Tomáš Valík: Skály mi dávají sílu, stromy moudrost a voda paměť

Vnímáš rozdíl mezi mladým klukem, který před lety odešel do Prahy studovat DAMU, a dnešním čtyřicátníkem, který v ní žije už čtvrtstoletí? Jak jsi Prahu vnímal tehdy a jak teď?

Jako mladý kluk jsem se rád procházel večerní Prahou a poznával po vinárničkách a hospodách šesté cenové skupiny s obsluhou zajímavé osobnosti. Praha osmdesátých let měla obrovské kouzlo. Sice byla tak trochu potemnělá a šedivá, leč měla tajemného ducha.

Zato dnes nevím, zda se procházím Karlovou ulicí, z níž si pražští radní dovolili udělat něco jako jarmark, anebo ulicemi libovolného velkoměsta. Zmizely malé hospůdky, vinárny a obchody a hlavně obyčejní lidé, kteří doplňovali kolorit Starého Města či Malé Strany. Dnes tam jsou banky, obchody se sklem a suvenýry. Ze staré Prahy se stalo mrtvé město, které oživují v noci řvoucí turisté. A potřebujete-li koupit obyčejný rohlík či mléko, máte smůlu.

Proto jsi někde říkal, že jednou chceš mít chalupu někde v horách, chovat domácí zvířata a pěstovat zeleninu?

Přesně. Dokonce mi jedna vědma napsala, že čím jsem k nebi blíž, tím více mám energie, že sílu mi dávají skály, moudrost stromy a květiny a paměť voda. Prý já nepatřím do města a měl bych žít v dřevěném domečku v lese. Takže věřím, že se mé celoživotní přání žít na chalupě u lesa jednoho dne vyplní.

Zůstali ti z mládí nějací kamarádi?

Naštěstí zůstali a velice si toho vážím. Sice jich není moc, ale pevný základ se stále drží. Jsou to většinou kamarádi z DAMU a FAMU a pak ti, které jsem poznal na divadle nebo u filmu. Bohužel kvůli pracovnímu nasazení, k němuž nás vede ekonomický tlak dnešní doby, se sejdeme jen zřídka, ne tak často jako za dob minulých. Ani po natáčení si nikdo nedovolí chvíli posedět a pohovořit, či dobrého moku popít – všichni utíkají za další prací.

Máš mezi přáteli více žen, nebo mužů?

Netuším, nějak jsem to nepostřehl, ale nejspíš to bude půl na půl. Pokud se jedná o dobrého přítele, je jedno, zda je to muž, nebo žena. Je to prostě přítel se vším všudy, který stojí po boku v dobách dobrých i špatných. Znám příklady, kdy se lidi kamarádí s někým, kdo je zrovna „nahoře“. A když je pak dole, ti rádoby přátelé prostě zmizí.

Vím o tobě, že řadu let kamarádíš s herečkou Pavlou Tomicovou, s níž se znáš z doby pražských studií. Jací jste byli studenti? Chodili jste spolu za školu?

Ne, to moc nešlo, protože když jsem byl v prvním ročníku DAMU, Pavla byla už ve čtvrtém a taky v angažmá divadla Drak. Jezdil jsem tedy „za školu“ do Hradce Králové na představení, ve kterých hrála. V současné době se potkáváme na natáčení seriálu Ulice.

Když jsem byl mladý, líbily se mi starší a vůbec zralé ženy. Jaký typ žen či dívek imponoval kdysi tobě a jak to máš dnes?

Stejně jako za mlada to mám i v současném „mládí“. Žena musí mít smysl pro humor a nadhled a hlavně být emancipovaná. Imponují mi také ženy, které jdou duchovní cestou, nejsou takzvaně zaujaté konzumem.

Ty jsi ale nebyl nikdy ženatý.

Když mi bylo asi pětadvacet let, pral jsem si ve vaně jeans (tenkrát se džíny nepraly v pračce, ale drhly se rýžákem, aby měly tu správnou barvu). V tu chvíli přišli na návštěvu máma, teta a strejda, který s nadhledem pravil: „No vidíš, kdybys byl ženatý, tak teď nemusíš klečet u vany a prát si kalhoty!“ Já jsem mu na to tehdy řekl něco v tom smyslu, že do života nepotřebuji ženu coby pračku nebo myčku, ale svobodného člověka.

Když potkáš ženu, která ti připadá na první pohled zajímavá, co to obvykle způsobí? Oči, vlasy, prsa, boky...?

Její úsměv.

Souhlasíš s tvrzením, že všechny ženy jsou herečky?

Já bych to otočil. Podle mě jsou spíš lepší herci chlapi – například komedie, sehraná před manželkou při pozdním návratu z hospody… Můj profesor Boris Rössner říkal, že každý člověk má potřebu hrát. Herec může hrát na jevišti nebo před kamerou. A potom má šanci v životě žít.

Dovedeš si představit život bez divadla? Ještě tě neomrzelo?

Neomrzelo. I když si někdy říkám, jestli má cenu v mém věku po večerech lítat po jevišti... K tomu divadlo člověka ani neuživí, takže je častokrát potřeba hledat ještě jinou práci.

Do kterého divadla chodíš, nebo v něm hraješ mimořádně rád?

Hospodu nedělají stoly ani židle, ale lidi, kteří do ní přišli, říkávala moje máma. Stejné je to i s divadlem. Není důležitý potah sedaček, ale sdělnost právě dávaného „kusu“. Rád pracuji s lidmi, kteří jsou mi příjemní, se kterými se cítím dobře, a hlavně nás spojuje vědomí, že pokud něco společně vytvoříme, má to svou osobitou výpověď a svůj smysl.

Jak snášíš premiéry?

V pohodě. I když to tak možná na první pohled nevypadá. Jistě, je tam zvýšená soustředěnost a vnímání. Ale vím, že jsem pro věc udělal vše, co jsem v dané době udělat mohl, a tak jsem většinou v klidu.

Měl jsi jako kluk herecké idoly?

Nevím, jestli zrovna idoly, ale líbily se mi určité typy hereckého projevu, například pánů Marvana, Nedbala, Husáka, Libíčka, Hrušínského, Kemra, Sováka, Brodského... A to jsem vyjmenoval jen ty, které díky médiím měla šanci poznat širší divácká obec. Jsou další a další, které si pamatuji i z divadel. Například herec karlovarského divadla, který se vždy úžasně představoval: „Jsem Gustav Opočenský, český herec.“

Co obvykle děláš, když nehraješ divadlo, netočíš, nebo se neučíš roli?

Rád hledám světlo prostřednictvím fotoaparátu. V únoru jsem měl v galerii zámku v Lomnici nad Popelkou vernisáž fotografií s názvem Židovské hřbitovy. Celé loňské léto jsem objížděl Moravu a hledal nejhezčí židovské náhrobky.

Co sport?

Se sportem je to u mě tak, že sportuji zásadně v meditaci - člověk si nenamáhá klouby ani svaly.

Vraťme se ještě ke tvým začátkům, kdy jsi šel z filmu do filmu. Jak braly tvé úspěchy doma?

Jsem stydlivý člověk, takže nerad hovořím o tom, kdy nějaký MŮJ film poběží. Jednou jsem mámu prosil, aby to nikde neříkala, že lidi si na to sami přijdou v televizních programech. Máma slíbila, že ani nešpitne. Přijel jsem do Opavy, šel do prvního obchodu s tabákem a paní prodavačka okamžitě hlásila: „Byla tu tvá máma a říkala, že tehdy a tehdy bude nějaká inscenace, ve které hraješ.“ Propadnul jsem se až do bývalého západního Německa.

Natočil jsi několik filmů a seriálů pro zahraniční produkce a pak jsi ve druhé polovině devadesátých let na čas zmizel.

Odjel jsem do Kanady. Hlavně proto, že se mi nelíbila politická scéna v naší republice. A když vidím, co se zde v poslední době děje, mám obrovské nutkání se tam vrátit. Kanadská politika je velmi moudrá. Například zdravé potraviny má zatíženy nižší daní a nezdravé, tučné vyšší, takže bůček je tam o hodně dražší než libové maso. V důsledku tak ušetří miliardy za léčbu nemocí, způsobených nezdravou stravou. Tehdy jsem si prošel s přáteli Skalisté hory od Calgary až po Vancouver.

Po návratu sis pak zahrál v několika filmech i seriálech, jako jsou Rodinná pouta nebo Pojišťovna štěstí. Na tu pravou roli ale asi teprve čekáš. Jakou postavu by sis rád zahrál?

Nejspíše moudrého psychologa, který dokáže manipulovat s lidmi. Lumpové, to je moje!