Punková máma Olga Vlachynská: Rodiče musejí umět přepnout na bezdětnou vlnu

Psychologie 17. srpna 2016

Psycholožka Olga Vlachynská na blogu Punková máma píše ženám, jak prožít rodičovskou dovolenou v pohodě a klidu. Ve své praxi se zabývá i tím, jak pečovat o manželské vztahy. A když už je na péči pozdě, radí, jak zvládnout dobrý rozvod a neublížit dětem.

Punková máma má několik úžasných vlastností. Nejdůležitější z nich je lenost. A druhou nejdůležitější odvaha... Má odvahu být sobecká. Netahá dítě v šátku, pokud ji z toho bolí záda. Kojí, pokud chce a jak dlouho chce. V tomto duchu píše Olga svůj blog. Když ho psát začala, byla těhotná s první dcerou.

Povedlo se vše tak, jak píšete? Dokázala jste myslet na sebe a nezměnilo nic druhé dítě?

Za napsaným si stojím. Neexistuje recept na spokojené mateřství a každý si musí najít, co mu vyhovuje nejvíc. České pojetí, kdy je matka tři roky doma a očekává se, že se dítěti obětuje, nemusí vyhovovat všem. Ani pojetí, že se žena musí na ty tři roky snížit na úroveň dítěte a tak trochu zblbnout. Punková máma je vlastně takovým vymezením se vůči tomu očekávání. A zároveň i vymezením se vůči opačnému fanatismu, kdy se najednou zase masově dodržuje nějaké alternativní dogma. Například se nosí dítě v šátku, i kdyby vás bolela záda, nedává se dudlík, i kdyby dítě řvalo celou noc.

Za poslední rok jste ale prošla změnou.

Změnila jsem se na matku na plný úvazek. A je mi v tom dobře.

Jak to?

Pořád jsem měla pocit, že musím krom péče o dítě ještě něco dělat, že být jen matka je nedostačující. A v něčem že je pokořující mít chlapa, co vás živí. Ale udály se mi v životě zvraty. Když jsem čekala druhou dceru, bylo těhotenství rizikové. A zjistili jsme, že můj táta má rakovinu a umírá. Přerodila jsem se z ženy, co pečuje o dítě, píše články, vymýšlí projekt a snaží se o doktorát, v ženu pečovatelku pro děti i tátu.

Váš blog zmiňuje i mateřské dostihy. To všelijaké poměřování dětí i rodičovských schopností. Jenže nejsou dostihy právě i to „být za všech okolností v pohodě“?

Je to samozřejmě nadsázka. Je zajímavé, že jste to pochopila tak, že punková matka si dělá, co chce, protože je to naopak. Na mateřské téměř vždy děláte to, co potřebuje dítě. Ale je důležité si aspoň občas urvat něco pro sebe, dítě potřebuje, abyste byla vy v klidu. Mně je třeba nějaký směr výchovy bližší, ale v tom, že přijmu svou nedokonalost a uvědomím si, že ho nemusím naplnit stoprocentně, je ta úleva.

Punková máma se, cituji dál, ani v otázce jeslí a chův neštítí ničeho. Co to znamená?

Já měla chůvu od začátku. Žila jsem dřív ve Španělsku a můžu srovnávat: Tam máte mateřskou čtyři měsíce a pak musíte zpět do práce a dítě jde do jeslí. Musíte, protože když už práci vůbec máte, jste za to vděční. To mi přijde drsné. Na druhou stranu náš extrém, že tři roky jedinou pečovatelkou musí být jen maminka, jinak to dítěti ublíží, je taky blbost. U malých dětí bych volila další pečovatele, chůvu, babičku, tatínka. Ale každé dítě je jiné, Julie chodí od roku a půl do školičky a je tam šťastná. Jiné děti by to nedaly. Když se matka vrátí do práce, protože je tak šťastná, skvělé. Pokud proto, že musí, tak je to smutnější, ale nemá cenu si to vyčítat. Další poučka punkové matky: aspoň třikrát týdně je třeba mládě někam odložit a přepnout na bezdětnou vlnu.

Jsme moc vyhranění oproti jinakosti. Možnost být tři roky s dětmi doma mi přijde luxusní a neměla by být zničena. Ale taky by neměla být dogma. Neexistují výzkumy, že by děti, které chodily do jeslí, byly poškozené, neměla by se v rodičích vyvolávat zbytečná vina.

Daří se vám to?

Ano, ale nechci machrovat, mám štěstí v tom, že můj muž vydělává peníze a můžeme si dovolit chůvu. Myslím tím, že je totálně důležité i pro partnerský vztah zažívat bezdětné chvíle.

Věnujete se výchově dětí, v čem děláme v Česku největší chyby?

Jsme moc vyhranění oproti jinakosti. Možnost být tři roky s dětmi doma mi přijde luxusní a neměla by být zničena. Ale taky by neměla být dogma. Neexistují výzkumy, že by děti, které chodily do jeslí, byly poškozené, neměla by se v rodičích vyvolávat zbytečná vina.

Co naopak umíme?

V porovnání právě se Španělskem umíme mnohem lépe vytyčovat hranice. Oni umí víc dávat najevo lásku, mají rčení „vše pro moje dítě“. V porovnání s nimi jsou naše děti více zvladatelné, vychované.

V jednom svém článku zmiňujete extrémy ve výchově, jaké jsou?

První extrémní typ jsou tygří rodiče. To je ambiciózní rodič, který strašně chce, aby dítě bylo úspěšné, zapíše ho do patnácti kroužků a dítě pak nemá prostor na sebe a svůj spontánní rozvoj. To, že dítě necháte hrát si samo, je důležité, učí se tím i spoustu sociálních dovedností.

Rodič helikoptéra?

Ten je úzkostlivě pohlcen svojí misí: ochránit mláďátko ode všeho zlého. Maminky, které pořád běhají za dítětem a nepustí ho do světa. Bojí se, aby se mu něco nestalo. Mimochodem, nejhorší úrazy mají děti, které rodiče pořád chytají, protože se nenaučí padat.

  • Olga Vlachynská

  • Narodila se 5. 11. 1984.

  • Vystudovala na Masarykově univerzitě v Brně psychologii a sociální antropologii, pak studovala ve Španělsku rodinnou intervenci a mediaci. Na brněnské Fakultě sociálních studií si nyní dodělává doktorát z psychologie.
  • Je vdaná, má dvě dcery, Julii Annu (2,5 roku) a Miu (8 měsíců)
  • Přispívá do médií články o výchově dětí, založila projekt pro budování spokojených vztahů Couplebuilding.

Poslední extrém je líný rodič?

Jeho děti vyrůstají jak dříví v lese. Pustí pohádku a nechá je u toho sedět půl dne. Líný rodič nebude mít jiné než líné dítě. Je nutné být i sobecký a myslet na sebe, ale to je vzkaz spíš úzkostným maminkám, které chtějí mít vše perfektní, a ne těmhle notorickým pohodářům.

Vymyslela jste i projekt na budování vztahů…

U partnerských vztahů jako bychom pořád očekávali, že se automaticky odehrají dobře. A že pro to nemusíme nic dělat. Vzali jsme se a teď spolu budeme šťastní, protože nám to prostě vyjde. Nebudeme jako 50 procent párů, které se rozvedou. Zároveň je naše generace náročná. Nechceme spolu být jen ze zvyku, chceme, aby nás to bavilo, bylo to hezké. A nám s kamarádem psychologem Janem Soldánem došlo, že nejsou žádné služby pro lidi ve vztazích, které jsou ještě dobré, ale třeba už potřebují trochu nakopnout, dostat do nich život. Vymysleli jsme projekt Couplebuilding, který měl skrze zážitkové kurzy párům zase pomoci najít si pojítka. Měl to být impuls, aby si objevili, co je pro ně důležité, co je třeba opečovávat. Málokdo hlídá, aby si minimálně jednou týdně vyšli spolu ven bez dětí. Jen být pro sebe. Kdyby vztah byl jen firma na děti, tak ty odrostou a co pak?

Co byl dřív dlouhodobý vztah? Zaprvé nebyl tak dlouhý, protože lidé dřív umřeli. Zadruhé byl postavený na širší rodině. Emoční pouta tam též byla, ale nehrála prim. Šlo o materiální zázemí.

Jak se vlastně dá a má pracovat na vztahu?

Základ je udělat si na sebe chráněný čas. Bohužel spousta lidí si ho i vyhradí, ale už jsou tak zahrabaní do rutiny, že nejsou schopni probudit to hezké. Zapnou televizi, protože je to jednoduché. To už je pak potřeba pomoc psychologa. A třeba změnit prostředí, vědomě si říct, že je důležité teď spolu být, snažit se mít hezky, vzpomínat na začátky vztahu. První pusu, objetí. Kdo si co pamatuje, oba máte jiné detaily. Navodit si tu zamilovanost znovu.

Je vlastně dlouhodobý vztah přirozený?

Musí se na něm pracovat, nejde to samospádem. Co byl dřív dlouhodobý vztah? Zaprvé nebyl tak dlouhý, protože lidé dřív umřeli. Zadruhé byl postavený na širší rodině. Emoční pouta tam též byla, ale nehrála prim. Šlo o materiální zázemí. Nemohli jste přežít mimo rodinu. Dnes už se o sebe každý může postarat sám. Jde už hlavně o emoce. Udržet si živou lásku několik let je těžké.

Krize ve vztahu jsou přirozené, co radíte, když přijdou? Jít na párovou terapii?

Bude to znít jako klišé pozitivních koučů. Ale krize je fakt výzva. Jakýkoliv velký konflikt je něco strašně nepříjemného, ale aspoň nás to donutí změnit staré vzorce, které k ničemu dobrému už nevedly. Buď je změníme, nebo vztah skončí. Nebo se nic nezmění a bude to smutné, nespokojené, vyhořelé manželství. Krize jsou přirozené, během života se partneři mění, potřebují něco jiného. Můžou se na chvíli vzdálit a pak se zase přiblížit. Myslím, že je skvělý nápad za terapeutem jít.

U párové terapie bývá častým výsledkem rozchod. V diskusích se dočtete: neznám nikoho, komu to pomohlo, všichni se nakonec rozvedli...

Ono to tak ale je. Lidi chodí strašně pozdě. Nejdou na začátku krize. Jít ke cvokaři je stigma. Přiznáváte, že je vše v háji, že jste na dně. To by se mělo změnit v „hej, nám se nedaří, ale makáme na tom“.

Lidi nechtějí chodit k psychologovi, že je to potupa. Ale taky může být některý nevhodný jako odborník. Jak to poznat?

Tady se musíte řídit svým pocitem. Psychologova práce je v první řadě vytvořit vám prostředí, kde se budete cítit dobře a budete mu profesionálně důvěřovat, až teprve potom začnete řešit vaše potíže. Pokud se necítíte dobře, nevěříte mu, změňte ho.

Vy jste dospělá a vy to musíte ustát, ne to dítě. I mně se stalo, když se rozváděli moji rodiče, že se soudkyně ptala, zda mám radši maminku, nebo tatínka. To je šílené.

Zabýváte se i konflikty mezi rodiči a rozvody.

Rozvod už je norma. Je nutné lidi psychologicky provést tím, jak jím projít, aby to všechny co nejméně poškodilo. Řeším hlavně to, když rodiče vtahují děti do svých konfliktů. Když je vztah hodně rozbitý, negativní emoce jsou velmi silné. Lidé se jako partneři mohou rozejít, ale nikdy by se neměli rozejít jako rodiče. Jinak strašně ublížíte svému dítěti. Je to paradoxní a těžké období, kdy se od sebe odpojujete, ale musíte zůstat ve vztahu kvůli dítěti. I od toho je párová terapie. Představte si vše očima dítěte. Máte mít rád dva lidi, kteří se nesnáší. Pro malé děti je to nepředstavitelně těžké. Nemají zdroje, jak to chápat. Rodiče jsou pro ně všechno. A strategie, které si dítě vytváří, aby vše ustálo, nebývají moc dobré. Buď zůstanou uprostřed konfliktu, což je pro ně obrovský stres, nebo přejdou láskou jen k jednomu rodiči. Ten druhý o něj většinou začne bojovat, přijdou soudní tahanice... A kde to dítě najde klid? Je uprostřed bitvy. Nejsmutnější je, že jsou lidé, kteří tvrdí, že bojují v zájmu dítěte. A přes svoji nenávist vůči expartnerovi neprohlédnou. Nedokážou být nesobečtí. Ale znovu: je to šíleně těžké. Jenže vy jste dospělá a vy to musíte ustát, ne to dítě. I mně se stalo, když se rozváděli moji rodiče, že se soudkyně ptala, zda mám radši maminku, nebo tatínka. To je šílené.

Znáte dobrý rozvod?

Mám kamarádku, příklad skvělého rozvodu. Odloučili se, když bylo synovi rok a půl, dnes je mu kolem pěti. Bylo to náročné, trvalo to skoro rok, ale zvládli se domluvit a teď jsou všichni spokojení. Tatínek se staví na kafe, párkrát týdně u něj syn přespí a jsou spolu. Kamarádka má čas na nového partnera a vlastně vyhráli všichni. Musíte si jen nastavit v hlavě, že to děláte pro dobro všech, a některé věci holt skousnout, ač bolí.