Jana Burdová: Úspěch mě zavalil jak lavina

Zábava 23. června 2012

Korunovaná královna kadeřníků kupodivu nemá salon v Praze, ale v Teplicích. A mnohým stojí za to vážit tu cestu, protože je fakt šikovná.

Janu jsem poznala při práci. Ne však v salonu, ale při focení módního editorialu pro life-stylový časopis. Měla jsem zkušenost s mnoha bezvadnými kadeřníky „na place“, ale tady šlo o něco jiného. O umění! Ostatně přesvědčte se ve fotogalerii.

Byla jsem nadšená. „Prosím tě, kdo to je?,“ ptala jsem se fotografky. „Ty neznáš Janu Burdovou? Děláš si srandu?“ Ne, opravdu jsem Janu neznala. A za tohle nové setkání jsem dodnes vděčná. Nepoznala jsem totiž většího profíka. A jak se holka z Teplic, původně zdravotní sestřička, stane korunovanou královnou kadeřníků?

Jana Burdová: Úspěch mě zavalil jak lavina

Jana Burdová s přítelem Davidem, který má na starosti marketing a PR podporu.

foto:
zdroj: Archiv firem

Chtěla jsi už jako malá česat lidi, nebo jsi měla úplně jiné dívčí sny?

Měla jsem jasno, jakou práci chci jednou dělat. Moje teta byla zdravotní sestrou a starala se o malé pacienty s infekčními chorobami. Z mého dětského pohledu byla jakýmsi strážným andělem. A navíc nosila tu krásnou uniformu s tvarovaným čepcem.

Takže jsem aspoň u té hlavy – tvarovaný čepec. Nastoupila jsi na zdrávku?

Ano. Škola mi šla, praxe mě bavila, ale chybělo mi více svobody. Takže jsem si každý měsíc vymýšlela nový obor. Bylo mi šestnáct a pro moji mamku to bylo hodně náročné období. Když těch změn měla dost, dala mi jasně na srozuměnou, že nějakou školu prostě dokončím. Zrovna jsem dva týdny pokoušela kadeřnickou školu, tak jsem ji se sebezapřením dodělala a hned poté uspěla u přijímaček na vysokou školu, obor archivnictví.

Takže jsi vystudovaná archivářka?

Kdepak. O letních prázdninách jsem dělala brigádu v kadeřnickém salonu u Ireny Padevítové, kde jsem pochopila, že mě kadeřničina může bavit. Vysokoškolská studia jsem tedy odložila na neurčito.

A pak už jsou to zajeté koleje? Salon a práce a zase práce… Chvíli jsem tam vydržela, ale bylo mi dvacet, chtěla jsem ještě něco zažít. Bavilo mě cestovat a poznávat nové lidi. A pak jsem dostala neuvěřitelnou šanci: stala jsem se prvním školitelem pro značku Redken.

Můj nový šéf mi dal kromě služebního auta a mapy pouhé dva týdny na osvojení znalostí a pak mě poslal školit hotové kadeřníky do prestižních salonů po celé republice. Já bych dnes takhle nezkušenou osobu do svého studia nepustila, ale pár let po změně poměrů v Česku to bylo celkem normální. Všichni jsme se učili za běhu.

A pak mi zavolala kamarádka kosmetička, že má na horách pronajatý salonek a jestli bych do toho nešla s ní. Byl to konec světa. Hraniční přechod s Německem, lyžařské středisko a výhodný kurz eura – pro turisty magnet. Vznikala tam skvělá klientela vyžadující kvalitu, na kterou byla zvyklá z Německa.

Zvládala jsi takhle mladá ustát zahraniční klienty? Neblikaly ti v očích dolarovky?

Mě ta práce začala ohromně bavit. Hezké peníze byly příjemným bonusem a začala jsem si pomalu plnit sen o vlastním kadeřnickém studiu. Našla jsem prostor po bývalé prádelně a kompletně ho zrekonstruovala. Jenže jsem byla nezkušená a spolehla jsem se na ústní dohody.

Když bylo vše postavené, tehdejší starosta mi smlouvu nepodepsal a rozhodl se nemovitost prodat nejvyšší nabídce. Klasický podvod! Zůstal mi úvěr, dluhy u rodiny a hrozný pocit křivdy. Ale nevzdala jsem to! Po několika letech jsem se dočkala spravedlnosti a nemovitost koupila. Rozšířila jsem pracovní tým, měli jsme hodně klientů a začalo velmi pohodlné období.

V tvém případě si nejsem jistá, jestli tě ta pohoda nezačala tak trochu nudit.

Můj salon mě už pomalu nepotřeboval. Potkala jsem kamaráda z oboru, který přijel z Austrálie a chystal se založit kadeřnickou školu. To mě nadchlo. Rozhodli jsme se, že jeden prostor realizujeme v Teplicích a druhý v Praze. Věděli jsme, že pokud má být projekt úspěšný, musíme se stát absolutními profesionály. Tak jsem se přihlásila na prestižní soutěž Kadeřník roku. A tohle rozhodnutí změnilo můj život.

Dala jsem dohromady tým, natočila první propagační videa a přitom poznala pár lidí z umělecké branže - návrháře, výtvarníky, fotografy... Začali jsme spolupracovat na různých projektech. Realizace výstav, focení pro magazíny, točení reklamy. Pendlovala jsem mezi Prahou, kde jsem si užívala kreativní práci, a Teplicemi, kde jsem řešila praktické věci spojené s rozsáhlou stavbou.

Jana Burdová: Úspěch mě zavalil jak lavina

Práce z avantgardní kolekce Jany Burdové pro rok 2010, se kterou vyhrála soutěž Kadeřník roku České a Slovenské republiky 2010 (HDA) v kategorii Avantgarda. V celosvětové soutěži AIPP (Association Internationale Presse Professionnelle Coiffure) s ní získala 3. místo. Vyhlášení soutěže se uskutečnilo v Londýně v Royal Albert Hall 16. října 2011.

foto:
zdroj: Archiv firem

V soutěži jsi hned napoprvé zabodovala. Pomohl ti titul Kadeřníka roku v kariéře?

Ten nečekaně velký úspěch mě zavalil jak lavina. Zajímavé zakázky se jen hrnuly. O rok později následoval druhý titul Kadeřník roku. Začala jsem si doplňovat manažerské vzdělání, hledala jsem rovnováhu mezi racionálním a kreativním myšlením, mezi získáváním znalostí a jejich předáváním.

Jak jsi při tom kvapíku zvládala péči o své nově narozené „dítě“ - teplické studio?

To se celkem rozjelo, i když jsem v té době řešila soukromé starosti. Po mnoha letech jsme totiž s mojí profesní kamarádkou dospěly do bodu, kdy jsme se rozhodly jít každá svou cestou. Musela jsem něco odložit, což byla právě akademie, která to vše spustila, a také soukromý život.

Jsou vaše služby dostupné i nám, obyčejným klientům?

V mém studiu pracují kadeřníci na různých pozicích, takže si každý zákazník může vybrat podle vlastních požadavků, kdo ho bude česat. Je pravda, že k nám jezdí známé tváře, ty oceňují profesionální služby v kombinaci s lidským přístupem. Také se jim líbí, že v Teplicích mají podstatně více soukromí než v Praze. Jsem obklopená skvělými lidmi, kteří žijí prací stejně jako já.

Co ty a rodina?

Až děti přijdou, nebudu se bránit. Můj přítel má syna z prvního vztahu a oba jsme zatím tak vytížení, že tuhle otázku moc neřešíme. Nic nám nechybí, ale kdo ví...

Lekce kamufláže