Nenávidí slova jako umění, umělec, intelektuál. „Ale v tom provedení, v jakým se používaj u nás! Daleko míň mi vadí nízká legrace než pseudo-velký umění, kdy ti herci na jevišti chodí - jak říkal Vladimír Franc - a kaděj mramor.
To mi vadí daleko víc a považuju to za větší podvod, než když se lidi snaží dělat srandu, a nejde jim to.“ Je typem člověka, který si, jak sám o sobě tvrdí, vždycky dělá jen to, co chce on sám.
Jste schopen přistoupit na kompromis?
Určitě. To byla třeba Ordinace v růžové zahradě, kde jsem hrál dva roky. Chtěl jsem si zvýšit svou cenu na trhu. Není to tak, že bych na ten seriál nadával, ale rozhodně to nebyla práce, která by mě extra bavila.
Bylo to ode mě vysloveně chladný rozhodnutí. Jak už říkal Petr Nárožný, když herec musí někomu říkat, že je herec, dostává se do strašlivý situace. A ono to tak skutečně je.
Ale vy jste chtěl být původně rockovou hvězdou.
Vlastně to chci furt, akorát pořád ještě neumím zpívat.
V pozici režiséra se cítíte jako king, v pozici herce se cítíte jako?
Poddanej. A když už jsme u toho, tak režie mě naplňuje stokrát víc. I když mě to stojí podstatně víc sil, přece jen to je něco, u čeho vím, že jsem to celý - ten kterej projekt - vytvořil sám.
A není problém, když v pozici režiséra vedete své kamarády?
Není. Je to o něco ožehavější, to jo. Ale herectví je někdy hodně bolavá disciplína a herce musíte čas od času zranit. Zvlášť když ho chcete posunout někam, kam v danou chvíli už nemůže. Pokud je totiž herec spokojenej, nikdy vám nepůjde dál, než jak je zvyklej.
Takže když ho znejistíte natolik, že si přestane věřit, začne najednou hledat někde jinde - to je součást profese. A ti kamarádi se mi při práci zraňujou daleko hůř než ti, ke kterým takovej vztah nemám.
Když vás tak poslouchám, nepřemýšlel jste někdy o profesi psychologa?
A velmi vážně! Dokonce tak, že jsem se dlouho rozhodoval, jestli mám jít na DAMU, nebo na psychologii. To mě vždycky bavilo a baví, ale myslím, že s režií to má hodně, hodně společnýho.
Pořád pozoruju lidi, dívám se, jak reagujou, jak se chovají. Krásně se to doplňuje a propojuje. Akorát rozdíl mezi mnou a psychologem je ten, že on se snaží lidem pomáhat, kdežto já je dusím.
Jsou podle vás komplikovanější ženy, nebo muži?
V tom není absolutně žádnej rozdíl. Muži a ženy jsou úplně jiné mechanismy, jsou to města a každý s úplně jinou mapou. Ale těch dopravních kolapsů je v každým tom městě přibližně stejně.
Bohužel ty dopravní komplikace, takový ty zácpy, jsou tam i tam na úplně jiných místech, ale ani jedním, ani druhým městem se nedá cestovat bez stání v nekonečnejch frontách.
Je něco, čeho si na ženách vážíte víc než na mužích?
Těch věcí, který chlapi nemají. Určitě mezi ně patří prsa. K těm mám úctu, to je fakt dobrej vynález. Považuju je za jednu z nejpovedenějších věcí na světě. Jednoduchý a zároveň bezvadný!
Co považujete za nejpovedenější ve svém soukromí?
Určitě moje dvě děti, ty jsou nejúžasnější záležitostí v mém životě vůbec.
Když přišly na svět, co zásadního se u vás změnilo?
Zásadně změnily to, že jsem přestal pochybovat o tom, jestli jsem schopen někoho bezmezně milovat.
Nechcete snad tvrdit, že do doby narození vaší dcery a pak syna jste nikoho bezmezně nemiloval…
To do tý doby nešlo. U všech holek jsem o tom samozřejmě přemejšlel a měl jsem pokaždý pochybnosti, že mám možná rád jen sám sebe. Na jednu stranu je to dobře, člověk se musí mít rád, ale ve vztahu - i přes to prvotní zamilování - jsem vždycky cítil, že chtě nechtě jsme vlastně dvě osoby, jen žijící vedle sebe.
No, a když budou bez sebe, třeba to bude chvíli bolet, ale fakticky to nic pro mou osobu znamenat nebude. Kdežto narozením Esterky a pak Adámka mi do života vstoupili ti, který bez jakejchkoliv pochybností bezmezně miluju, a tak to už i zůstane.
Bavíme se o ženách, a velká většina z nich se na Partičku dívá kvůli vám. Prý nedokážou pochopit, jak je možné, že jste tak skvělý režisér a zároveň i úžasný herec. Můžete jim odpovědět?
No… já nevím. Asi bych jim to vysvětlil tak, že se trochu pletou. Fakt nevím. Ale já snad ani nemám právo na takovou věc odpovídat. Člověk je zaslepen ješitností a moje ego je tím, co jste řekl, natolik potěšený, že by ze mě vypadla nějaká nechutně samolibá věta.
Právě u člověka, který tvrdí, že má velmi vysoké sebevědomí, bych čekal úplně jinou odpověď.
Ta věta s tím sebevědomím se o mně už léta traduje a je vytržená z kontextu z jednoho z mých prvních rozhovorů.
Čili to není pravda?
Je, to zase jo. Určitě. Ale vemte si, že já byl strašně zamindrákovaný dítě. Potom jsem začal dělat divadlo a na tom začátku to taky nebylo, že bych byl dítě štěstěny. Role dostávali jiní.
No a já se tehdy zasekl a soustředil jsem se na to, abych vytvořil nějakej vlastní styl, na kterej jsem prostě pyšnej. A vím, že to dělám dobře. Víte, tady v tý zemi se traduje poměrně falešná skromnost, která mě příšerně prudí. Takže jsem začal záměrně říkat to, co je pravda. A jsem s tím docela spokojenej.
Proč jste byl jako kluk zamindrákovanej?
No tak já byl šíleně rachitický dítě, k tomu nevidím na jedno oko, takže jsem nosil strašlivý husákovy brejle, navíc jsem měl na jedno oko klapku, a taky jsem byl dítě, který nemělo otce. Stačí?
Bohatě. Co bylo pro vás nejtěžší na té cestě od zamindrákovanýho kluka k úspěšné mediálně známé tváři?
Samozřejmě DAMU. A proč? My jsme měli poměrně náročný profesory. Třeba úchvatná, vážně skvělá profesorka na hlas, paní Válková, ta mi dva roky říkala:
„Sokole, co vám to proboha udělali, že vás sem vzali? Vy neumíte mluvit. Vy nikdy ani mluvit nebudete, vy jste naprosto ztracenej případ. Máte hyperkinetickou dysfonii, a to je nemoc, se kterou se nejde u divadla vůbec chytit!“
No vidíte, jak jste se nakonec navzdory profesorce chytil!
Ale ona byla vážně úžasná.
Stále považujete inscenaci Sexuální perverze za nedoceněnou?
To ne, že nedoceněnou, ta inscenace má obrovskej úspěch a dodnes je vyprodaná. To spíš bylo míněno vůči kritikům. A hlavní důvod byl technickýho rázu. Máme tam celkem 41 přestaveb. Měl jsem to vizuálně vymyšlený jako filmovej střih. Rychlá přestavba - a hned se jede dál.
Jenže na premiéře se nám to trochu vleklo, ale za dva měsíce už to bylo vychytaný. Tehdy mě ale fakt mrzelo, že jsem se nechal přemluvit a neposunul jsem premiéru, aby bylo všechno v pohodě.
A taky že jo, ti kreténi - kritici - si fakt namísto hereckejch výkonů na premiéře všímali právě těch přestaveb. To bylo nefér vůči všem hercům.
Jak byste sám sebe popsal jednou větou?
Třeba vědec a idiot. Nebo citlivej člověk a kretén - to jsem já. Velká snůška naprostejch protikladů.
Tím si vysvětluji, proč tak milujete improvizaci.
To taky.
Improvizujete jen v práci, nebo i v soukromí a běžném životě?
Protože jsem absolutně nesystematickej, tak v běžným životě jenom improvizuju. Jakkoliv v tý režii nemám problém, všechno mám srovnaný, vím, jak to dopadne, kam koho povedu, nikdy se nebojím - v životě to mám přesně naopak. Jsem chaotickej idiot.
Zapomínám zaplatit složenky, prošvihávám termíny, zapomínám vyzvedávat děti. Tudle jsem třeba jel, a nestalo se to poprvý, pokazilo se mi auto, a měl jsem vyzvednout Adámka. Zavolal jsem si taxi, nasedám do vozu, do toho s mobilem na uchu vyřizuju něco dalšího, a najednou jsem si nemohl vzpomenout, kam pojedeme.
Řekl jsem řidiči, ať jede na Vinohrady a tam už ho budu navigovat. Dojeli jsme ke školce, řekl jsem mu, ať na mě počká, a za brankou jsem si uvědomil, že jsme špatně. Adámek už přece do školky nechodí, měl jsem ho totiž vyzvednout před školou.
Je něco, z čeho máte strach?
Určitě. Nemoc, strašnej strach mám ze samoty, ačkoliv jsem strašně rád sám. Ale myslím z takový tý nevybraný samoty. O děti mám neskutečnej strach. Jo, a taky mám strach z toho, až mi to jednou nepůjde.
Znám totiž spoustu režisérů, kteří byli v jisté fázi života skvělí, ale už dávno to není ono, jenže on jim to nikdo zřejmě neřekne. Možná se to nenosí.
Pravda, nebo lež?
Rozhodně to první. Vždycky je lepší pravda, i za cenu toho, že se s někým rozhádáte, než jakákoliv i sebemenší milosrdná lež.
Netoužíte natočit film za velkou louží?
Pokud bych takovou nabídku dostal, jel bych okamžitě. A řeknu vám, že jsou chvíle, kdy mě tady to češství takovým způsobem ser..., že bych se sbalil a vypadnul odtud.
Ale vím stoprocentně, že jsem 14 dní pryč a už hledám cestu zpátky. Nevím, jestli je to vlastenectví, ale dlouho bych to určitě nikde nevydržel. Mám to tady rád a zároveň mě to tady v mnoha ohledech prudí.
Čeho byste chtěl vlastně v životě dosáhnout?
Mně se ty cíle dost často hodně měněj. Za chvíli mi bude čtyřicet a mám pocit, že právě procházím nějakejma zásadníma změnama.
Stárnete?
Tak to mě děsně štve, protože už mi fakt není šestnáct… Ty cíle mám čím dál víc privátnější, ale o nich mluvit nebudu. A v práci? S kamarádem máme napsanej film a ten chceme natočit. Až to uděláme, rád bych věděl, že to je dobrý a my nepromrhali čas.
Máte už název?
Máme. Bude se jmenovat Krásné. A i kdyby na něj nepřišel vůbec nikdo, tak budeme vědět, že tohle fakt stálo za to.