Máte raději ďábelskou rebelii, nebo andělskou čistotu?
To je docela obtížný… Andělská čistota ve mně trochu evokuje nudu. Ale zase mám pocit, že spousta lidí se dnes omlouvá tím, že je čertovská, že má spoustu emocí, že je to fajn, a pak dělají i docela nechutný věci.
Sama sebe nemůžu soudit, ale asi bych chtěla být trošku ďábelská, čertovská, mít ten oheň v těle, ale přitom duši andělsky čistou. Kdyby všichni lidi byli hodní jako andělé, ale měli víc temperamentu jako čerti, to by na tomto světě bylo fajn.
Z čeho máte strach dnes?
Z banálních strašlivých věcí, jako je bolest, nemoc, samota, beznaděj. Mnohem víc se bojím pocitů než reality. Dopředu se bojím toho, jakej budu mít strach. Jak si budu připadat, jak budu smutná.
Bojím se duševních odrazů reality. Když ale pominu ty smutné a často nevyhnutelné věci, jako je fyzické a duševní zdraví, tak víte, čeho se bojím? Lidí, kteří nerespektujou žádnou normu. Kteří nemají soucit.
Bála jste se někdy sama sebe?
Vždycky v nějakých milostných záchvatech. Ale nikdy ne tak, že bych se bála, hlídala se a pak si řekla, že jdu od toho. Nedokážu nic předstírat. Na mým obličeji, i když se snažím tvářit pozitivně, je stejně vždycky vidět, pokud mě někdo naštve.
A nebudu se přetvařovat. Nebudu záměrně vylaďovat svůj výraz v obličeji do pozice, že je vlastně všechno OK, že se nic nestalo. Pár lidí i ve vyšších funkcích jsem naštvala, protože jsem se nedokázala přetvařovat, tvářit dostatečně pokorně, servilně.
Děláte kompromisy, nebo si trváte na svém stůj co stůj?
Halina s vnoučkem Hugem
Mně je celkem fuk, co si kdo v danou chvíli myslí, protože mi jde o to, aby výsledek té či oné práce byl dobrej. Když jsem přesvědčena o tom, že mám pravdu - ale pochopitelně se můžu mýlit -, tak si za tím stojím.
Pak záleží na tom, kdo má jaké kompetence. Když jsem v pozici šéfa a jsem přesvědčená, že „tohle“ bude dobrý, byla bych blázen, kdybych si za tím nešla.
Když tu kompetenci má někdo jiný a udělá to podle svýho, s čímž můžu sama za sebe nesouhlasit, tak ať si to udělá. Pak si sice hryžu nehty, že to blbě dopadlo, doma všem říkám: „Já to říkala!“, ale ve výsledku mi to stejně není nic platný. (smích)
Co považujete za to nejlepší z toho, co jste dosud vymyslela a udělala?
Rozhodně bych nevypíchla jedinou věc. Myslím, že se mi povedla taková zvláštnost. Říkala jsem pravdu, byla jsem upřímná ve svých v podstatě nekonvenčních názorech na ženu, na vzhled, na vztahy, a podařilo se mi to na všech frontách, který mi byly nabídnuty, šířit dál.
Mohla jsem svý názory prezentovat svým jazykem ve všech odvětvích - knihy, časopisy, film, televize. Docela se mi to povedlo. Teď všichni rýmujou, říkají nějaký rady. Nikdy se neříkalo, jak něco přežít, s tímto jsem přišla já před nějakými dvaceti lety. Často nacházím tu svou terminologii v různých oblastech.
Proč skončily Rybičky?
Když jsme natáčeli už sedmou sezonu, změnil se ředitel brněnského studia České televize a chtěl všechno inovovat. Včetně Rybiček. Každý ředitel, který nastoupí do televize, mívá tendence inovovat delší dobu zavedené pořady. Scházeli jsme se, byl to dokumentarista, což má k zábavě daleko.
Byl tam necelý rok, skončil, pak nastoupila na Kavčí hory paní Fričová a mám takový dojem, že jsem jí byla nesympatická a lezla jí na nervy. Myslím, že si myslela, že mě televize moc platí. Možná, nevím.
Ona se při každém osobním jednání se mnou tvářila dobrácky, ale zároveň mi házela klacky pod nohy. Když jsem jí řekla svůj názor, oponovala mi. A že bych podle ní měla dělat něco jinýho. Jenže vzápětí sama zapomněla co. A vlastně se o Rybičky jako by nikdo nestaral, jen ona.
Bohužel stále zapomínala, o co se stará a co mám dělat. A ten její „pozitivní“ vztah ke mně vyvrcholil ve chvíli, kdy se rozhodla, že můj nový pořad nasadí o letních prázdninách. To bylo velmi taktické. (smích)
Nakonec jsem se sama naštvala na všechny v této televizi a odešla jsem. Zdrtila jsem je tam svou nevšímavostí a rozhořčeností, ale bohužel si toho nikdo z nich ani nevšiml. (smích)
Co vám dělá v životě největší radost?
Když se nezmítám v pochybnostech. Když mám pocit, že se mi něco opravdu povedlo. Když něco najednou vyjde a jsem sama se sebou spokojená. Teď opomíjím takové ty věci, které jsou nejhodnotnější, že všichni mí nejbližší jsou vedle mě, jsou živí, zdraví, já mám pocit vnitřního klidu…
Mám radost, když se někomu líbím a cítím mužskej obdiv. V duchu si pak říkám, jak je to fajn, jak jsem jako žena úžasná. Pravda, není to už moc často. (smích)
Jak jste na tom s muži?
Mám je ráda, ráda se s nimi bavím. Ve většině zaměstnání, kde jsem působila, jsem byla obklopena převážně muži. Až v posledních letech ovládly média ženy.
Taky mám ženy ráda a chci, aby se na ně myslelo a aby jim bylo předkládáno to, s čím se mohou ztotožnit, ale někdy mi to přijde, že se ženy a ty jejich ženské zájmy berou až moc vážně. Řekla bych to takto: Už dost těch rtěnek!
Jak se díváte na chlapa coby tvora odlišného od ženy?
Můj pohled je úplně jasnej. Mám dceru a syna…
A vnouče...
Pravda, navíc ještě dalšího chlapečka v naší rodině. Ale je to tak, že u mé dcery vím, že je mi podobná duševně i vkusem. Je ale mnohem asertivnější než já, takže to možná bude mít ve vztazích mnohem komplikovanější.
Ale ten můj chlapeček, jaká důra si ho odvede? (smích) Každá matka, co má syna, si tohle říká. Tím pádem se na každýho muže dívám jako na toho chlapečka, kterýho pak jednoho dne nějaká čůza uzurpuje sama pro sebe. Ulapí.
Někdy v něm vidím takovou bezmocnost. Muži jsou vážně v něčem jiní než ženy. Je v nich taková lenost a neochota se svěřovat se svými pocity.
Mužům ale nemůžu odpustit, když se v padesáti zamilujou do dvacítky a opustí ženu i s dětmi. Starýho psa taky člověk nevyhodí a nejde si pořídit štěně. Slušně počká, až skoná.
Je to fakt, ale tentýž model může platit i obráceně. Žena se v padesáti zamiluje do nějakého zajíce, opustí manžela a děti.
Děje se to sice méně často, ale může se to stát, to je pravda.
Odpustila byste svému manželovi nevěru?
Ale jo. Myslím, že nevěra se odpustit dá a může. Já bych ji sice odpustila, ale nezapomněla.
Určitě jste nezapomněla, co vám jako první proletělo hlavou, když vám dcera oznámila, že budete babičkou?
Radost. Byla jsem nadšená, že tady v domě budeme mít nový život, další dítě. Další začátek. Protože já miluju nový děje, a s Hugem do našeho domu vstoupil novej děj.
Jak jste se cítila, když jste ho viděla poprvé?
Neuvěřitelně jsem se sama v sobě na ten moment těšila, na to, že to bude ten první vnuk. Ale nakonec tu radost převálcoval strach o dceru, aby to vůbec přežila. Měla totiž hodně komplikovanej porod.
Co se stalo?
Natálka začala rodit, ale najednou se to miminko na cestě ven zastavilo. Museli ji okamžitě převézt na jiný sál. S přítelem Natálie, tatínkem Huga, jsem stála na chodbě a najednou jsem před sebou viděla obraz z těch americkejch seriálů.
Dcera vyjela na tom lůžku, všude kolem ní doktoři, sestry, kapačky, přístroje - cítila jsem paniku. Zavřely se za nima dveře a hodinu jsme nic nevěděli.
Asi dvakrát za tu dobu vyšly ven sestry, a když jsem se zeptala, co se děje, odpověděly, že mi to nesmějí říct. To bylo hrozný! Ta hodina byla pro mě strašlivá. Zaplať pámbu, všechno dobře dopadlo, ale já byla psychicky totálně vyřízená.
Komu je Hugo z vaší rodiny nejvíc podobný?
Mně přijde, že nikomu. (smích) Je to zkrátka originál. Snad jen jediné věci jsem si všimla, má barvu pokožky jako můj otec. Je hodně světlej. A možná bude zrzavej, což ale samozřejmě ještě nevíme.
Zmizela jste z médií jako šéfredaktorka, skončila jste jako moderátorka v televizi. Co vlastně dnes děláte?
Dostala jsem nečekanou nabídku a momentálně jsem šéfproducentka Albatros Media. Hodně mě to baví, ale zakrátko jsem zjistila, jak je tahle práce těžká. Obdivuju a smekám před producenty, kteří jsou osvícení.
Protože nezaujatě posoudit nějakou látku na film nebo televizní pořad a souběžně s tím počítat, jestli vám to něco vydělá, to je velkej kumšt. Takže bych si přála být takovým osvíceným producentem.
Redaktor o Velké ženě z Východu:
- Jaká je Halina? Vtipná, upřímná, pohotová, okamžitě reagující na každou otázku. Nemá problém mluvit o čemkoli, protože sama velmi dobře ví, jaké to je zpovídat známé tváře.