Igor Bareš: Jsem šťastný od doby, kdy jsem se oženil

V rodné Olomouci hostuje v představení Ucho, v karlovarském divadle v Divadelní komedii, na prknech Národního divadla exceluje v Našich furiantech jako sedlák Matěj Šumbal a jednou za měsíc dojíždí do brněnské Reduty. A do toho ještě natáčí televizní seriály Život je ples a legendární Sanitku.

Neunavuje vás to náročné cestování?

Vůbec, naopak si při něm odpočinu. Neřídím, takže všechny vzdálenosti překlenu vlakem nebo nočním autobusem. Díky tomu se můžu věnovat sám sobě – číst si, poslouchat hudbu a tak.

To cestování ale už mám tak „vychytaný“, že po zkoušce dorazím kolem půl šesté do Olomouce, odehraju představení a někdy o půlnoci jsem zpátky v Praze. Všechno se strašně zrychluje.

Jezdíte do rodné Olomouce i ve volném čase?

Snažím se. Mám tam rodný dům a něco mi říká, abych se ho nezbavoval, protože se do něj třeba časem vrátím. Momentálně mám sice blíž k Praze, ale vždycky budu Moravákem.

Kam si ve městě rád zajdete?

Na hřbitov. (smích) Ne, netvrdím, že všichni blízcí jsou po smrti, pořád mám pár zásadních přátel. Ale jsem líný a navíc obvykle jedu do rodného domu jenom vybrat poštu nebo vyvětrat. Pokud ale čas mám, rád si zajedu na Svatý Kopeček nebo na Hrubou Vodu, kde jsme měli malou chatu.

Jak vzpomínáte na svoje dětství?

Když se díváte na svět dětskýma očima, je pro vás všechno nové a zábavné. A je to zásluha rodičů, že můžu na dětství vzpomínat moc rád. I když mi později došlo, že naše rodina nebyla až tak ideální. To už jsem ale věděl, že opravdu jen málokterá rodina má takové štěstí.

Olomouc jsem opouštěl nerad a v Brně jsem si nikdy nezvykl. Velkou roli v tom sehrál i můj děda, který mě přivedl k přírodě a potažmo i touze věnovat se exotickým zvířatům v Zoologické zahradě na Svatém Kopečku. Ale jak už jsem říkal - všechno nakonec dopadlo jinak a začal jsem zlobit…

V seriálu Život je ples hrajete postavu faráře Řípy, který neustále řeší spory se svou dcerou. Vy sám máte dcery hned dvě, a ta starší, Sonja, je zrovna v pubertě. Máte to s ní hodně těžké?

Žije s mou bývalou partnerkou, takže ji vychovávám tak trochu zpovzdálí. Nevím úplně všechno, ale Sonja si začala pubertu odbývat už před dvěma roky.

Ve dvanácti vykouřila první cigaretu, obarvila si vlasy narůžovo a prohlásila, že komunisti jsou svině. (smích) Teď je ve fázi jakéhosi zklidnění a na život se už nedívá tak emočně. Vyloženě blízký vztah ale nemáme, takže víc by vám řekla její maminka.

Sleduje Sonja vaši kariéru?

Ani moc ne. Odmalička byla zvyklá, že se tatínek živí hraním, a proto to dneska bere normálně. Líbili se jí třeba Horákovi, a dokonce byla i na Našich furiantech. Samozřejmě že nepřišla na mě, ale na pana Donutila.

Je pro vás práce koníčkem, nebo jste prostě workholik?

Koníčkem rozhodně ne. Práce se stala nedílnou součástí mého života a v podstatě nic jiného nedělám. Když pracuju, mám pocit, že žiju, a to je věc, která nepotká hned tak někoho. Takhle mi to vyhovuje a jsem spokojený.

Rodina vám to pracovní nasazení nevyčítá?

Žena je taky herečka (Antonie Talacková, pozn. red.) a má to nastavené podobně. Na mateřské se moc dlouho nezdržela a teď už zase naplno hraje v divadle. Má tam velké úspěchy, ale kamera se jí zatím spíš vyhýbá.

Takže i malé Toničky si užijete dost?

Samozřejmě bych byl rád, kdybych měl na rodinu víc času, ale i tak se s nimi snažím trávit každou volnou chvilku. Narození Toničky mě tak nějak vnitřně pohladilo a ty momenty výjimečnosti si naplno užívám.

Starší dcera Sonja, mladší Tonička. Pro mě jsou to jména z úplně jiných světů…

Taky je mezi nimi čtrnáct let rozdílu a každá má jinou maminku.

Tatínka ale mají stejného…

Ještě když jsem děti neměl, vysnil jsem si Alžbětu, Markétu nebo Kristýnu. Ale ani v jednom případě jsem bohužel neuspěl. U starší dcery jsem si vymínil alespoň to, aby nebyla Soňa, nýbrž Sonja. Chtěl jsem, aby už její jméno v sobě mělo jistou výjimečnost.

U Toničky jde naopak o dlouhou tradici. Její maminka, babička i prababička se jmenují stejně, takže nebylo co řešit. Antonie je ale malebné jméno. Když je malá a roztomilá, je to Tonička. A když z ní vyroste stokilový obr, bude to Antonie - prostě persona!

Pokud už si přece jenom vyšetříte trochu času pro sebe, jak ho nejraději trávíte?

Jsem společenský piják, ale ve společnosti nepiju. Po dřívějších zkušenostech nejdu přes míru a spíš ochutnávám. Když mám volno, pustím si nějaký film, popíjím víno a zobu nějaký dobrý sýr nebo ovoce. Na oblíbenou historii nebo cestování mi ale čas už nezbývá.

Hýříte optimismem, máte spoustu energie, ale přitom už roky bojujete s těžkou chorobou. V čem vás Crohnova nemoc nejvíc omezuje?

Je to společník na celý život a pozvolna se zhoršuje. Proto nebudu předstírat, že je mi pořád dobře. Když mi ji před čtrnácti lety diagnostikovali, byl jsem dvakrát na operaci a dalších deset let jsem měl klid.

Teď je to tak, že se po několika měsících tak na týden ozve a v té době musím se svým tělem nakládat opravdu razantně – to znamená tvrdá dieta a abstinence. Před dvěma roky se mi to nepodařilo a během tří měsíců jsem zhubl čtrnáct kilo. Paradoxní je, že ve své životosprávě nedokážu vystopovat ten spouštěcí moment.

Co tím myslíte?

Už se nestravuju nezřízeně jako dřív, ale tlačenku, utopence nebo kořeněná jídla si občas dám. Konkrétně však nevím, co mi dělá špatně. Pravda ovšem je, že když jsem bez práce, což se někdy v létě stává, zhorší se to. Jako by organismu ten zaběhnutý řád chyběl.

Stejně mám nejspíš nějakou lehčí formu nemoci, protože u jiných lidí se tato nemoc projevuje daleko hůř. Taky si před náročnějším představením vezmu léky nebo si před náročnější cestou upravím životosprávu. Ale žít se s tím dá. Člověk si zvykne na každou bolest.

Díváte se do budoucnosti?

Nemůžu to zabalit a říct, že už tady příští sezonu nebudu. I když s každou novou rolí váhám, jestli ji mám vzít, protože si myslím, že jsem unavený a nemám dost energie.

Když pominu tu limitující nemoc, jsem šťastný. Vlastně jsem šťastný od té doby, co jsem se před více než čtyřmi roky oženil. A to už vypadá nadějně, takže doufám, že to tak půjde dál.

Zpět k hraní: Je vám bližší film, nebo divadlo?

S filmem jsem se zatím potkal méně než s divadlem a cítím, že v něm jisté možnosti ještě mám. Naopak na divadelních prknech jsem už, alespoň si to myslím, všechny možnosti vyčerpal.

Baví vás točit televizní seriály?

Pro mě je důležitý pocit, že o mě někdo stojí a že se na mě lidi budou rádi dívat. A navíc třeba Cesty domů mi dávají řád. Vím, že když mám být o půl sedmé ráno ve studiu, musím jít předchozí den dřív spát, abych na natáčení něco nepokazil.

A to mi prospívá. Jsem pracovitý člověk a baví mě vydělávat peníze, protože plat v divadle není bůhvíjaký. Živím několik lidí a jsem rád, že to dokážu.

Co pokračování legendární Sanitky?

Mám tam „průchozí“ zápornou roli, která hlavním hrdinům trošku komplikuje život. Po zásluze mě ale na konci čeká úsměvný trest v podobě striptýzu na veřejnosti.

Igor Bareš bude nahý v televizi?!

Skoro. Právě kvůli striptýzu jsem tu roli původně nechtěl a nakonec jsem si vymínil „dubla“. Já sám půjdu do spodků, ale holý zadek bude patřit někomu jinému.

Igor Bareš se sice považuje za městského člověka, ale umí si představit, že skončí na venkově u zvířat. Jak to? Dočtete se v časopisu Překvapení 12/2012.