Pokud vás někdy napadla otázka „proč je můj život tak těžký?“, uvažujete stejně jako Donald D. Siegel, profesor psychologie na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity. „Já nad tím přemýšlím často,“ říká profesor. „V porovnání s většinou lidí na planetě mám přitom život snadný. Mám skvělé rodiče, žádné vážnější nemoci, dost jídla a domov, milující ženu a děti, přátele i zajímavou práci. A přesto mě život každý den posílá nějaké emoční utrpení.“ Jak říká, neustále mu hlavou běží starosti, třeba takovéhle: „Nejde na mě nějaké nachlazení? To bych o víkendu nemohl nikam jet. Doufám, že dcera ve škole nezkazí písemku, aby nebyla nešťastná. Přál bych si, aby nebyla dopravní zácpa, zas jedu pozdě. Uf, stárnu, to je vážně otrava.“
Není to brnkačka
S emočním utrpením se potkáváme stále. Děláme si starosti ohledně budoucnosti, jsme rozzlobení nebo smutní, trápíme se pocity viny nebo se za něco stydíme, můžeme se nudit nebo zažívat stres nebo nás něco bolí. „Být člověkem nebývá překvapivě často snadné,“ konstatuje profesor Siegel, čímž se liší od mnoha svých kolegů psychologů, kteří si založili slávu na tom, vykládat lidem, jak všechno zvládnou a že všechno je „brnkačka“. Proč ale je život tak těžký? „Problém je v tom, že cílem evoluce není dosažení pocitu štěstí. Příroda se chová tak, abychom se dožili věku, kdy můžeme mít potomstvo, našli si partnera a pak se o děti postarali, dokud samy nepřežijí. Přitom evoluci nezajímá, jestli jsme u toho šťastní,“ vysvětluje profesor. A říká, že pocit nespokojenosti a životní tíže se netýká jenom lidí, kteří mají opravdu velké problémy, ale téměř každého. A to přesto, že máme štěstí a žijeme v klidné části světa s dostatkem všeho. „Je to tím, že z hlediska přírodního výběru není cílem naše štěstí, ale přežití lidského rodu. Jenže některé instinkty a intelektuální schopnosti, které posledních pár milionů let umožňovaly lidskému rodu vzkvétat, přinesly špatné důsledky pro jednotlivé lidi.“
Co se s tím dá dělat
Život prostě objektivně je těžký, ne že ne. Ale přece jenom podle profesora Siegela nějaká úleva existuje. Řešením, které navrhuje, je všímavost, které se taky říká bdělá pozornost nebo uvědomování si přítomného okamžiku. Jde o to, abychom nedovolili naší mysli, aby nám přinášela zbytečné utrpení. Je zapotřebí soustředit se na věci, které se dějí právě teď. „Kdykoli si naše mysl začne dělat starosti s budoucností, je potřeba se vrátit do relativního bezpečí přítomného okamžiku. Když nám mysl bude podsouvat závist a soutěživost ve srovnání s platem, domem nebo životem jiných lidí, pomůže nám vnímavost si uvědomit, že takové soupeření by nemělo konce. Když nám život sešle nemoc nebo i smrt, pomůže nám všímavost pochopit přirozený řád věcí a smířit se s ním,“ slibuje profesor.
Všímavost se dá dobře vysvětlit na příkladu cestování. Stalo se vám někdy, že jste byli na poznávacím zájezdu v cizí zemi, měli jste seznam cílů, které nutně musíte vidět, a stejně jste odjížděli zklamaní, že jste „nic“ nestihli? Je to proto, že když spěcháme z místa na místo, lidská mysl se soustředí na všechny ty naplánované příjemnosti, ale přitom jí unikají důležité maličkosti. Třeba chlapec v parku, prodavač kávy, krásné domovní zákoutí. Zkušení cestovatelé proto vědí, že nejlepší je nic moc neplánovat, ale jen si tak pomalu vychutnávat novou zemi a rozhlížet se kolem, vnímat vůně a zvuky. Pro každodenní život platí totéž, jenomže naše mysl je tak zvyklá hledat jenom příjemné cíle, že odmítá rozhlížet se kolem po těch obyčejných. Stává se vám někdy, že jste nervózní, smutní nebo podráždění, ale nevíte proč? „Příčinou můžou být nezpracované emoce, které se vztahují k něčemu, co jste prožili, ale kterým jste v tu chvíli nevěnovali pozornost. Třeba vám je líto, že jste pozorně neposlouchali syna, když vám něco vyprávěl, protože jste si dělali starosti kvůli práci. Právě takové nezpracované emoce pak vedou k tomu, že se cítíme nepochopitelně úzkostní a depresivní.“
Ovládněte své myšlení
Nepotřebujete žádné speciální školení ani vedení, stačí se učit všímavosti pár minut denně. Jde o to, abyste v každém okamžiku sledovali, kam směřuje vaše pozornost. Zároveň si všímali všeho, co mysl rozptyluje a zaměstnává. „Když jsme všímaví, věnujeme pozornost tomu, co právě děláme. Vážíme si každého okamžiku a nepřejeme si, aby už skončil. Uvědomujeme si svoje tělo a pocity, které v něm vznikají, i při úplných samozřejmostech, jako je mazání másla na chleba k snídani. Vychutnáváme si jídlo, které právě jíme, a když jsme s rodinou, věnujeme jí plnou pozornost. Pořád vnímáme, jakou polohu zaujímají naše ruce, vnímáme, jak mysl reaguje na slova, která čteme. Nevěnujeme se mnoha věcem najednou, ale děláme jenom jednu věc.“ Profesor Siegel slibuje, že když se to naučíme, budeme lépe přijímat věci takové, jaké jsou. Smíříme se s tím, že změny jsou nevyhnutelné a není možné pořád jenom vyhrávat. „A pokud přestaneme se životem bojovat a nebudeme se snažit mít všechno pod kontrolou, nerozhodí nás každodenní vzlety a pády tak snadno. Navíc si budeme uvědomovat, jak bohatý je každý okamžik lidského života. Pocítíme naplno vůni růží, vnímáme chuť jídla, pozorujeme západ slunce a uvědomíme si, jak jsme propojení s ostatními lidmi.“ Takže se vyplatí to aspoň zkusit.