Jana Plodková: Věřím v energie

Která z obou žen je vám podobnější?

Takhle jednoduše se to nedá říct. Každá má něco ze mne. Hanka mě hodně bavila. A slibuju, že Eliška bude mít taky nějaká ta extempore a excesy. Určitě!

Iva Pazderková o vás mluví jako o své nejlepší kamarádce, přitom nevypadáte, že byste měly něco společného.

Možná právě proto se shodneme. Probereme spolu cokoli – jídlo, práci, chlapy… Zkrátka všechno.

Iva je hvězdou pořadu Na stojáka, kde jste taky jednou vystupovala. Sedělo vám to?

Moc ne. Improvizace není moje parketa. Mám ráda připravené věci, nejsem schopna „pustit mozek navolno“ a něco jen tak za vteřinu vyplivnout.

Nikdy jste se „neztratila“ v textu? Tam improvizace pomůže…

V představení HaDivadla Renata Kalenská, Lidové noviny byla pasáž, se kterou jsem měla problém, a dopředu se stresovala, tudíž jsem se na stejném místě zákonitě pokaždé zasekla. Naštěstí jsem měla kolem sebe pohotové kolegy, kteří mi nahrávali.

Občas píšete sloupky a fejetony. Bavilo by vás se tím živit?

Možná v budoucnu. Teď psaní beru jako koníčka, který mě strašně baví. Mimochodem, Renatu Kalenskou obdivuju. Znám ji dlouho, chodila do školy s mou ségrou.

Připojila jste se k osvětové kampani Nech babičku na pokoji. Má změnit náhled na seniory, vnímané někdy jako lidi, kteří už jsou jen na obtíž. Přemýšlíte občas o stáří, o smrti?

Vím, že jsem smrtelná, a myslím, že je dobré uvědomit si ten omezený čas, který nám tu byl vyměřen. Tohle vědomí člověka nutí víc si všechno užívat a neupínat se k tomu coby kdyby.

Prý věříte na duchy.

Věřím v energii – pozitivní i negativní. Jednou mi mluvila vypnutá televize, ale jestli to byl zkrat, nebo něco jiného, nevím. A novináři z toho udělali, že věřím na duchy.

Vyhledáváte služby kartářů a dalších vykladačů budoucnosti?

Někdy. Většinou ve chvílích, kdy si nejsem jistá, že krok, o kterém právě uvažuju, je správný. Naposledy se to stalo před dvěma roky. Chtěla jsem odejít do ciziny a nevěděla jsem, jestli dělám dobře. Nakonec se to ukázalo jako správná věc.

Opravdu? Po pracovní stránce se ani v New Yorku ani v Londýně nic moc neudálo, jen jste si zdokonalila angličtinu, nebo ne?

To, že jsem nepřivezla pracovní výsledky, neznamená, že to období bylo prázdné. Hodně jsem se o sobě dozvěděla – bylo to hození do vody. Nelituju toho. V Londýně se mi moc líbilo, byla jsem přesvědčená, že tam zůstanu nadlouho. A do toho přišel nový vztah a pracovní nabídka z Česka.

Uměla byste hrát v cizím jazyce?

Když žijete jinde, začnete v jejich jazyce i přemýšlet. Mně se po nějaké době zdály i sny v angličtině.

Často mluvíte o Martinu Zajíčkovi, který vás v dramaťáku vedl. Prý vás odnaučil na jevišti mňoukat. Jak tomu mám rozumět?

Já nemluvila, ale špitala. Měla jsem hrát statného kováře a děsně se styděla. Je fakt, že odnaučit mě „mňoukat“ trvalo Martinovi dva roky.

V té souvislosti mě napadl výraz mňaudáma, který jste jednou použila v odpovědi na otázku o ideálně stráveném dnu...

V jedné pohádce vystupovala kočka, snad se jmenovala Malvína, a říkali o ní kočičí mňaudáma. Používali jsme tohle slovo na škole a později v divadle, všem se líbilo. Tou mňaudámou jsem myslela pomalu vstát, pomalu se nasnídat, jít do kavárny nebo do knihovny, kde to mám ráda…

Jste požitkářka?

Jsem, a velká. Mám ráda kávu, cigarety… a dobré jídlo. Když jsem byla malá, byla jsem schopná sníst jídlo zbytku rodiny. Dlouho jsem cítila jako křivdu, když babička přinesla ovocné knedlíky a dala jen starší sestře. Věděla, že by Broňa jinak neměla šanci!

Které je nejsložitější jídlo, co umíte uvařit?

Několik let pro mě bylo záhadou, jak správně udělat vývar. To už zvládám. Umím i omáčky, ale ty moc nedělám. Bývalo mi po nich těžko. Ale většinou vaří Filip. Já krájím.

Kdybyste se ho náhodou chtěla zbavit...

Nedám! Vím dobře, co v něm mám.

Cítíte se dospělá?

Někdy. Někdy ne. Když udělám dobré rozhodnutí, chválím se za dospělost. Vzápětí mi něco udělá radost a chovám se jako malá. Kdysi jsem měla potřebu se kontrolovat, než jsem zjistila, že podobné chování je daleko od přirozenosti. Dnes když se mi něco líbí, dám to najevo, stejně jako opak.

Kdy jste naposled měla dětskou radost?

Nedávno když jsem se učila jezdit na snowboardu. Hned napoprvé jsem spadla tak, že jsem musela do nemocnice, jestli mám všechny kosti celé. Když jsem sjela kopec poprvé bez pádu, bylo mi skvěle.

Jste blondýna. Má to nějaké výhody?

Fakt je, že když přijdu do společnosti, vnímám, že si lidi všimnou spíš blondýny než tmavovlásky. Ale i barva vlasů vám musí sedět – pak z vás jde ta správná energie. Kdysi jsem se dobrovolně obarvila na tmavo, ještě před filmem Protektor. Chtěla jsem zkusit, jestli nebudu mít jako herečka víc příležitostí. Jenže jsem zjistila, že ta bruneta nejsem já – takže jsem se po dvou měsících zase pokorně vrátila k původní barvě.

Hraje podobnou roli kostým? Cítí se člověk jinak?

Určitě. Pro mě je velmi důležitý, najednou tak nějak automaticky získávám pocit té postavy. Funguje to, i když fotím módu do časopisů. Tělo na každé šaty reaguje jinak.

Jste na volné noze. Nemáte ráda jistotu?

Ano i ne. Ve větší míře volnosti po ní začnu toužit. Někdy s tím dost bojuju.

V čem ji hledáte?

V pocitu, že budu mít práci, že s člověkem, kterého mám ráda, budu napořád atd. Ale pokaždé dojdu do místa, kdy zjistím, že je to ztracený čas… Ale vím, že ji musím hledat jen sama v sobě.

V čem (ne)spí Jana Plodková, jak se na její povaze (ne)projevuje znamení Lva a zda (ne)byla rebelka, se dočtete ve Vlastě 13/2012.