Sourozenecké konstelace: Kolikátý jste v pořadí?

Psychologie 3. ledna 2016

Jste jedináček, nejstarší, či nejmladší sourozenec, anebo jeden z mnoha? Ať tak nebo tak, sourozenecké pořadí určuje mnohé z vašich charakteristik.

Jsem starší ze dvou, a co si vzpomínám, často jsem v dětství a dospívání měla pocit, že to mám složitější. Začalo to už ve školce – zatímco já tam musela, o tři roky mladší bratr byl pěkně doma s maminkou. Nepomohlo, že jsem se držela kliky dveří a řvala jako tur, že do školky nechci. Prostě jsem šla, a hotovo. Kdykoli jsme se prali o hračku, rodiče prohlásili, že „starší je rozumnější, a tak by měl ustoupit“, a vrhli na mě takový ten pohled, jako že „o tom vůbec nebudeme debatovat“. Nebo když jsem v patnácti chtěla na diskotéku, musela jsem být doma do půl dvanácté, zatímco bratrovi se ve stejném věku tolerovala i druhá ráno. Vtip je v tom, že kdybyste zadali tento článek mému bratrovi, přečetli byste si zřejmě úplně opačný pohled. „Jak ses cítil jako druhý narozený?“ zeptala jsem se ho. „No, vždycky jako druhý,“ odpověděl.

Ani jeden jsme tím, v jakém pořadí jsme se narodili a jak odlišně se k nám rodiče chovali, nikdy netrpěli. Důsledky sourozeneckých konstelací nám navíc docházejí až teď v dospělosti, kdy bychom mohli být sami rodiči. Každopádně jsou tady jiné zajímavé otázky. Uvědomovali si otec s matkou, jak rozdílně k nám přistupovali? Dělali to proto, že tak to zkrátka chodí a nikdo se tomu nevyhne? Je třeba fakt, že já jsem pryč z domova od osmnácti, zatímco bratr tam bydlí ještě skoro ve třiceti, odrazem toho, že já jsem prvorozená a on druhorozený? Jak moc jsem ho ovlivnila v jeho životě? A jak moc on mě? Byli bychom jiní, kdybychom se narodili on první a já druhá? A byli bychom jiní právě kvůli pořadí narození, nebo spíš kvůli způsobu výchovy, který s ním souvisí?

CO JE DŮLEŽITĚJŠÍ? Někteří odborníci tvrdí, že pořadí při narození je pro formování povahy člověka rozhodující faktor. Další varují před přeceňováním této okolnosti, protože každé dítě vyrůstá v jiné situaci, dokonce i děti z téže rodiny žijí v naprosto odlišných podmínkách a každé z nich obklopuje jedinečná atmosféra a trochu jiné rodinné vztahy. „Proto bych se bála říct, že pořadí při narození má na povahu člověka zásadní vliv. Je to určitě jeden z vlivů, ale nepřeceňovala bych ho. Je toho tolik, co nás ovlivňuje, a nelze to nějak oddělit a zkoumat individuálně,“ říká psycholožka Zdeňka Židková.

Mně osobně se nejvíc líbí názor, který si bere od každého trochu – sourozenecké konstelace uznává coby důležité pro lidskou a sociální zkušenost člověka v oblasti spolupráce, soutěživosti, učení nápodobou i pro identifikaci s pohlavím a pro pochopení rozdílného chování sourozenců, zároveň však tvrdí, že dítě nejvíc formuje rodina.

KAM PATŘÍTE? O tom, do jaké míry ovlivní člověka pořadí při narození, se debatuje od začátku 19. století, kdy psycholog Alfred Adler přišel s teorií sourozeneckých konstelací. Adler vyčlenil čtyři prototypy: jedináček, prvorozený, druhorozený a nejmladší. Každá z těchto sourozeneckých pozic má své výhody a nevýhody. Než se ale pustíte do čtení jednotlivých charakteristik, je nutné vzít v úvahu několik zásad: Pokud je mezi vámi a sourozenci odstup větší než šest let, hledejte se v charakteristikách jedináčka. Jestli pocházíte z rodiny s více než třemi dětmi, věkovým rozdílem méně než šest let a nejste nejstarší ani nejmladší, považujte se za prostředního.

Jedináčci

Vzhledem k tomu, že jako děti nejsou obklopeni sourozenci, vyrůstají z nich samostatní jedinci. Také jsou vnímáni jako svědomití a spolehliví. Obecná představa je, že jak se nikdy nemuseli dělit o hračky, sladkosti ani pozornost rodičů, mají problém se sdílením. Jenže při výzkumech se zjistilo, že jedináčci jsou nezištnější než děti se sourozenci. Je to tím, že si to mohou dovolit, protože nežijí v konkurenci. V osobním rozvoji se o nich tvrdí, že často předbíhají své vrstevníky, protože rodiče a prarodiče jim věnovali veškerou pozornost. Protože žijí ve společnosti dospělých, poslouchají jejich hovory a učí se s nimi vyjít jako se sobě rovnými, což posiluje jejich sebedůvěru. Nejnovější výzkumy také mluví o tom, že často se jedináčci rodí rodičům až po třicítce a od dětství jsou vychováváni, jako by byli středobodem vesmíru. To vede k tomu, že nemají hranice, proto jedináčci tvoří třetinu panovačných dětí, údajně až 35%.

Řada autorů píše, že větší roli než fakt, že je člověk jedináček, hraje důvod – proč. Rodiče další dítě mít nemohli, anebo to byl záměr? Pokud rodiče zamýšleli a plánovali jen jedno dítě, je postavení jedináčka v rodině dost náročné. Vyrostou z nich sice vyrovnaní dospělí, přizpůsobiví, rozvážní a klidní, také v nich ale bude zakořeněná jakási vnitřní vzpoura, že vlastně musejí být takoví. Často si stěžují, že si dětství pořádně neužili, protože se od nich vždycky chtělo hrozně moc.

Prvorození

Prvorození jsou lidé, kteří se ženou k nejvyšším metám a mají obrovské odhodlání jich dosáhnout. Také jsou pod obrovským tlakem v dětství i v dospělosti, protože si do nich rodiče promítají své ambice. Někteří psychologové uvádějí dva typy prvorozených – vstřícné a asertivní. První jsou typičtí zavděčovači, kteří by se přetrhli, aby všichni kolem byli spokojení a aby je pořád někdo chválil. Druhý typ jsou naopak lidé orientovaní na cíle. Někdy až tolik, že o nich říkáme, že půjdou i přes mrtvoly, aby dosáhli svého.

Prostřední

Moje maminka, narozená jako prostřední, často říká, že v dětství nepatřila nikam. Prakticky od dvou let sledovala, jak rodiče povzbuzují nejstaršího a hájí nejmladšího sourozence (protože je přece nejmenší), zatímco ona byla někde neurčitě mezi. Rodiče na ni navíc často používali „dvojí metr“: Když bylo potřeba pomoct, bylo jí řečeno, že „už je velká“, když šlo o večerní sledování televize, jednalo se s ní jako s malou. Pravda je, že moje maminka je kvůli soužití se starší a mladší sestrou dobrá diplomatka. Umí vycházet s ostatními i řešit konflikty, případně ustoupit, když se jí rozpor zdá nesmyslný, což podle výzkumů odpovídá typickým vlastnostem prostředních sourozenců.

Rodiče je vychovávají volněji, což může být plus (nevyžaduje se od nich tolik) i handicap (budou se cítit nedocenění a ve srovnání s prvorozeným možná i málo podporovaní). Protože prostřední v rodině dost často tápou, kam se zařadit, nacházejí si hodně přátel mimo ni. Zjistilo se také, že prostřední děti dřív než ostatní opouštějí domov, a to nejen ve smyslu stěhování, ale třeba i v tom, že si častěji než jiní sourozenci nacházejí úplně jiné profesní kariéry nebo zájmy a skupiny přátel.

Benjamínci

Podle psychologa Kevina Lemana, autora knihy Sourozenecké konstelace, jsou nejmladší děti srdečné, nekomplikované, společenské, většinou oblíbené, bezstarostné a veselé, vždy se sklonem být středem pozornosti. Často jsou vychovávané bez větších pravidel a s větší volností, protože rodiče už energii vypotřebovali na předchozí sourozence. Jenže co se jeví jako výhoda, může být i problém, protože benjamínci se občas mohou cítit méněcenní. Zajímavé jsou pohledy psychologů na manželství benjamínků, která jsou naplněná spoustou pozitiv a legrace. Podle Kevina Lemana ale jen za předpokladu, že má dotyčný po boku člověka, který dokáže ve vztahu převzít odpovědnost. A to hlavně za finance. Leman totiž říká, že benjamínci jsou poslední, kdo se naučí zacházet s penězi. Mají podle něho nedostatek smyslu pro řád a stabilitu, protože na jedné straně je rodiče hýčkali, na druhé dlouho považovali za malé a zaostalé. Ideálními partnery pro benjamínky jsou spolehliví a svědomití prvorození.

VÍTE, KAM PATŘÍTE? Možná vás napadlo, k čemu tohle celé vlastně je. Proč si třeba ve čtyřiceti číst o tom, že když jste se narodila jako prvorozená, budete taková a taková a hodí se k vám ten a ten partner. Znamená to, že se snad máte rozvést a hledat si lepší protějšek? Ale vůbec ne. Sourozenecké konstelace vám nezmění život, ale můžete se o sobě díky nim leccos dozvědět a třeba si dát do souvislostí některé věci coby rodiče. Moje kamarádka například nedávno trpěla příšernými výčitkami, že její druhé těhotenství je výrazně jiné než to první. Především – že už ho tolik neprožívá, protože většinu jejích myšlenek zabírá prvorozené dítě. Když se pak dítě narodilo, zjistila, že za první půlrok udělali s manželem asi o polovinu méně fotek než u dítěte prvorozeného. Oba z toho měli výčitky, než si kdesi přečetla výzkum, že nejvíc fotek důležitých událostí má prvorozený potomek. Není to proto, že by druhé dítě měli rodiče méně rádi.

U každého dalšího potomka počet záznamů klesá, a to aniž by si toho rodiče vůbec byli vědomi. Nabízí se otázka: když člověk zná výhody a nevýhody sourozeneckých konstelací, měl by se snažit vychovávat děti stejně, aby vybalancoval rozdíly? A lze to vůbec? Psycholožka Zdeňka Židková si to nemyslí. „Každé dítě je jiné, takže už a priori k němu rodiče přistupují tak, že vyzdvihují jeho dobré vlastnosti a utlumují ty špatné. A především, každé dítě vstupuje rodičům do života v úplně jiné životní fázi, na kterou je také potřeba brát ohled. Někdy rodiče podle ní dělají chybu, že jsou až příliš převzdělaní a snaží se potlačit v sobě nabízející se přirozené chování. „Potom do- chází k podivným situacím, kdy se při narození druhého dítěte opečovává prvorozený, aby neměl pocit sesazení z trůnu, a zanedbává se druhorozený. Naopak druhorozeného rodič vybízí k nepřiměřeným výkonům, aby náhodou neměl pocit, že je rozdíl mezi starším a mladším.

Správná cesta by přitom měla být ta, že u prvorozeného využijeme jeho pozici k tomu, aby mladšího vedl, druhorozeného necháme jít cestou přirozené soutěživosti a nenutíme ho překonávat sama sebe,“ dodává. Sourozenecké konstelace jsou zajímavá inspirace. Mohou na vás platit stoprocentně, z části nebo vůbec. Mohou vám pomoci vysvětlit, proč jste, jací jste, a proč se chováte určitým způsobem. Ale stejně jako každou jinou inspiraci, i tuhle je třeba brát s rezervou.