Veronika Žilková: Na problém se dívám z více stran

Když si mezi zkouškou a představením odskočí do obchodu nakoupit, tak si do divadelní lednice ke svému nákupu navíc dá i v igelitu zabalenou jednu svou botu. „Když totiž dohrajete představení, tak jste nějaký čas v jistém rozpoložení a zapomenete na spoustu věcí.

No ale bez boty domů neodejdete, takže si pro ni jdete do lednice a máte jistotu, že rodina nebude druhý den bez večeře,“ odpověděla mi Veronika Žilková Stropnická (50) na první otázku, jestli taky s rostoucím věkem zapomíná. A její odpověď mě rozhodně nezklamala. Je to zkrátka nekonformní žena, herečka, máma a dnes už i babička. I když na ten poslední přívlastek nevypadá ani omylem. Ale nekonformnost zkrátka nezapře.

Vnímáte samu sebe jako nekonformní bytost?

Asi jo, protože čím dál tím víc zjišťuju, že mám na mnoho věcí menšinové názory.

To znamená?

Obecně mě netěší pohoda a lhostejnost. Jsem člověk, kterej chce věci neustále řešit, pojmenovávat je.

Proč říkáte menšinové? Já bych řekl osobité a vlastní.

Jo, ale stejně pořád menšinové. (smích) Většina lidí chce mít takzvaně klid. Nechce jít do konfliktu, jen nějakým způsobem dožít nebo přežít ten svůj čas tady na tom světě. Myslím, že to není jen český způsob uvažování, platí to obecně, lidi mají zkrátka rádi klid. Nemyslím tím samozřejmě klid tvůrčí, ale ten přežívací. Je to vlastně taková pomalá smrt.

Nebo jistá pohodlnost...

Třeba. Mnohdy nemají na něco vlastní názor, protože ho třeba nepotřebují, nechtějí se k něčemu vyjadřovat. Můj muž mi už kdysi dávno řekl, že jsem motorová pila. Okamžitě chytnu, takže mě „to“ nenechává chladnou. Asi by bylo lepší, kdybych se pro věci nerozčilovala.

Zeptám se tedy na něco opačného: kdy chcete být sama?

Asi na jevišti. Tam zaujímám stanovisko za postavu, říkám tomu hluboký ponor, ráda zapomenu, v jakém žiju století, na osobní život a žiju s postavou. Teď momentálně v Činoherním klubu hraji s Jurajem Kukurou v představení Kukura, kde mám roli docela konformní herečky, která de facto také jen přežívá... Takže v den představení, od těch pěti hodin, si z hlavy vyháním svůj adrenalin, vznětlivost, nabírám její temporytmus a snažím se napojit na tu uhlazenou paničku a následně na její takzvanou přežívačku.

Vy ale – jak říkáte – jen tak přežívat nedokážete...

Nemám to v povaze. Přijde mi špatné neodstraňovat nějaké chybné kroky. Když má někdo názor, který někde převzal, ale není podle mě pravdivý, jsem schopná v autobuse cizí paní na vedlejším sedadle hodinu vysvětlovat, že na tu konkrétní věc nemá objektivní názor. Ať už to jsou porody doma, nebo výchova dětí... Mám ráda, když se člověk dívá na problém z více stran. I s manželem doma mám kvůli tomuto často problémy.

Jemu se nelíbí, že jste svá?

To ne, ale vadí mu, když řeknu na nějakou věc ne. Ale vysvětlím mu, že to říkám proto, že se na danou záležitost musím podívat z více úhlů pohledů. Z pohledu jeho nadřízených, jeho podřízených... Čili kromě jednoho pohledu se na to chci dívat z více stran. Není to o tom, že bych takové debaty záměrně vyvolávala, ale o mé povaze. Jsem zkrátka taková.

Jste v tomto směru víc po tátovi, nebo po mámě?

Určitě po tátovi. On byl kreativní a měl v sobě ty patřičný běsy. Maminka kreativní nebyla. Po tátovi mám takovou tu potřebu posunovat svět k lepšímu. No, a pokud chcete kultivovat své okolí a zároveň sám sebe, jste náročný. Na sebe, na druhé... ta náročnost jde ruku v ruce s nespokojením se s jakýmkoliv klidným obecným pojmenováváním.

Řekl bych, že jste si hodně podobné i s Agátou.

Všichni mí vlastní potomci jsou si v tomto hodně podobní. Hledají pestrost života. Prostě aby byli v klidu, tak jim nestačí jedna barva.

Jak u vás probíhá Štědrý den? V klidu?

Vždycky. Ale pozor, hledání více pohledů není o konfliktu, ale o pestřejších zážitcích. Čili nám jakoby nestačí jenom dárky, ale musíme k tomu mít všechny tradice... Ale teď nevím, proč Vánoce? Stejně tak to můžou být třeba Velikonoce. Proč by je měl člověk brát „jen“ jako tři dny volna? Měly by se brát a prožívat pro svůj význam. Jako tradiční svátky, kdy se barví vejce, která znamenají nový život, a zároveň znamenají naději ve vzkříšení Ježíše Krista... Zkrátka hledat těch barev víc, a v tom je ta pestrost.

Co bylo u vás tím spouštěcím mechanismem, že jste se rozhodla ke svým vlastním dětem vzít pod svá křídla i další dvě do pěstounské péče?

Tohle je téma, které bych přešla, protože jsem se o tom bavila už několikrát. Ne, že bych vám nechtěla odpovídat, ale musela bych vám říct všechno, co bylo s tímto krokem spojené, a na nic jinýho už byste v tomto vydání Vlasty neměli místo.

Každopádně je to vaše věc, svobodné rozhodnutí a do toho nikomu nic není...

To, že jsem to udělala v takové přechodové době, a v tehdejším zákonodárství, byla chyba. Fungoval tady princip ústavní péče, která je stále preferovaná, ale společnost, pokud jde o pěstounskou péči, těmto lidem ve chvíli, kdy je jim 18 let, už žádnou další péči neposkytne. Jsme první na světě v počtu dětí v dětských domovech, a to je špatně. Ale ne kvůli těm dětem. Vždycky budou asociálové, kterým se budou muset děti odebrat a dát do výchovy jiných lidí. Ale musí tomu být uzpůsobeny zákony i sociální zázemí. Můj příklad by se dal přirovnat k tomu, že jsem si vzala nafukovačku a chtěla objevit Ameriku. A podle toho to taky dopadlo.

Ale zpětně toho nelitujete?

Kdybych nevzala tu nafukovačku a nechtěla objevit Ameriku, možná by se nepřišlo na to, že tímto způsobem Ameriku neobjevíte. Nebyl to rozhodně zbytečný krok, ale nešlo to jinak. Byl to takovej přechodnej krok od komunismu ke kapitalismu.

Veroniko, je něco, za co byste si vy sama dala pár facek?

Určitě to jsou moje rozvody.

Dá se vůbec, z ženského úhlu pohledu, v takové situaci odpustit a vypustit to z hlavy?

Pokud by člověk neuměl zapomínat, neuměl jít dál, tak by se musel odstřelit. Člověk je chybující tvor. Ale jsem ráda, že jsem si tím prošla, protože jsem rozpoznala chyby, které jsem udělala. Mám se za to ráda. Bohužel ale lidstvo je poučitelné pouze chybami, které udělá. Lidský gen se nedokáže poučit z chyb svých předků a nedokáže je zapsat do DNA. Možná proto jsme typ živočišného druhu určeného k vyhynutí.

Kde berete sílu a energii, abyste znovu vstala a šla dál?

Myslím, že to máme všichni. Je to něco mimo myšlení, jsme zvířátka a je v nás touha po přežití. To je příroda. Někdo se zvedne a jde dál, druhý se začne utápět v alkoholu, drogách... Ale jak říkám, tohle všechno je příroda. Musím říct, že týden co týden píšu pro jeden ženský web své názory a v diskusi se pravidelně objevuje kolem 300 ohlasů. Všechny je pročítám, protože mě to zajímá, a mám pocit, že většina žen vstane a jde dál. Já nejsem výjimečná, jsem jedna z mnoha. Akorát ty ostatní nemají takový mediální prostor.

Když jsem za vámi přicházel na tento rozhovor, všiml jsem si, jak se loučíte s Kordulkou a manželem před divadlem. Odjížděli bez vás na dovolenou?

Na žádnou dovolenou, ale do Dvora Králové do oční léčebny. Šestiletá Kordulka, velká frajerka, si včera sama sbalila kufříček a na 6 týdnů nám odcestovala. Už potřetí. Má tupozrakost a šilhání, no a tato vada se dá „opravit“ jedině cvičením. Nedá se ani operovat.

Zatím...

Kéž by tomu tak bylo! Tupozrakost znamená, že mozek nepoužívá jedno oko, ale jeho cvičením dojde k opětovnému vytvoření dráhy mezi okem a mozkem. Pojišťovny celkem trestuhodně nabádají lékaře, aby tuto léčebnu nepředepisovali, proto různě vykládají rodičům: „Proboha, přece tam nedáte své dítě na tak dlouhou dobu, na celých šest týdnů!“ Chtějí ušetřit, a tak se dnes děje to, že tato jediná oční léčebna v republice má letos poprvé nenaplněný stav. Šetří se zase na těch nesprávných místech. Nicméně na Kordulu jsem pyšná, protože pochopila, že těch 6 týdnů jí pomůže, a s radostí odjela. Do osmi let věku se dá totiž tímto cvičením oko zachránit.

Jako rodina jste se rozrostli o první vnouče. Jak jste se cítila v okamžiku, kdy se Kryšpín poprvé nadechnul a z vás udělal babičku?

To je... Nevěděla jsem, jaké to bude, jaké to je. Obrovská radost. Radost z toho, že vaše dítě má dítě. Zase ta příroda, které jste v těchto chvílích přítomen mnohem víc. A najednou si říkáte: Tak já se začínám smiřovat se smrtí, abych dala prostor zase další generaci.

Smiřovat se smrtí? Nebylo by lepší říct s odchodem?

Odchod a smrt je to samý.

Dobře, ale já chápu smrt jako začátek něčeho dalšího...

To je složitější téma, které podle mě do Vlasty nepatří.

Věříte, že smrtí život nekončí?

Odpovím vám, že nevím.

Ale byla byste ráda, kdyby tomu tak bylo.

Někteří tomu věří, jiní pochybují, ale rádi by byli všichni.

Musela jste se asi hodně otáčet, abyste svou velkou rodinu uživila, oblékla, zabezpečila. Nelitujete, že jste se dětem příliš obětovala?

Příliš obětovala?

Myslel jsem: víc nevěnovala?

Vidíte, vy to vnímáte takto, ale nežil jste s námi. Nevíte, že jsem se svým dětem věnovala hodně, že jsem tím pádem přišla o spoustu pracovních příležitostí, protože jsem se zkrátka rozhodla být s nimi. Obětovala jsem se jim. Někdy možná až moc. Ale je to tak v pořádku. Možná jen lituju toho, že jsem se nevěnovala víc sama sobě.

A kdy jste se začala věnovat sama sobě?

Já jsem právě ještě ani nezačala. (smích)

Máte to v plánu?

Nevím, do života nám vstoupil vnouček, kterýho každou středu hlídám, jeden z mých synů půjde na střední školu, vedle toho máme doma prvňačku... Velký děti už si šly svou vlastní cestou, ale nedávno jsem se trochu vyděsila, že ten čas „sama pro sebe“ třeba vůbec nepřijde.

Copak například nemůžete ve středu vzít Kryšpína a zajít si třeba na kosmetiku?

Ale to je blbost, kterou může říct jenom chlap. S žádným dítětem nikam jít nemůžete. Nemůžete jít do kosmetického salonu s miminkem, protože to potřebuje spát v kočárku venku na zahradě, a ne v kosmeťáku... Musíte se podřizovat jeho rytmu a jeho potřebám.

JAK VERONIKA ŽILKOVÁ NESE SKUTEČNOST, ŽE JEJÍ MANŽEL, HEREC MARTIN STROPNICKÝ, PŘIŠEL O PRÁCI, TAKŽE JE NERVÓZNÍ A NERUDNÝ? A CO JI NAOPAK TĚŠÍ? DOZVÍTE SE VE VLASTĚ 11/2012.