Někdo si žije jako v bavlnce, jinému život hází neustále klacky pod nohy. Někteří lidé si zkrátka myslí, že za nic nemůžou. To rodiče, sousedé, kolegové, vzteklý řidič tramvaje, nevrlý doktor... Oni jsou v tom nevinně.
Jsou to prosté oběti, chudáci, kteří potřebují útěchu a pomoc druhých. Zlé věci se jim prostě dějí a oni nemají šanci jakkoli proti tomu zasáhnout. Jsou oběťmi nešťastného osudu.
Nemůžu za to - ono samo
Syndrom oběti není vlastně žádná nemoc, ale spíš extrémní verze toho, co si v sobě v jisté míře nese každý z nás. Každému z nás se aspoň jednou za život stane nějaká větší či menší křivda nebo se nám přihodí něco zlého. Problém je, když se role oběti stane životním postojem.
Hlavním znakem takové „oběti osudu“ je to, že odmítá nést zodpovědnost za události, které ji potkají. Takový člověk prostě vůbec nevidí možnost, že by se na svém životě mohl podílet i on sám. Je věčně nespokojený a stěžuje si. Ovšem nikdy ne na sebe. Vždycky je tu něco nebo někdo, kdo za situaci může.
Pokud takovému člověku navrhnete řešení, vysloužíte si akorát litanii důvodů, proč to či ono nejde. Prostě pořád fňuká, co se mu to děje, ale nehodlá s tím nic dělat. Někdy dokonce čeká, že to vy ho zachráníte a vyřešíte jeho problémy za něj. Jiní touží jenom po soucitu, chtějí pozornost.
Oběť vlastně pomoc ani nechce.
Proč zrovna já?
Taková oběť neváhá obviňovat kohokoli, i ty, kteří se jí snaží pomoci. Žádná otevřená konfrontace, ale výčitky, manipulace, vytváření pocitu viny. Vy máte štěstí, ona ne, ona je chudáček.
Co všechno musíte udělat pro to, aby váš život byl takový, jaký je, vidět ovšem nechce. Někdy se vás pokusí ošálit lichotkami: „Ty jsi jediný, kdo mě chápe.“ Některé oběti se pro změnu schovávají ve svém nitru a nechávají se zaplavit výčitkami a pocity méněcennosti. Odtud je k depresi jenom krůček.
Život s obětí není nic moc. Někdy ji zpočátku neodhalíte. Až později si uvědomíte, že neustálé stížnosti na okolnosti, nepřízeň osudu a nejrůznější osoby, které za všechno mohou, znamenají, že dříve či později se dalším článkem v řetězci zlých agresorů stanete i vy.
Navzdory stížnostem, že je nikdo nemá rád a nepomůže jim, tito lidé navíc neumějí lásku a podporu přijímat. Vyžívají se ve svém utrpení. Na jednu stranu si stěžují, na druhou ale pomoc nedokážou a vlastně ani nechtějí přijmout. Jakákoli snaha pomoct je tak marná a vede jen k frustraci a výčitkám těch, kteří se o to snaží.
Oběť dokáže obvinit kohokoliv.
Vezměte to konečně do svých rukou
Máte pocit, že se poznáváte? Nebojte se, všichni občas svádíme vinu na druhé za to, jak se cítíme. Na rodiče, na vládu, exmanžela, banku, počasí. Pokud se vám to stává ovšem častěji, než je záhodno, měli byste se zamyslet, jak dál.
Musíte však počítat s tím, že mechanismus oběti se většinou rozvíjí léta a není jednoduché z něj vybřednout. Je to běh na dlouhou trať, ke kterému je často třeba i pomoc zkušeného psychoterapeuta.