Simona Postlerová: Pořád toužím po spravedlnosti

Když Simona Postlerová dostala před prázdninami nabídku na roli královny Alžběty v Richardovi III., chvíli váhala, protože toho měla tou dobou opravdu hodně. Nakonec ale přijala. Celé léto se skoro každý den proměňovala v tuto dámu s modrou krví (a modrými vlasy!) a do toho natáčela další díly Cest domů. Nabízí se otázka, jestli vůbec trávila nějaký čas s dětmi a manželem.

Našli jsme jedenáct dnů a odletěli na Krétu. Cítila jsem se jak na obláčku. Vážně! Musím říct, že takovou dovolenou jsem už hodně dlouho nezažila. Když jsem někde na dovolené, mám občas takový ten pocit, že bych se už přece jen chtěla vrátit, tentokrát to bylo naopak.

S rolí Alžběty se nakonec rozloučila bohužel ve zlém. Spadla z jeviště z více než dvou metrů.

Bylo to při posledním představení, první týden v září, a de facto na jeho začátku.

Nicméně i se zlomenou rukou a žebrem si povídáme - nebylo to znamení, abyste trochu zvolnila?

Znamení to určitě bylo, ale nemyslím, že by naznačovalo, abych zvolnila. Já tuším, co to znamenalo.

Prozradíte?

Ne, nechám si to pro sebe. Jde o velmi intimní záležitost.

Pamatujete si na tu chvíli, když jste letěla dolů?

Vlastně jsem v tu chvíli vůbec nevěděla, kam padám. V reálu ano, padala jsem na dlažbu Zlaté uličky. Ale v tu chvíli jsem prostě letěla do tmy. Dopadla jsem na záda a na hlavu, pravou ruku jsem měla pod sebou. Okamžitě přiběhli kolegové a přivolali záchranku. Když jsem zjistila, že můžu dýchat a nemám nic s hlasem, tak jsem se vnitřně uklidnila. Jen mě trochu bolela ta ruka. Řekla jsem i klukům ze záchranky, že je snad všechno v pořádku a můžu jít dohrát představení. Jenomže když mi prohmatali ruku, řekli, že musím okamžitě do špitálu, protože ji mám zlomenou.

A i se sádrou na ruce dál natáčíte a hrajete?

Jo, holky, scenáristky Cest zareagovaly velmi rychle, pohotově zakomponovaly můj úraz do děje. Už mám za sebou pár natáčení, takže vím, že o té zlomenině beze mě mluví nějaká seriálová postava v návaznosti příběhu, než se objevím se sádrou na obrazovce. Ale co konkrétně řekli, proč má Pacina zlomenou ruku, to nevím.

Co máte s Pacinou společného?

Možná temperament. Jo. Taky rychle mluvím a snažím se věci rychle organizovat, takže tohle by se taky dalo brát jako společné.

Řekl bych, že Pacina prvořadě nemyslí sama na sebe, ale na druhé, je vstřícná, otevřená...

Určitě, a právě proto jsem za tu roli vděčná, protože díky tomu, co jste vyjmenoval, mám co hrát. Pacina má víc poloh.

Také neměla jednoduchý život, což je další spojitost s vámi. Pokud byste mohla nějakou etapu svého života smazat, která by to byla?

To je těžké, protože všechno to zlé nebo vnitřně bolestné, co se mi stalo, mělo svůj smysl. Asi nic, nebo přesněji, vůbec nic se neděje jen tak. Nicméně je pravda, že v danou chvíli to bývá hodně těžké.

Co pro vás bylo vnitřně takříkajíc hodně přes čáru?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlela... Spíš řeknu, že mám takový jeden boj. S bráchou se nám to stále ve snech vrací a je to zvláštní. Byli jsme v takzvané celotýdenní školce a komunistický systém rozděloval děti ve školkách do oddělení podle věku. S bráchou jsme od sebe dva roky, on je starší, tudíž jsme se tři roky neviděli. Vídali jsme se jen na obědech a zamávali jsme si. Dlouho jsme k sobě pak hledali cestu.

Ocitla jste se někdy v situaci, kdy jste si říkala, že s herectvím seknete?

Ocitla. Když můj muž hodně vážně onemocněl. Obě děti byly ještě malé, já chtěla být pořád s ním, abych mu mohla pomáhat. To byl ale jen ten prvotní pocit. Vzápětí jsem se rychle vrátila do reality a řekla si: Stop! To je přece blbost, to nejde... Musím se o všechny postarat, musím vydělávat, protože tohle je moje rodina. A tím, že bych u manžela trávila 24 hodin, bych nic nezachránila. Navíc, kdybych přestala hrát, můj muž by z toho byl hodně smutný. Moc dobře ví, že herectví miluju.

Kdo vám v tom okamžiku nejvíc pomohl?

Je to paradox, ale právě manžel. Postavil to tak, že se jakoby nic neděje, že to zvládne a všechno bude probíhat tak jako dřív.

Jak byste popsala sama sebe?

Jsem ve své podstatě docela melancholická. Ale ne do deprese, ne do zkázy. To je jedna věc... Druhá věc je, že miluju humor. Černý, sarkastický. Možná tyhle dvě věci nejdou moc k sobě, ale když se nad tím zamyslíte, přijdete na to, že ano, protože to spolu souvisí. A dál – někdy se v komunikaci úplně zaseknu. To když cítím z lidí takovou tu snobárnu, tu nezdravou pýchu na sebe sama. Když tohle z někoho vycítím, stáhnu se do sebe a začnu se chovat jako dítě. Myslím, že to souvisí s tím, že vnitřně pořád toužím po spravedlnosti. Ve všem, u všech, všude...

A může na světě vůbec být spravedlnost, když jsme tak nedokonalí?

No, přesně... Ale já měla na mysli svou touhu. Protože v reálu to skutečně nejde. Dnes a denně se na každém kroku s nespravedlností potkáváme a jsem na ni doslova alergická. I v tom slova smyslu, že někdo kategorizuje podle prvního dojmu, a ne podle toho, jak se věci opravdu mají.

Každému z nás Bůh někde naložil víc a někde míň. Jak nadělil vám?

Možná mi nedal moc v průbojnosti a odvaze. Spoustu věcí mapuju, ale pak, když má dojít na lámání chleba, kolikrát nejsem dostatečně průbojná nebo odvážná to rozetnout. Ale co je to odvaha? Drzost... Je to drzost? Myslím, že ne.

Simona Postlerová prozradila ještě další svá duševní tajemství. Jestli vás její úvahy a přesvědčení zajímají, najdete je v nové Vlastě 46/2012.