomozte mu, aby si sám našel pozitivní program, na který by se upnul a nezraňoval se sebelítostí.