Má nezaměnitelnou tvář, hlas, vystupování a nezaměnitelný je i svým chováním. Nebere si servítky, říká věci na rovinu, ale tak, aby se ten, kdo ho právě poslouchá, pobavil. Bavte se...
Tomáši, nemrzí vás, že podle posledních průzkumů celosvětově poklesl počet lidí věřících v Boha?
Mrzí. Ale to se dalo čekat, není čas. Nová doba si ale žádá nové bohy, takže teď se objevil Facebooh, který má svatyni v každém chytrém mobilu, což je strašná výhoda, protože už není třeba trmácet se do kostela.
Je to i váš „booh“?
Jsem staromilec, lehce zatrpklý. Nejsem věřící, spíš takový věřící kutil. Občas si dám před spaním otčenáš, což je prospěšná rekapitulace dne i připomenutí důležitých věcí. Na Facebooku nejsem. Proč si povídat s někým, koho pořádně neznám, když často není čas popovídat si s nejbližšími? Ale abych Facebooku nekřivdil, třeba jako způsob vyjádření masového protestu je úžasný. Úžasně rychlý.
Narodil jste se 12 let po druhé světové válce, dnešní překotná doba byla ještě daleko...
Ano. A chtěl bych touto cestou poděkovat komoušům, že mi dopřáli prožít mládí v tom jedinečném bezčasí, v té beztvaré nudě černobílých seriálů a barevných pytlíků na mléko, kdy byl čas na nekonečné klábosení, na čutání na ulici, na výlety osobákem, na spousty levného piva. Na možnost pozvat do kina na bulharský film prakticky kteroukoli holku, protože jsme si byli všichni rovni, protože jsme všichni měli v kostce kulové.
Současně bych chtěl samozřejmě touto cestou poslat komouše k čertu, protože mi neumožnili svobodně žít, cestovat a osvojit si jazyky, takže dneska už nenajdu kuráž prásknout do bot a zmizet z téhle země, která je sice krásná, ale, jak se zdá, prokletá, takže... Promiňte, mám návrh, co kdybychom politiku vynechali?
Herec na snímku se
svou nynější manželkou.
Tak trochu vzácnost,
neradi se fotografují.
Společně s Marcelou
Augustovou Tomáš již
několik let moderuje
každoroční charitativní
Kuře v České televizi
Budiž. Ale ono se to k ní stejně zase stočí. Tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak u nás všechny kecy vedou do klína Poslanecké sněmovny... O čem jste snil jako malej kluk, co jste si představoval, že by vás bavilo dělat?
Po kariéře popeláře nebo Gagarina, kterého jste v té době měli na titulce, což si velmi dobře pamatuju, jsem netoužil. Možná pilot Formule 1, časem jsem se dokonce zmohl na moped Stadion. Později jsem toužil být mánička, ale jako juniorský reprezentant ve veslování jsem musel být „na havla“ – což s Václavem Havlem nemělo nic společného, to byl takový slušný sestřih vlasů.
Nedůvěru, až odpor ke „kravaťákům“ mám dodnes. Když si kvůli moderování uvazuju kravatu, dělá se mi fakt špatně. Časem jsem se sebou uzavřel smlouvu, že se budu jen poflakovat, hodně stěhovat, fluktuovat, zodpovědně dopíjet půllitry. To se mi docela dlouho dařilo – a pochopitelně to byla ta nejkrásnější léta mého života.
Škoda, že to skončilo u Apolináře. Pak jste opustil Prahu a už dlouho žijete s manželkou...
... čím dál tím hezčí...
... a synem na Křivoklátsku. Spokojen?
Ano. Žiji v těsném sepětí s přírodou, kterou nejčastěji vidím na monitoru svého počítače, u kterého kvůli živobytí trávím trestuhodně hodně času, jako blbec.
Kdy jste se naposledy jen tak procházel po lese?
Nedávno, pátral jsem po houbách – bohužel, nejmodernější satelitní vyhledávač hub se mi seknul, takže jsem našel houby. Samozřejmě jsem pátral nikoli po halucinogenních houbách, nýbrž po těch houbovým zákonem schválených, do bramboračky.
S Chantal Poullain ve filmu
KOPYTEM SEM, KOPYTEM TAM
Cesta do lesa se jmenuje váš nejnovější film. Čím vás oslovil, že jste kývl na tuto nabídku?
Asi se nehodí přiznat, že jsem kývnul kvůli honoráři – jak bych před čtenáři vypadal?
Úplně normálně, co je na tom špatného? Práce je od toho, aby za ni člověk dostal peníze.
To je fakt, ale radši tam napište, že kvůli Tomáši Vorlovi (režisér – pozn. aut.), kterého mám skoro za nevlastního bratra. Kterého ctím pro jeho neústupnost, vlastní cestu. A to je vážně myšleno vážně. A téma hledání smysluplného, důstojného života v dnešní nedůstojné době mě samozřejmě zajímá taky.
Cesta do lesa navazuje na Cestu z města; předpokládám, že vznikne trilogie a zakončí ji film Cesta z lesa nebo Cesta úplně poslední.
Ano, Cesta do rakve. Což je, mimochodem, naše jediná jistota, alespoň zatím – ale lékaři už umí vybělit řitní otvor, takže nesmrtelnost už je možná za humny. Nejsem příznivec filmových pokračování, buďto zkazí dojem z předchozích filmů, nebo je to čirý kalkul. Uvidíme. Příběh Cesty do lesa je každopádně spíš o našich dětech, samozřejmě filmových – ale týká se i našich vlastních, skutečných, jak je vychovávat, k čemu je vést...
Máte dvě dcery a syna. Který z vašich tří potomků má podle vás nejvíc vašich genů?
Do všech tří jsem napral maximum, sáhl jsem si na dno žláz, fakt. Takže mé geny jim, chudáčkům, lezou ze všech tělesných otvorů, někdy to se ženou nestačíme třískat a stříkat savem. Zdá se ale, že žádné z nich netouží být předním umělcem z Prahy jako taťulda – což je důkaz, že jsem jim nějakým zázrakem napral i geny moudrosti a soudnosti.
Co je pro vás největším relaxem?
Přece dělat rozhovor pro Vlastu! Ne, to je lež jako věž. Mě už to vážně moc nebaví, člověk mele pořád dokola to samé, hlavně aby působil sympaticky, jako citlivý umělec, renesanční člověk, vzorný táta, pozorný manžel... Nechtějte vědět, jaký úchylný dobytek jsem ve skutečnosti!
Opravdu? Řekněte příklad...
Ale pšššt! Miluji přírodu, chtěl bych s ní mít čtyřnohé spárkaté děti. Vzrušuje mě lůno syrých hvozdů, klín rozervaných skal – fotím si to a rozšiřuju po internetu.
Tohle nemůžeme otisknout!
Já vím. Tak vážně. Rád paličkuji a sbírám lidové písně.