Je módní říkat: ta generace nic nevydrží. Mladí partneři a manželé řeší ve chvíli prvního konfliktu vše rozchodem nebo odlukou, neumějí o vztah bojovat, nedokážou se tolerovat, pomoci si a jejich svazky jsou nepevné. Někdy ano, ale aby nevěru a alkoholismus partnera schovávala celoživotně „ženská sukně“, jak tomu bývalo, je taky nezdravý extrém. Největší mor pro manželství (partnerství) je však jeho vyhoření! Existuje někde tlačítko restart?
RAZANTNÍ KONCE
Průměrné české manželství či partnerství s toutéž rolí v ČR trvá 13 let. Pak často dochází k rozchodu. S rozvodovostí patříme v Evropě k zemím na vyšších příčkách. Důvod? Rozdílné povahy i zájmy partnerů, nevěra, alkoholismus. Říkají statistiky! Navíc partneři spolu údajně málo mluví, nemají na sebe dostatek času.
„Manželská krize se vyhne málokterému sezdanému páru. Vliv na její projevy a hloubku má doba trvání vztahu, jeho náplň, prožívané kotrmelce i zajeté stereotypy. A hlavně povahy účastníků!“ říká sociolog Petr Freiman a dodává: „Problém je, že mladší lidé jsou egoističtější, nekompromisní a dost netrpěliví, takže to, co by dřív dokázal manželský pár řešit dost samozřejmě, oni vidí jako totálně nepřekonatelnou bariéru nebo dávají nápravě málo času.“ Mnozí by při první větší komplikaci – i názorovém rozkolu – byli podle slov psychologů raději hned pryč od problému a měli čistou cestu dál. Jinými slovy: rozešli by se.
„Nejsem zastánce držení vztahu na hnoji. Pokud je základ shnilý, nemá cenu na něm nic budovat,“ opakuje vždy Aleš Kalina, kouč partnerských vztahů. Není-li ale vše ztraceno, má cenu bojovat. A to různě – i neotřele! Musí k tomu ovšem být vůle na obou stranách.
TY ZA TO STOJÍŠ
Kupodivu existují páry, které spojení krize manželství nikdy nevyřkli. „Nám vždycky spolu bylo, je a, doufám, dál bude dobře. Krize, restart? Nebyl důvod,“ usmívá se bývalá ředitelka školky Alena Frydrichová. Se svým mužem Zdeňkem jsou 43 let, za tu dobu mají společné koníčky, kamarády, zájmy... „Jsme jiná generace než ty dnešní. Máme jinou výchovu i výdrž a zrovna manželství a rodinu ctíme víc,“ připomíná bývalý technik a jeho žena doplňuje: „Máme se pořád rádi. Nezevšedněli jsme si, navíc se kolem nás pořád něco děje.“ Přiznávají, že se nehádají, vládne mezi nimi kompromis, dohoda, souznění. A to je fakt!
„Někdy vybuchnu, ale kvůli hloupostem, Zdeněk je kliďas. Občas se ale mezi kamarády pustí do vášnivých debat o politice...“ popisuje Alenka, kterou Zdeněk přeruší: „...pak se na mě máma podívá, a je hotovo! Její pohled stačí. Doma už to nemá dozvuky.“ Mimochodem tihle manželé si stále projevují city. Pohlazením, chycením za ruku, letmou pusou. Nevidí na tom nic divného. A hezky o sobě nadšení turisté, kteří se vzali po třech letech randění, i mluví. Co víc, nechtějí nikam jeden bez druhého. „Na dovolenou bez ní? Ne. Já bych si to neužil, bylo by mi líto, že tam Alena není se mnou,“ říká beze studu Zdeněk a manželka přiznává: „Mám to stejně, navíc ve Zdeňkovi cítím na túrách a výletech oporu, jistotu. S ním zvládnu i složitý terén.“ Žárlení, výčitky, rozladění apod. si dávno vysvětlili. „Tomu předcházíme. Třeba máme dvě telky, takže kvůli sportovnímu kanálu rozbroje nejsou,“ žertuje fotbalista.
TALENT NA VZTAH?
Monogamní celoživotní vztah je v tradičním pojetí údajně fikce, evoluční biologové míní, že našinec je naprogramován na sukcesivní monogamii. Přesněji: na řadu na sebe navazujících monogamních vztahů. To je onen úspěch! Tento výklad může pro mnohé znít dost poutavě, ale jde víc o teorii. Velké procento vztahů sklouzne do stereotypu. Ten nemusí být nutně zlý, ale ona stejnost časem nudí. Prostě zaláskovanost ustoupí a dostaví se realita. Pokud spolu ona dvojice už i bydlí, je riziko stereotypu o to větší! Nastane probouzení ve společné posteli, každodenní zvonění partnerova budíku v sedm (zatímco vy vstáváte v osm), společné návraty, opětovné upozornění partnera, že... Najednou jsou tu společné ručníky a dostaví se nemožnost zařídit si samotu podle nálady.
„Chodili jsme spolu tři roky. On rozvedený, já svobodná, ale byli jsme šťastní. Jenže pak jsme se začali scházet v mém bytě a Filip se ke mně postupně přesunul,“ vzpomíná Jarka (38). Půl roku to šlo, pak Filipovi začaly vadit Jarčiny velké nákupy, byl zvyklý si večer skočit do restaurace nebo do večerky. Taky ho štvalo, že ho partnerka nutí denně měnit slipy a trička. „Dokázali jsme si skvěle povídat, jezdili o víkendech na výlety, sex byl úžasný, ale jedna domácnost byla fiasko. Pokoušeli jsme se o sžití a toleranci půl roku, jenže společné bydlení nás dělilo,“ říká lékařka. Rozešli se. Za tři měsíce to zkusili znovu. Vztah už nastartovat nešlo. Později psycholožka Jarce řekla, že na klasické soužití není stavěná.
SEDM – A DALŠÍ PRŮŠVIHY
Traduje se a odborníci přitakávají, že po sedmi letech se v partnerství dostavuje první silnější krize, rozkol, velká nuda... „Po sedmi letech máte toho druhého přečteného a moc vás nepřekvapí, taky máte zajetý režim v domácnosti, žití a nezřídka i děti. Takže, co je ještě novinkou? Tehdy se dostavuje zpravidla vztahová krize,“ říká psycholožka Mgr. Lenka Vaňková. Jednoho z partnerů (v horším případě oba) začne nahlodávat myšlenka, že si nevybral dobře a že by bylo možná ideální společnou cestu rozpojit. Často je onen stav navozen očekáváním dalšího dítka, opadnutím zájmu o sex (u jednoho z partnerů), omezením společných aktivit apod. To je typická půda pro nevěru! Tu se kolem muže nachomýtne kolegyně, která má čas s ním jít sportovat, nebo ženě zalichotí soused nabízející nezištnou pomoc s těžkým nákupem. No, a nezůstane pouze u sportu a shoppingu. Dlužno říct, že tady se psychologové rozcházejí v názorech. Jedni míní, že nevěra je cesta do pekla (Jitka Douchová), druzí se přiklánějí k tomu, že může rozbít stereotyp, do něhož se partneři dostali, a tím restartovat jejich společný život (Miroslav Plzák). Určitě ale na tohle musí být nátura.
Jenže většina by ráda věděla, jak vztah restartovat. Lze se s partnerem domluvit, že to dosavadní škrtáme a začínáme znovu a jinak? „Tak jednoduché to není. Člověk nedokáže změnit svou povahu, ale může ovlivnit či dokonce změnit své chování,“ vysvětluje psycholožka Laura Janáčková a dodává: „Striktní stanovení pravidel a změn sice jde, ovšem bohužel nemá dlouhé trvání. Jeden z partnerů se totiž například ze strachu podvoluje a ustupuje druhému. Aby to fungovalo, je třeba nejdříve nastolit partnerský, rovnocenný vztah, kde není dominantní postavení ani na jedné straně. K restartu jsou kromě komunikace nezbytné také tolerance a úcta.“
MALÁ ITÁLIE
„Harmonické a idylické? Ne. Tohle znamená nuda, velký poklid, a ten nám nevyhovuje. Tím neříkám, že se pereme!“ smějí se Šárka (48) a Ladislav (53). Manželé Tomešovi přiznávají, že je v jejich 28letém svazku drží rozdělení rolí: ona temperamentní a vznětlivá, on flegmatik. Kromě toho ovšem i dva synové, dvě kočky, touha povídat si a obdarovávat se. „Manželka vybouchne hned, já jsem v klidu. Když mě ‚točí‘, mizím do garáže něco spravovat nebo beru vercajk a jdu na ryby. Tam jsem tak dlouho, než to ze mě vyprchá,“ líčí Ladislav, dobrovolný hasič a vášnivý rybář. „On je pryč a já se vztekám, protože bych to chtěla řešit, vyříkat si a čekám, až přijde, abychom vše uzavřeli. Ale nevolám mu! Po telefonu to není ono, a pak, on by ho nevzal,“ vysvětluje Šárka. „Znáte ale bezmoc: jste plná rozhořčení, ječíte – a manžel mlčí. Je v klidu. Příšerné!“ zlobí se na oko. Pozor, hádají se o hlouposti, v zásadních věcech jsou zajedno. Dřív měli odlišný pohled na formování synů: on byl pro tresty, které si pamatují, neboť při nich musejí něco vydržet, ona klukům střihla rychle pár facek, a bylo!
Rozvod: „I do téhle fáze jsme se dostali,“ zvážní Šárka. „Rozumně jsme to ale přestáli, bylo to pod vlivem událostí. Přešlo to volně, postupně bez následků. Naštěstí!“
Tomešovi rozvod zažehnali a vztah znovu nahodili, ale existují manželské dvojice, které se musely rozvést, aby pochopily, že k sobě patří. Až rozvod jim byl restartem. Toto poznání odborníci vysoce hodnotí, ovšem šťastných příkladů moc neuvádějí. Ať jsou však hodnocení a rady specialistů na lidské vztahy sebelepší, nejsou univerzální a nejvíce záleží na rozhodnutí a kvalitě „materiálu“, s nímž pracují.