Kidults: Chovají se jako puberťáci, přitom jsou dávno dospělí

Kidult je složenina anglických slov kid (dítě) a adult (dospělý). A přesně tam tito lidé jsou - na půli cesty mezi dětstvím a dospělostí. Dvacítku, třicítku, či dokonce čtyřicítku mají dávno za sebou, přesto stále nemíní dospět. Udělají cokoli, jen aby mohli ještě chvíli trávit noci nezávazným jucháním po barech či hraním videoher a žít v duchu hesla „hlavně žádné závazky“.

Kdyby Petr Pan ze známé dětské knížky zničehonic obživl, nemusel by dnes utíkat do žádné Země Nezemě - ta je totiž všude kolem.

„Naše společnost je plná ztracených chlapců a dívek, kteří odmítají projít branou dospělosti,“ říká známý britský sociolog Frank Furedi. Seznamte se s generací Petrů Panů, věčných dětí, které se za žádnou cenu nechtějí nechat lapit do sítě zodpovědnosti a jimž slova jako svatba, hypotéka nebo rodičovství nahánějí panickou hrůzu!

ROZTOMILÉ?

Zatímco latinský termín puer aeternus (věčné dítě) použil poprvé římský básník Ovidius ve svých Proměnách a o staletí později ho užíval psycholog Carl Gustav Jung, termín kidults je nový. Kidults se od velkých dětí liší. Velké dítě si rádo hraje a nechce se vzdát výsad dětství.

Kidult také, ovšem z jiného důvodu. Myslí si, že na dospělost je dost času. Kidult nemusí mít vnitřní problém se zodpovědností, ale líbí se mu chovat se dětsky praštěně, protože je to roztomilé a odzbrojující. Ostatně ani Marilyn Monroe prý nebyla až taková naivka. Hloupou blondýnu hrála, protože: „Mužům se to líbí, a tak jim dávám, co chtějí.“

ROZPUSTILÍ DIBLÍCI

Sociologové ohraničují přechod k dospělosti dosažením met, jako jsou dokončení školní docházky, odchod z domova, získání ekonomické nezávislosti, vytvoření partnerského svazku a rodičovství. V roce 1960 dosáhlo všech pěti bodů 77 % žen a 65 % mužů do svých třiceti let.

V roce 2000 to byla už jen jedna třetina. Vznik generace, která má na dospělost dost času, souvisí s uvolněním společenských norem. Dříve existovala mezi světem dětí a světem dospělých jasnější hranice. Lidé zakládali rodiny po dvacítce - devadesátá léta tuto hranici výrazně posunula.

Markantně se to projevilo v oblékání. Nepleťme si ale pojmy s dojmy. Jestliže se oblékáte mladě, ještě to neznamená, že jste infantilní.

A čekat se svatbou do pětatřiceti a mezitím cestovat a užívat si je taky v pořádku. Jenže kidults si pletou mládí s infantilitou. Žádná padesátnice, byť v sebelepší kondici, nevypadá v krátkém tričku s obrázkem Hello Kitty dobře - spíš smutně. Myslet mladě neznamená nosit spadlé kalhoty a culíčky či rozcuch jako puberťáci.

„DĚŤOSPĚLÍ“ ZÁKAZNÍCI

Jak se to vlastně stalo, že náctileté modelky, jen o pár let starší fotbalisté a zpívající děti ze střední jsou - alespoň dle médií - největšími celebritami? Existují studie, které tvrdí, že infantilizace společnosti je nevyhnutelná. Už v roce 2001 na to upozornil americký politolog Benjamin R. Barber v článku Globální infantilizace: Jak se z nás stali děťospělí, aniž bychom si všimli, že se ze společnosti vytratila svoboda.

Už od sedmdesátých let se začala kupní síla přesouvat z lidí středního věku na konzumenty do pětadvaceti let. Kdo jiný než mládež by koupil kdejakou šílenou novinku? I zaměstnavatelé oceňují přizpůsobivost a znalost nových technologií. Pár mladých podnikatelů založilo úspěšné firmy. A tak mládí začalo být synonymem úspěchu.

Myslet si, že pokud nedospěju, zůstanu mladý, je ovšem iluze. Mladistvost člověku nezaručí návrat zpět, ale naopak, pohled vpřed. Člověk se musí vyvíjet a přijímat nové myšlenky, umět měnit názor. Držet se zuby nehty berušek ve vlasech a plyšových medvídků na spaní, to nemá s mladistvostí nic společného.