Hana Zagorová:Na hádání jsem špatnej partner, to Štefan je Lev s plamínkem

Co vám naposledy udělalo radost?

Maruška Rottrová, když přijala pozvání, aby jako host vystoupila v mé letošní vánoční Lucerně. Stejně jako nový vánoční singl, který jsem k té Lucerně dotočila… Říkám to proto, že teď v období hlubokého podzimu jsem toho plná a vlastně veškeré mé úsilí k tomu směřuje. Ten vánoční koncert je vyvrcholením celého roku, pomyslnou třešničkou na dortu, která mi uzavírá pracovní rok.

Marie kariéru oficiálně ukončila. Dalo vám hodně práce ji přemluvit?

Ne, vůbec jsem ji nemusela přemlouvat. Myslím, že Maruška je tak rovný člověk, že pokud by jí něco vadilo, nebyla by si jistá nebo by nechtěla přijít, řekla by to na rovinu.

Nikdy jste nebyly konkurentky?

Ať si kdokoliv říká cokoliv, tak konkurentky jsme vlastně úplně všechny zpěvačky. Ale to je úplně normální. Funguje to i v jiných oblastech, jen s tím rozdílem, že naše povolání je víc na očích. Ale co se třeba Marušky týká, myslím, že každá děláme věci, které si nejsou zase až tak podobné. Navzájem se známe spoustu let, ještě z dob našich ostravských začátků.

Čili zdravá konkurence.

Sice jsem řekla, že jsme všechny konkurentky, ale ona je to ve své podstatě soutěživost, jistá bojovnost. A to platí i mezi zpěváky. Každý z interpretů populární hudby, pakliže to není čistě muzikálový zpěvák, je individualista. Každý máme svoje koncerty, jsme sami za sebe. Když se nám na jevišti stane něco nepatřičného, nějaký malér, nikdo nás z toho nedostane. Tohle musím zaklepat, protože se mi to doposud nestalo. Každopádně chci říct, že všichni jsme v této branži nastaveni tímto způsobem. Samozřejmě, že každý z nás chce vyhrát, ale není to konkurence jako taková. Spíš soutěživost a styl patřící právě k tomuto typu povolání. Ale když přijde na věc, dokážeme všichni držet pohromadě. Určitě to není tak, že bychom si my zpěvačky strkaly připínáčky do lodiček nebo si v šatně třeba páraly šaty, to ne.

Díky manželovi jste zblízka poznala i operní svět, řekla byste, že se konkurenční boje projevují víc v zábavní scéně, nebo v operním světě?

Prostředí, v němž se pohybují operní zpěváci, je na rozdíl od toho našeho jiné. Typicky divadelní. Prostě kolektivní práce. Tam, kde vystupuje Štefan, se pohybuje elita opery z celého světa, kterou si najímají šéfové operních scén napříč kontinenty. A co jsem měla možnost i vidět, to všechno jsou lidé, kteří si nemají co závidět. Zcela originální a profesionální osobnosti. Řekla bych, že jsou i takoví veselejší. Zatímco my, z pop branže, jsme uzavření víc do sebe. Je to tím, že pracujeme každý zvlášť. V opeře jsou zpěváci víc semknutější, po zkouškách nebo představeních si společně zajdou na jídlo, na skleničku… Je to trochu jiný svět. Možná i v něm jsou nějaké intriky nebo zákulisní boje, ale z toho, co jsem za ta léta po Štefanově boku mohla vidět, nevím o nich.

Se Štefanem máte až ukázkový vztah, ale nechce se mi věřit, že jste se třeba vůbec nepohádali.

Víte, střet a střet se může projevovat rozdílně. Jde o to, jestli se necháte vytočit tak, že začnete kolem sebe například třískat hrncema, nebo jestli je člověk věkem už vycvičený natolik, že si řekne, já se hádat nebudu. A tohle je třeba náš případ. Když vidíme, že ten druhý má blbou náladu, spíš si jdeme z cesty, než abychom se zbytečně provokovali. Takže možná v tom to je. Anebo taky v tom, že se objeví týden, kdy se vůbec nevidíme, a to jsme si pak vzácnější. Já jsem absolutně nehádavý člověk, kdežto Štefan, ten má, jak se říká, plamínek u zadku, a navíc je Lev, čili to má v krvi. Jenomže já jsem špatnej partner na hádání.

Čili se raději klidíte z cesty.

A naopak, když jsem protivná, klidí se z cesty Štefan. Nemáme spolu rozpory ve věcech, kvůli kterým by stálo za to se hádat.

Na koho se můžete vyjma manžela, když dojde k nějakému problému, zcela spolehnout? Je někdo takový?

Můžu říct svoji sestru a Karla Vágnera, když dojde k nějakému problému, tak Karel je rozhodně ten druhý člověk, komu bych po Štefanovi – tedy pokud není nebo by nebyl přímo se mnou – zatelefonovala.

Máte vůbec čas na kamarádky, kamarády?

Já mám většinou takové kamarády, které nevidím třeba i dva roky, a když se sejdeme, navážeme přesně tam, kde jsme hovor před těmi lety skončili. Na jednu stranu je super, že jsem půl roku téměř každý rok se Štefanem v zahraničí, ale na druhou stranu se ochuzuju o setkávání s kamarády v Praze. No, a když jsem doma, mám kvůli práci tak málo času, že je vysloveně svátek, když se s někým sejdu. Svůj čas tady dělím mezi Štefana a kluky s Boom bandu Jirky Dvořáka, kteří mě doprovázejí na koncertech. Takže to je ta jedna z horších věcí, které moje povolání přináší.

A máte za sebou také nějaké horší vánoční svátky?

Takhle to vůbec nemám. Beru život tak, že to, co bylo, bylo a to už nikdo nevrátí. Nevracím se ve vzpomínkách, a k těm špatným věcem nebo zážitkům už vůbec ne. Myslím, že naše mysl je nastavená tak, že stejně po letech ty špatný věci vytěsní. Doufám, že to platí všeobecně, alespoň tedy můj případ to je. Pamatuju si jen to hezký. Například, když jsem byla malinká a za oknem jsme se sestrou sledovaly tátu, jak veze domů stromeček na saních, máma si pískala v kuchyni… Zatímco někomu při vyslovení slova Vánoce vyskočí na mysl Ladovy obrázky, mně obrázek toho, co jsem řekla. A ještě ledové fialky, které nám pod sněhem rostly na zahradě, a pak jsme je měli doma ve váze.

Lidé se k sobě o svátcích chovají líp, i když by to tak mělo být po celý rok.

Všechno je podstatně tvrdší, než to bývalo, když jsem já byla mladá. Co jste řekl, je pravda, ale když má někdo obrazně řečeno celý rok zavřenou peněženku a pro ty potřebné ji otevře jen na Vánoce, tak zaplať pánbu za to. Jasně, že na to každý nahlíží individuálně, já můžu tohle celoroční chování odsuzovat, ale vzápětí dodávám: Díky bohu, že ty svátky vůbec jsou. Že je těch pár dnů, kdy se lidem asi víc otevírají srdce a pomáhají.

Pokud vás zajímá, jak Hana bojuje se svou nemocí, a jaký dobrý skutek přichystala ona na letošní Vánoce (můžete jí s ním pomoct), tak si to přečtete v nové Vlastě 48/2012. Právě na stáncích!