Aneta Langerová: Máma zpívala líp než já

Jako dítě měla Aneta sluchátka z kazeťáku přímo na polštáři a každý večer usínala s písničkami svých oblíbených interpretů. Maminka jí říkávala, že se na té šňůře od sluchátek jednou uškrtí. Až přehnaně se totiž do muziky vžívala, vrtěla se a kolikrát ani nemohla usnout, jak moc se jí to dotýkalo. Fascinovala ji ta energie, kterou v sobě hudba může mít.

Snila jste o pěvecké kariéře, když jste si doma notovala hity s Alanis Morissette?

Ano, bylo to takové dětské nevědomé snění - to je výraz, který mne v této souvislosti napadá.

Do soutěže SuperStar vás prý přihlásil tatínek, je to tak? Po kom jste zdědila svůj hudební a pěvecký talent?

Táta mi tenkrát jako dar k šestnáctým narozeninám podal přihlášku do soutěže. Od malička nerada soutěžím, a tak jsem na něj byla hrozně naštvaná. Dlouho jsem s ním nemluvila, dělala jsem hrozné scény, že nikam nepůjdu.

Pak mi má starší sestra Denisa řekla, že budu srab, když to nezkusím, že nemám co ztratit. Šla jsem tedy, ale cítila jsem se, jako když jdu na popravu. Myslím, že lásku k hudbě jsem zdědila po mámě, zpívala moc hezky, daleko líp než já. Měla silný, sytý, hluboký hlas a byla neuvěřitelně přesvědčivá.

Píseň Vzpomínka z posledního alba Jsem, u které jste složila hudbu i text, je inspirovaná zřejmě vzpomínkou na ni?

Vzpomínka je vzpomínkou na ten dětský pocit, že máte někoho, kdo vás miluje nadevše. Máma mě toho hodně naučila, měla ráda lidi, ať byli jacíkoliv, nikoho nesoudila, snažila se je pochopit. Chodili za ní, i když ji třeba úplně dobře neznali, a svěřovali se jí se vším možným. Milovala hudbu, strašně dobře vařila, pro rodinu by udělala snad všechno na světě.

Vychovávala nás v tom, že ať se stane cokoli, všechno se dá vždy nějak vyřešit, že se nemáme bát přijít, ale zároveň nás nerozmazlovala. Učila nás si věcí vážit, vážit si lidí kolem a sebe samých. Mohla bych mluvit dál a dál, ale stejně bych nikdy úplně nevystihla, jak fajn to byl člověk, který měl samozřejmě i své slabosti.

Bylo vaše dětství harmonické?

Do svých asi osmi let jsem byla nejšťastnější dítě pod sluncem, pak se však v mém životě stala zásadní věc a má dětská bezstarostnost musela jít stranou. I přesto na své dětství vzpomínám velmi pozitivně.

Co bratr Nikola, který se stal později vaším manažerem? Bránil vás, když bylo třeba, „kryl vám záda“?

Moji starší sourozenci mi stále kryli záda, když bylo potřeba. Máme mezi sebou krásný vztah už od dětství. Brali mě s sebou na výlety, byla jsem takové jejich příruční zavazadlo. Ségra byla přísnější, vychovávala mě, za což jsem jí dodnes vděčná, a s bráchou jsem vždycky chodila po nákupech.

Pokaždé, když jsem potřebovala nějaké oblečení, jsem řekla bráchovi a on mě vzal do té „velké Prahy“ a něco mi koupil. Jako malá holka jsem mu pořád říkala, že mu to jednou vrátím a že mu za to koupím auto a barák, až si vydělám nějaké peníze. Vždy se jen smál. Auto už má a teď pomalu střádám cihly.

Jak se vám spolu pracuje?

Je to kupodivu stále lepší a lepší. Myslím, že si dobře rozumíme, jsme k sobě hodně upřímní, což někdy vyvrcholí v menší sourozeneckou slovní bitvu, ale hned si to vyříkáme a je klid. Víme, že se máme rádi a že si nechceme navzájem ublížit. Ale snášet kritiku od nejbližších lidí je zkrátka jeden z nejtěžších úkolů. Také jsem ráda, když si na sebe uděláme čas a jsme spolu jen jako brácha se ségrou. Jsou to vzácné okamžiky.

Svou počáteční úzkost ze světa showbyznysu jste vyzpívala v písni Hříšná těla, křídla motýlí (autorem textu je Oskar Petr), která se objevila na vašem prvním albu. „Prodají tě do výkladních skříní“ je verš, který mám v této souvislosti na mysli. Jak se vám v tom showbyznysu daří žít a přežít?

Řekla bych, že na to nemám úplně buňky. Nedávno, když jsem zrovna řešila finančně docela lákavou nabídku, mi jeden kamarád řekl: „Je to přece showbyznys, umění a obchod zároveň, to k tomu patří, tak nebuď hloupá.“ Měl asi v něčem pravdu a myslel to určitě dobře, nebylo to nic, za co bych se poté musela stydět.

Vlastně bych to i docela ráda udělala a v mnoha věcech by mi to pomohlo, ale stejně jsem to nepřijala. Je to těžké rozhodování, ale každopádně se hudbou stále živím. Nežiju ani v přepychu, ani v bídě a za to jsem nesmírně vděčná. Cítím se svobodně, mám nádhernou práci a z té práce mám radost.

Ví se o vás, že se věnujete charitě. Pomáhala jste jiným lidem i dřív, než jste se stala slavnou?

Rodiče nás k tomu vedli už od malička. Je to pro mě naprosto přirozené, netoužím po tom, hrát si na zachránkyni celého světa, ale zároveň mi není osud druhých lhostejný. Snažím se v tom udržet rovnováhu.

Při dobročinných akcích jste se setkávala i s manželi Havlovými. S panem prezidentem jste prý měli blízký vztah a dával vám „otcovské rady“.

Václav Havel mě kdysi požádal, abych vystoupila v rámci pořadu Českého rozhlasu Tobogan v Divadle U Hasičů. Tam jsme se poprvé seznámili. Byl velmi milý, vysvětloval mi, proč si mě pozval a že mi fandil. A pak s úsměvem prohlásil, že má ke mně otcovský vztah a že až třeba nebudu vědět, kam dávat všechny ceny, které vyhraju, tak že mám přijít, že mi poradí.

Cítila jsem se vedle něj jako ten úplně nejmenší, ale zároveň nejsilnější člověk na světě. Byl inspirativní v každém slově i pohledu, dal mi naději, že může být na světě ještě líp, že je třeba věřit a nepodléhat různým tlakům, být pevný. Potkávali jsme se na různých akcích a vždy mě to nesmírně potěšilo.

Řekla bych, že umělecky založení, talentem obdaření lidé budou mít blíž i k duchovnu. Je to hodně osobní dotaz, přesto se zeptám: Jak je to s vámi a vírou?**

Věřím v život. Nemám konkrétního boha ani konkrétní víru. Snažím se přijímat vše tak, jak to je. Myslím, že kdyby „nic nebylo“, nebyli bychom tu ani my. Věřím, že život není jeden, věřím v duši člověka, která putuje světem a hledá naplnění.

Kde bere Aneta Langerová své charisma? A jak medituje? Dozvíte se v časopisu Vlasta 26/2012.