Helena Vondráčková: Dárky u nás dostává pes i kočka

Ještě se prý nestalo, aby na Štědrý den nebyla doma. Nikdy. Vidina svátků v zahraničí ji vůbec neláká: „Vánoce se mají slavit doma. Je to čas, kdy bychom měli být s těmi nejbližšími. Vím, že někdo může oponovat, že na místě nezáleží, ale mě Vánoce mimo domov opravdu nelákají. A už se to asi nezmění.“ Zatímco dřív se každý rok o Vánocích vracívala do rodných Slatiňan, dnes se blízcí Heleny Vondráčkové (65) vydávají na svátky za ní do Řitky.

Která vzpomínka se vám o Vánocích rok co rok vrací?

Tak to vím bezpečně – dárek od mé sestry Zdeny. Neměla na to, aby mi pod stromeček koupila vysněné krasobruslařské boty, takže jeden rok jsem dostala boty a příští brusle.

Není to zklamání dostat jen část dárku?

Vůbec! Brala jsem to jako úžasnou věc, protože to byl můj velký sen. A věděla jsem, že to udělala z lásky ke mně. Dnes nás vánočními svátky obchody masírují už téměř od léta.

Jak vnímáte tenhle nátlak konzumu?

Chápu, že se obchodníci snaží prodat co nejvíce, ale o byznysu přece Vánoce nejsou. Jsou o zrození Ježíše Krista, o tom, že bychom měli být s těmi, které máme rádi. V těchto dnech má velký význam duchovno.

A zajdete si třeba na půlnoční?

Celá rodina jsme chodívali do našeho kostelíčka svatého Martina, kde taťka hrával na varhany, zpívali jsme koledy... Pro nás jako děti to bylo velmi romantické. Obdivovali jsme jesličky a hlavně sošku malého černouška, kterému se do dlaně položila koruna, zmáčkl se knoflík a černoušek minci slupnul. V Řitce, kde bydlím, bohužel kostel nemáme.

Koledy jsou sváteční tradicí, stejně jako vánoční koncerty zpěváků v Lucerně. Napadlo vás někdy udělat koncert v kostele?

Mé koncerty v Lucerně jsou sice předvánoční, ale nezpívám na nich jen vánoční melodie, ale také písně z mého běžného repertoáru, na které publikum čeká. Nicméně co není, může být. Třeba jste mi dal právě inspiraci.

Teď by to chtělo z Lucerny na vaši vysněnou Broadway, že?

To je opravdu jeden z mých velkých snů. Aspoň jsem se pokusila tu atmosféru přiblížit koncertem Helena on Broadway v pražské Státní opeře. Kromě nejslavnějších českých i světových muzikálových a filmových melodií jsem si za doprovodu velkého symfonického orchestru zazpívala duety s báječnými kolegy: Bárou Basikovou, Mirem Dvorským, Jirkou Kornem, Petrem Kolářem, Mariánem Vojtkem, 4Tetem a Vladimírem Boltem z Berlína. Jsem šťastná, že tahle velká show s tancem a stepem vyšla na CD a DVD.

Pro úplnost – letos vám vyšla i kniha Každá trampota má svou mez...

Já ji nepsala, autorem je Petr Macek, ale spolupracovala jsem na ní a hodně nám také pomohla moje sestra Zdena. Je to ohlédnutí se za mojí životní dráhou – jak uměleckou, tak osobní.

Která trampota vás poslední dobou nejvíc trápí?

Především – a to nikoli jen v poslední době – mě tíží smutek nad rozkolem v naší rodině. Ale k tomu už jsem řekla vše, nechci se opakovat.

Letos dorazila z Ameriky domů vaše neteř Lucie se synem Matyášem. Už vám synovce ukázala?

Ne. Vlastně i o její svatbě jsem se dozvěděla až z médií. Neozvala se a nesetkaly jsme se.

Ale vy jste si přece s Lucií nic neudělaly!

Já vím, že ne. Na druhou stranu chápu, že je loajální ke své rodině.

Vy snad nejste její rodina? Nehledě na to, že Lucie je podle mě dospělá...

Mrzí mě to, ne že ne. Ale co s tím nadělám? Vůbec nic. Třeba se spolu ještě potkáme.

Na svátky v televizi pravidelně běží Šíleně smutná princezna. Byla jste někdy na Vánoce smutná?

Byla a bohužel právě vloni, kdy těsně před Vánocemi zemřel můj otec. Bylo to velmi bolestné, je to pro mě obrovská ztráta.

Co vás z té bolesti dostalo?

Práce. Tak jako vždy, když mě potká něco smutného nebo zlého. A také moji blízcí.

Takže v těžkých chvílích potřebujete společnost blízkých lidí, a ne – jak se říká – lízat si rány v koutě?

Je lepší mít si s kým popovídat, tenhle ventil určitě potřebuju. Vysloveně samotu jsem v takových chvílích nikdy nevyhledávala. I když čas od času jsem chvíli ráda sama.