Žádost o rozhovor ji zarazila. „Proč? Myslíte, že někoho zajímám?“ Nepochybuji o tom. Stala se nedílnou součástí našich životů – dětství, dospívání... Byla velkou hvězdou, na kterou se dívaly miliony lidí. Tohle ale jednoho dne skončilo. Proč? Kam zmizela Ivana Andrlová (51) – naše princezna?
K setkání jsem se ji snažil přesvědčit tím, že může spoustě žen dodat energii, sílu, pokud se třeba ony samy nacházejí na rozcestí, chtějí odejít od svého muže, tak jak to před lety udělala ona sama. Ze sluchátka se ozval hurónský smích... „Jé, vy jste vtipnej, tu sílu a energii bych spíš potřebovala já!“ Sešli jsme se a já už vím, co tím Ivana myslela...
Jste šťastná?
Už to bylo horší, ale bylo to i lepší. Každopádně jsou tací, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, takže se nechci rouhat.
Které období byste ze života vymazala?
No... pár by se jich našlo, ale to je asi tak jediný, co vám k tomu můžu říct.
Co byste poradila ženám, které se nyní rozhodují ukončit manželství jako vy před lety?
Těžko můžu někomu radit, i když druhým se radí vždycky líp než sobě. Někdo se z toho oklepe za pár týdnů, někomu to trvá mnoho let. Nevím... Možná bych řekla, že by člověk neměl setrvávat v něčem, co nefunguje a nepřináší mu radost. Ale na druhou stranu jsou tací, kteří to překonají a jdou v pohodě společně dál.
S dcerou Michaelou (21), která rozhodně nezapře podobu po mámě ani po tátovi, herci Ivanu Vyskočilovi.
S Ivanem Vyskočilem jste byli manželé 15 let, co pro vás bylo v tomto svazku nejhorší?
To už je pryč. Nezlobte se, ale nechci o tom mluvit.
Ale nezanevřela jste na muže?
Ne, to vůbec ne. Ale jsem opatrná. Možná až moc.
Jste momentálně zamilovaná?
Ne, nejsem zamilovaná, nejsem zadaná, jsem sama. A rozhodně to nebude tím, že bych měla tolik práce, že bych na nic jiného už neměla čas. Ale za ta léta jsem si už naštěstí – nebo bohužel? – zvykla. Nepatřím k typu žen, které samy vynakládají energii, aby si za každou cenu někoho našly. Tohle jsem nedělala a dělat nebudu. Starého psa novým kouskům nenaučíš! Takže jsem sama a řekněme, že tomu nechávám zcela volný průběh. A věřte mi, že se umím zamilovat.
Čili takto jste spokojená?
No, mohlo by to být samozřejmě lepší. Ale když občas někde slyším, jak muži mluví o svých ženách a naopak, říkám si, jestli mi vlastně není takhle líp. Jo, občas přijdou krušné chvíle, kdy je toho na jednoho prostě moc.
V sedmidílném seriálu z dostihového prostředí Dobrá voda si Ivana Andrlová zahrála Irenu Šemberovou. Na snímku s Vladimírem Dlouhým. Vítr v kapse, rok 1982 a Helena s Ondrou. Tedy správně: Ivana s Lukášem...
Zkuste mi popsat ty krušný chvíle.
Víte, prostě někdy je něco fyzicky nad vaše síly. Anebo se potřebujete z něčeho vypovídat, ať už je to hezké, nebo ošklivé. A doma není nikdo po ruce.
Můžete někomu zavolat...
Já tohle moc nedělala. Mám pocit, že každý má svých starostí dost. Jo, je to špatně, já vím, ale my to tak máme v naší rodině snad všichni. Mám kolem sebe pár dobrých duší, kterým v tomto směru důvěřuji, ale nezneužívám je. To jsem já. Fakt to neumím.
Co byste ještě chtěla od života?
Když to budu brát pragmaticky, ale s humorem, tak jsem už vlastně všechno měla. Byla jsem mladá, hezká, hubená, slavná, měla jsem svatbu, mám dítě...
Ale jste teprve, řekněme, v půlce života.
Pane bože, nestrašte! Dobře, tak vážně. K životu jednoznačně potřebuju práci. Když ji budu mít, ostatní věci nebudou problém. Něco krásného třeba přijde. Anebo taky ne.
Kdo z vašeho okolí vás zná nejlíp?
Olga Želenská, naše paní principálová spolku Háta. Jsme spolužačky z konzervatoře, známe se od 16 let. Zažily jsme toho spolu až dost. Pak bych řekla, že se velmi dobře známe s Mahulenou Bočanovou, trávíme spolu spoustu času i v práci. Jinak mimo Hátu mám dvě tři velmi dobré kamarádky. Ale já ani nechci, aby mě lidi znali. Nemám potřebu řešit svoje soukromí s celým národem.
Neřekl bych, že jste tak pesimistický samotář.
Jo, jsem... Ale na svoji obranu musím podotknout, že samotářkou jsem se stala díky okolnostem. Ne, že bych to chtěla. Nebylo to fajn ani jednoduchý, docela dlouho jsem si na to zvykala, ale teď už je to v pohodě. Možná to už ani nebudu měnit. Co se tak tváříte?
Přemýšlím, jak může v někom pesimismus vyvolávat radost?
Protože mě právě díky tomu spousta věcí nepřekvapí. To, co trápí optimisty, nikdy nemůže rozhodit pesimistu. Ale neberte to tak, že ráno vstávám z postele naštvaná a na všem už dopředu vidím všechno špatně, to ne. Jen beru život zcela reálně. Nechci si namlouvat, že je všechno fajn, zalitý sluncem... ne, když to zrovna stojí za prd.
S Miroslavem Vladykou v pokračování pohádky Co takhle svatba, princi? s názvem Ať přiletí čáp, královno! Dráček Mráček a Ivana coby dcera uhlíře Patočky – Lidka v pohádce Za humny je drak.
Bez lítosti
Tři dny po našem povídání mi Ivana Andrlová poslala SMSku: „Zdravim! Lubosi, az to budete prepisovat, pustte si Dvorakuv Koncert pro violoncello a orchestr h moll a poznate, ze i zivot v moll je bezva. Abyste nemel pocit, ze se lituju, nebo ze musite litovat Vy me. I. A.“
Slušnost byla odpovědět: „No jo, ale jak to mam provest? Když budu mit v usich sluchatka s nasim povidanim, tak toho Dvoraka neuslysim! A kdybych to udelal obracene, nebudu mit prepsanej rozhovor. Co ted? Lubos.“
Do minuty reakce: „Bez sluchatek a volume doprava! A uvidite, jaky jsem vesely pesimista. I. A.“
Rozhovor jsem přepsal (bez koncertu) a jsem vděčný za tohle setkání, protože jsem opět „moudřejší“. On je totiž velký rozdíl mezi pesimistou a pesimistou. Jestli mi rozumíte...
O TOM, KTERAK IVANA ANDRLOVÁ KE SLÁVĚ PŘIŠLA A JAK O NI ZASE PŘIŠLA, VYPRÁVÍ HEREČKA VE VLASTĚ 19/2012.
