Igor Chmela: V Partičce jsem čtvrtý kolo u vozu

Nechce se totiž bavit o soukromí. Nejraději by mluvil jen o Divadle Na zábradlí, které je už přes deset let jeho domovskou scénou a taky srdeční záležitostí. Jak z toho vybruslit, když většina diváků zná Igora Chmelu (41) jako improvizátora, který nemá problém si sám ze sebe udělat legraci?

Proč nechcete dávat rozhovory?

Protože je to pořád dokola jedno a to samý. Nedávno se mě jeden novinář zeptal, jestli se mazlím se svými dětmi. Co je, proboha, komu do toho?! Mám pocit, že jsem dal tolik rozhovorů, že jsem vlastně všechno řekl. Nemám potřebu nic sdělovat.

Co vám popularita dává?

Snáz se dostanu ke komerčním nabídkám. Ale nijak to nepřeceňuju, protože, stejně jako si spousta lidí Partičku oblíbila, je i dost těch, kteří ji nemusí.

A co vám popularita vzala?

Část soukromí. Jedu hromadnou dopravou, lidi na mě koukaj a šeptaj si mezi sebou: „Hele, to je von, ten z Partičky!“

To vám tak vadí?

Pořád ještě se s tím nějak učím žít. Uvědomuju si ale, že je to součást herecké profese.

Jakou pozici zaujímáte v celé té partičkové čtveřici?

Řekl bych, že jsem tam čtvrtý kolo u vozu.

Znamená to, že se vnímáte spíš jako doplněk zbylé trojice?

Řeknu to takhle: V pořadu jsem sám za sebe a jsem jeho nedílnou součástí. Ale je fakt, že s klukama (Michalem Suchánkem a Richardem Genzerem - pozn. aut.) se znám mnohem kratší dobu než třeba Ondřej. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostal k jejich způsobu uvažování. Proto si třeba myslím, že nejsem tak pohotový jako oni.

Když pomineme Partičku, vyhovuje vám víc improvizace, nebo spíš nazkoušená jistota?

I v průběhu něčeho nazkoušeného si můžete trochu vyrazit z kopýtka a zaimprovizovat si.

Jak dalece zasahuje improvizace do vašeho soukromého života?

Každý asi v životě dost improvizuje. Ale abych právě tolik nemusel, mám diář. Takže vím, že dnes hraju Na zábradlí v představení Denně, čili těžko půjdu na Vinohrady, kde bych na sebe hodil kostým pana Preisse a vběhnul na jeviště.

Už jste někdy propásl představení?

Jo, jednou, to byla Plešatá zpěvačka v divadelním spolku Kašpar. Tehdy ještě nebyly mobilní telefony, a když jsem dorazil pozdě večer domů, měl jsem na záznamníku asi patnáct poplašných vzkazů. Nakonec to za mě vzal Jakub Špalek a představení se odehrálo. Dopadlo to dobře, dokonce i bez pokuty. Takže vidíte - každý jsme nahraditelný…

Zpět k Partičce: Prozradíte mi největší trapas?

Nevybavuju si, že bych tam nějaký absolvoval. A pokud se to stalo nebo děje, snažím se to v rámci duševní hygieny ze svýho vnitřního harddisku smazat. Nemá smysl ani cenu se tím zaobírat.

Máte nějaké hranice, za něž byste nešel? V rámci Partičky už jsme ve spodním prádle viděli Ondru Sokola, Geňu…

Touhu svlíkat se fakt nemám.

S Partičkou jezdíte i po republice. Má představení bez přítomnosti kamer větší drajv než televizní natáčení?

Do mimopražských divadel chodí lidi, kteří nám fandí, takže příliv pozitivní energie je tam znát. Ale na pražské natáčení teď začala chodit spousta fanoušků, kteří dokážou udělat dobrou, pohodovou atmosféru. Už jsem zažil i desetiminutový vytleskávání vstoje. Připadal jsem si jak nějaká megastar!

A konkrétně pro vás je lepší představení bez, nebo s televizními kamerami?

No, je fakt, že při natáčení jsem trochu nervóznější. To v divadlech ne. Tam, když něco pokazíte, je to v tu ránu pryč a už se tím nemusíte trápit.

V co věříte?

Vidíte, tak intimní a důvěrná záležitost. A to je právě to, proč nerad dávám rozhovory. Co je komu do toho?!